„Je pozoruhodné, že ti, kdo se tak rádi odvolávají na 2. vatikánský koncil, mu v otázkách laického kázání při mši svaté odporují a chtějí se vrátit nejen před koncil tridentský, nýbrž…“ Gerhard kardinál Müller
Druhý vatikánský koncil zdůraznil, že ve slavení mše svaté bohoslužba slova (liturgia verbi) a eucharistická oběť (liturgia eucharistica) „souvisí spolu tak těsně, že tvoří jeden služebný úkon“ (Konstituce o posvátné liturgii Sacrosanctum concilium, čl. 56), a tedy vyjadřují jednotu úcty k Trojjedinému Bohu, který se v Ježíši Kristu, božské osobě Slova, stal tělem. Proto je Kristus ve své církvi přítomen jak ve hlásání slova, tak ve slavení svatých svátostí.
Svátostné znamení či svátostný úkon sestává ze slyšitelných slov a viditelných znamení. Kněžská pravomoc se nevztahuje pouze na tu část mše svaté, která vrcholí obětováním Kristovy oběti a proměněním chleba a vína v svátostně zpřítomněné Kristovo Tělo a Krev, ale na celé eucharistické svátostné dění.
Je jistě možné konat pobožnosti, katecheze a bohoslužby slova jako samostatné bohoslužebné úkony, které vede biskupem pověřený laik.
Není ale dovoleno oddělovat bohoslužbu slova a eucharistickou část mše svaté a svěřovat tu první, včetně homilie, vedení laika a slavení té druhé pak nechat vysvěcenému knězi.
Už Martin Luther to považoval za zneužití a vytýkal církvi, že kněží a biskupové již nejsou především služebníky Slova, nýbrž že zakrněli v pouhé ritualisty a „mše sloužící“ kněze.
Tridentský koncil naproti tomu prohlásil, že svátostně vysvěcení kněží jsou ustanoveni Kristem jak jako služebníci slova, tak i svátostí. Už mučedník Justin ve své Apologii uvádí, že předsedající vykládá v kázání listy apoštolů a evangelia a poté sám pokračuje díkůčiněním, tj. eucharistií, zatímco jáhnové mu pomáhají při rozdílení svatého přijímání.
Druhý vatikánský koncil proto zdůraznil jednotu služby kněží Božímu slovu, svátostem i vedení církve. Svátostné svěcení utváří biskupy a presbytery, kteří „mocí svátosti kněžství podle obrazu Krista, nejvyššího a věčného kněze, jsou posvěceni, aby hlásali evangelium, aby se stali pastýři věřících a konali bohoslužby“ (Lumen gentium 28).
V souladu s praxí a naukou církve od samého počátku konstatovalo Dikasterium pro bohoslužbu, že homilie při mši svaté je její nedílnou součástí, která náleží předsedajícímu knězi z moci svátostného svěcení; při této službě je mu nápomocen jáhen, který má na tomto tajemství podíl podle stupně svého svěcení.
Kněžské pravomoci nelze libovolně parcelovat a funkcionálně „outsourcovat“, nechceme-li nakonec — v protestantském smyslu — popřít samotné svátostné kněžství a zcela je rozpustit v obecném kněžství všech věřících, takže by z něho zbyla pouze funkce vykonávaná z pověření obce.
Je pozoruhodné, že právě ti, kdo se tak rádi odvolávají na Druhý vatikánský koncil, mu v otázce laického kázání při mši svaté odporují a chtějí se vracet nejen před tridentský koncil, nýbrž přímo k předreformačním nešvarům, proti nimž Luther nejen protestoval, ale které se mu staly podnětem k obvinění církve — ovšem v jeho vlastním výkladu —, že se odklání od pravého evangelia, v důsledku čehož se od ní odvrátil.
Němečtí „trvalí protestující“ by měli nejen znovu promyslet svůj vztah k petrovské službě papeže, ale především brát vážně základy katolické teologie a nepřivádět nadále církev v Německu ke zkáze svými resentimenty prostoupenými ideologiemi a mocenskými ambicemi.
Zdroj: https://www.kath.net/news/90667
Archivní foto kardinála Müllera: Michael Hesemann
Katolické noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Katolické noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2202574896 / 2010 Děkujeme
