Kolik svatých zdobí nebe? Tak se ptá kancionální píseň Zdeňka Pololáníka, která dnes zní v mnoha kostelích českých i moravských diecézí. Slavnost všech svatých je radostná. Na pozadí sychravých podzimních dní přináší majestátní svědectví o celých zástupech jmenovaných i nejmenovaných, kteří toužili po jednotě s Bohem a po své smrti ji dosáhli. Pro mne osobně se jedná o jednu z nejkrásnějších liturgických slavností.
V pevné svázanosti se slavností všech svatých jde ruku v ruce památka druhého dne, kdy vzpomínáme na všechny věrné zemřelé. V kontrastu s litanickou radostí všech svatých je tato památka o poznání pochmurnější. Vzpomínáme sice na ty věrné, ale implicitně pomýšlíme i na ty ostatní, na nevěrné. Písmo i tradice katolické církve nás učí, že ačkoliv je spása v Kristu otevřená všem, ne každý se pro ni rozhodne, ne každý obstojí…
Procházíme hřbitovy. V těchto časech to jsou prozářená světelná pole hrající barvami. Míjíme náhrobní kameny, epitafy, sochy andělů a kříže. Pod vrstvou reality, která je tajemná, ale snad i zvláštně melancholicky půvabná, asi tak o dva metry níže, domýšlíme tisíce lidských skeletů, ostatky v různé fázy tělesného rozkladu. Objevuje se myšlenka, že jistě ne všichni, kteří zde leží, dosáhli věčného sjednocení s Pánem. Že peklo existuje.
Pevné a neoblomné přesvědčení o existenci pekla provázelo církev po staletí. Katolík věděl, že spása je věc neobyčejně podstatná a že v tomto životě je hlavní především neztratit věčnost. Tuto pravoúhlou vizi nebe a pekla vystřídal spásný optimismus moderního křesťanství. Pokud se zeptáme lidí kolem sebe, zda se opravdu bojí pekla, těch, kteří odpoví jasné ano, je poskromnu.
Humanitní katolictví se vypořádá s otázkou na peklo svými floskulemi typu “peklo je stav duše” a podobně. To jistě je, ale na realitě toho, že je to stav jistě strašný, to mnoho nemění. Ježíš sám před věčným plamenem varuje na mnoha místech, dokonce výroky o soudu či věčném zavržení dokonce patří k nejčetnějším.
Přesto jsme na peklo zapomněli, případně tajně doufáme, že je prázdné. Katolická církev sice deklaruje o svých svatých, že jsou v nebi u Boha, a explicitně nedeklaruje o nikom, že je zavržen, navzdory tomu však tradice církve zcela jistě nepovažuje peklo za prázdné a často považuje za zavrženého například Jidáše, pro kterého “by bylo lépe, kdyby se nebyl narodil”.
Sdělení nejvýznamnějšího mariánského zjevení všech dob, zjevení Panny Marie v portugalské Fatimě, se otevírá děsivým výjevem pekla, které je plné zoufalých duší. Teprve poté následují sdělení o morální zkáze, která se bude šířit do celého světa z Ruska, o zastřelení papeže a podobně. Polská řeholnice a mystička Faustina, kterou Jan Pavel II. povýšil k úctě oltářní, ve svém Deníčku Božího milosrdenství rovněž říka: “Já sestra Faustyna, jsem z Božího rozkazu byla v propastech pekla proto, abych duším říkala a dosvědčovala, že peklo je. Nemohu o tom nyní mluvit, mám od Boha rozkázáno, abych to zanechala napsané.”
Je zajímavé, jakou agresi vyvolává i u katolíků, pokud se o pekle začne vůbec hovořit! Katechismus katolické církve přitom o pekle hovoří poměrně jasně! Je to stav konečného vyloučení z Boží lásky. Toto připomínání reality katolické nauky je v dnešní době bohužel nálepkováno jako strašení peklem. Prosluněné humanitní křesťanství si s peklem prostě neví rady.
V rovině psychologicko-terapeutické lze poměrně snadno pochopit, že některé situace člověka mohou být skutečně pekelně trýznivé, že uzdravit některá zranění a vyřešit náročné mezilidské vazby trvá roky systematické práce. Zbavit se zlozvyku může stát člověka přímo heroické úsilí. V rovině duchovní tomu není jinak. Kde se tedy bere ta jistota, že po smrti půjde všechno urovnat, zahladit, napravit – a nakonec se vše zalije Sluncem? Že nezůstaneme uvězněni v onom “stavu duše” – pro které máme jednoslovné pojmenování?
V rovině přirozené máme často velkou tendenci domýšlet důsledky a rizika, pojišťujeme se proti neštěstím, která mohou nastat. To je plně pochopitelné. Těžko říct, zda se dá pojistit i v rovině duchovní. Existuje ale například známá pobožnost prvních devíti pátků podle Markéty Marie Alacoque či pobožnost pěti prvních mariánských sobot podle vidění ve Fatimě. Obě slibují zvláštní milosti v hodině smrti… Po tom, co jsem sám prožil, se těmto věcem, které mi v patnácti připadaly neskutečně komické, už opravdu nevysmívám…
Jak se stalo, že jsme zapomněli na peklo? Moderní křesťanství má svůj půvab – děkujme za všechny ty chválové večery, euforická setkání, radost z Boha! Vraťme se ale k tomu, co je opravdu podstatné. Pravidelně se zpovídejme. Modleme se za dobrou smrt. Věřme v Boží milosrdenství, svěřujme do něj naše blízké – ale pěkně prosím – pamatujme na Ježíšovy plamenné výroky! Bůh se urážet nenechá.
MUDr. Pavel Štěpánek
Katolické noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Katolické noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010 Děkujeme!