Kolik svatých zdobí nebe? Tak se ptá kancionální píseň Zdeňka Pololáníka, která dnes zní v mnoha kostelích českých i moravských diecézí. Slavnost všech svatých je radostná. Na pozadí sychravých podzimních dní přináší majestátní svědectví o celých zástupech jmenovaných i nejmenovaných, kteří toužili po jednotě s Bohem a po své smrti ji dosáhli. Pro mne osobně se jedná o jednu z nejkrásnějších liturgických slavností.
V pevné svázanosti se slavností všech svatých jde ruku v ruce památka druhého dne, kdy vzpomínáme na všechny věrné zemřelé. V kontrastu s litanickou radostí všech svatých je tato památka o poznání pochmurnější. Vzpomínáme sice na ty věrné, ale implicitně pomýšlíme i na ty ostatní, na nevěrné. Písmo i tradice katolické církve nás učí, že ačkoliv je spása v Kristu otevřená všem, ne každý se pro ni rozhodne, ne každý obstojí…
Procházíme hřbitovy. V těchto časech to jsou prozářená světelná pole hrající barvami. Míjíme náhrobní kameny, epitafy, sochy andělů a kříže. Pod vrstvou reality, která je tajemná, ale snad i zvláštně melancholicky půvabná, asi tak o dva metry níže, domýšlíme tisíce lidských skeletů, ostatky v různé fázy tělesného rozkladu. Objevuje se myšlenka, že jistě ne všichni, kteří zde leží, dosáhli věčného sjednocení s Pánem. Že peklo existuje.
Pevné a neoblomné přesvědčení o existenci pekla provázelo církev po staletí. Katolík věděl, že spása je věc neobyčejně podstatná a že v tomto životě je hlavní především neztratit věčnost. Tuto pravoúhlou vizi nebe a pekla vystřídal spásný optimismus moderního křesťanství. Pokud se zeptáme lidí kolem sebe, zda se opravdu bojí pekla, těch, kteří odpoví jasné ano, je poskromnu.
Humanitní katolictví se vypořádá s otázkou na peklo svými floskulemi typu “peklo je stav duše” a podobně. To jistě je, ale na realitě toho, že je to stav jistě strašný, to mnoho nemění. Ježíš sám před věčným plamenem varuje na mnoha místech, dokonce výroky o soudu či věčném zavržení dokonce patří k nejčetnějším.
Přesto jsme na peklo zapomněli, případně tajně doufáme, že je prázdné. Katolická církev sice deklaruje o svých svatých, že jsou v nebi u Boha, a explicitně nedeklaruje o nikom, že je zavržen, navzdory tomu však tradice církve zcela jistě nepovažuje peklo za prázdné a často považuje za zavrženého například Jidáše, pro kterého “by bylo lépe, kdyby se nebyl narodil”.
Sdělení nejvýznamnějšího mariánského zjevení všech dob, zjevení Panny Marie v portugalské Fatimě, se otevírá děsivým výjevem pekla, které je plné zoufalých duší. Teprve poté následují sdělení o morální zkáze, která se bude šířit do celého světa z Ruska, o zastřelení papeže a podobně. Polská řeholnice a mystička Faustina, kterou Jan Pavel II. povýšil k úctě oltářní, ve svém Deníčku Božího milosrdenství rovněž říka: “Já sestra Faustyna, jsem z Božího rozkazu byla v propastech pekla proto, abych duším říkala a dosvědčovala, že peklo je. Nemohu o tom nyní mluvit, mám od Boha rozkázáno, abych to zanechala napsané.”
Je zajímavé, jakou agresi vyvolává i u katolíků, pokud se o pekle začne vůbec hovořit! Katechismus katolické církve přitom o pekle hovoří poměrně jasně! Je to stav konečného vyloučení z Boží lásky. Toto připomínání reality katolické nauky je v dnešní době bohužel nálepkováno jako strašení peklem. Prosluněné humanitní křesťanství si s peklem prostě neví rady.
V rovině psychologicko-terapeutické lze poměrně snadno pochopit, že některé situace člověka mohou být skutečně pekelně trýznivé, že uzdravit některá zranění a vyřešit náročné mezilidské vazby trvá roky systematické práce. Zbavit se zlozvyku může stát člověka přímo heroické úsilí. V rovině duchovní tomu není jinak. Kde se tedy bere ta jistota, že po smrti půjde všechno urovnat, zahladit, napravit – a nakonec se vše zalije Sluncem? Že nezůstaneme uvězněni v onom “stavu duše” – pro které máme jednoslovné pojmenování?
V rovině přirozené máme často velkou tendenci domýšlet důsledky a rizika, pojišťujeme se proti neštěstím, která mohou nastat. To je plně pochopitelné. Těžko říct, zda se dá pojistit i v rovině duchovní. Existuje ale například známá pobožnost prvních devíti pátků podle Markéty Marie Alacoque či pobožnost pěti prvních mariánských sobot podle vidění ve Fatimě. Obě slibují zvláštní milosti v hodině smrti… Po tom, co jsem sám prožil, se těmto věcem, které mi v patnácti připadaly neskutečně komické, už opravdu nevysmívám…
Jak se stalo, že jsme zapomněli na peklo? Moderní křesťanství má svůj půvab – děkujme za všechny ty chválové večery, euforická setkání, radost z Boha! Vraťme se ale k tomu, co je opravdu podstatné. Pravidelně se zpovídejme. Modleme se za dobrou smrt. Věřme v Boží milosrdenství, svěřujme do něj naše blízké – ale pěkně prosím – pamatujme na Ježíšovy plamenné výroky! Bůh se urážet nenechá.
MUDr. Pavel Štěpánek