Období mezi smrtí nebo rezignací papeže a volbou nového je pro mnoho katolíků časem úzkosti a nejistoty. Jsme jen pasivními diváky historického dění?
V Církvi nikdy nejsme pasivními diváky. „Trpí-li jeden úd, trpí s ním všechny údy; dochází-li pocty jeden úd, radují se s ním všechny údy.“ Tenhle Pavlův verš (1 Kor 12,26) dobře známe. Platí univerzálně. Římský pontifik, nástupce svatého Petra, však není jen tak nějaký člen. Katolická nauka jej označuje jako „viditelnou hlavu celé Církve“ (Lumen Gentium 18). Samozřejmě – teologicky a v zásadě je Hlavou Mystického Těla Kristus. Ale v ekonomii milosti, která vyplývá z logiky Kristova vtělení, dostávají neviditelné skutečnosti viditelnou podobu, která účinně zprostředkovává Boží spásné působení.
Momentálně jsme – jako konkrétní členové Církve – v konkrétním smyslu bezhlaví. Je to nepříjemný stav. Je na tom něco zlověstného – pomyslete na obraz „bezhlavé kuře“, jak ho často používáme, a co tím myslíme. Je to čas souhlasit s touto realitou – s bolavým srdcem, jasnou myslí a vděčností uprostřed toho všeho – s tím, co znamená být katolíkem. Tato realita se dotýká všech aspektů naší existence. Vnímáme ztrátu tělesně, duchovně i intelektuálně a toužíme po znovunalezené celistvosti těla, aby opět stálo v plné výši jako hodný, důvěryhodný obraz Krista na zemi, který je, jak říká Druhý vatikánský koncil, „ustavičně zaměstnán chválou Pána a přimlouváním za spásu celého světa“ (Sacrosanctum Concilium, 83) – hlava i údy v dokonalé harmonii, melodicky.
Co je to vlastně za období, když je stolice svatého Petra uprázdněna? Je to kající doba jako postní, mírné čekání jako advent, nebo něco úplně jiného?
Něco úplně jiného. Buďme jasní: Postní doba i advent připravují na zvláštní projevy tajemství víry uskutečněného v Kristu. Toto tajemství je neotřesitelné – bez ohledu na to, zda je interregnum či ne. Proces smutku po smrti papeže a následný průběh konkláve – to jsou chvíle očekávání určitých, významných postojů, ano; ale Mesiáš přišel, Kristus vstal z mrtvých, naše křesťanská naděje je pevná – není tedy důvod ke znepokojení. Ba naopak – řekl bych, že je to dobrá příležitost udělat přesný opak: cvičit se v tichu a pokoji. Zvedá se sbor hlasů hodnotících právě skončený pontifikát a předvídajících ten další. Najednou je každý odborníkem. Je to nevyhnutelné – a v něčem i užitečné. Ale dejme si pozor, abychom toto období nezredukovali na klepy a více či méně kvalifikované komentáře.
Věříme, že Duch Svatý vede Církev. Plody Ducha jsou „láska, radost, pokoj, trpělivost, laskavost, dobrota, věrnost, mírnost, zdrženlivost“ (Gal 5,22–23). Pěstováním těchto ctností se otevřeme inspiraci Ducha. Církev je tělo – a všichni v něm máme svůj úkol, totiž nyní rozvíjet pokojnou pozornost, která umožňuje inteligentní a svobodnou poslušnost. Vezměte si: těžko se soustředíte na duchovní věci, když trpíte neklidnýma nohama. Ať jsme kdekoliv, snažme se vnést pokoj do těla. Najděme si čas na ticho, adoraci, přímluvu, klid. Z toho bude mít užitek celý organismus. A společně se připravíme na přijetí požehnání a úkolu, který pro nás Pán chystá.
O Duchu Svatém se často mluví jako o průvodci při volbě papeže. Existují způsoby, jak s Duchem Svatým během tohoto období spolupracovat?
Některé jsme už zmínili. Ještě bych rád přidal jeden, který si často připomínám. Jak víte, konstituce Druhého vatikánského koncilu o Církvi, Lumen Gentium, mluví o všeobecném povolání ke svatosti. To zní z dálky příjemně a povzbudivě – snadno si sebe představíme jako svaté, máme už připravenou autobiografii a možná i vlastní znak. Problém je v tom, že křesťanská svatost má ze své podstaty podobu kříže, rodí se ze sjednocení s Ježíšem Kristem, který „ačkoli byl ve způsobu Božím, nelpěl na tom, že je roven Bohu, ale sám sebe se zřekl“ (Flp 2,6–7). V liturgii Velkého pátku jsme se nedávno mohli dotknout hloubky tohoto sebevydání – a zůstáváme z toho obnažení. V tomto duchu si připomeňme, co Lumen Gentium učí (čl. 42):
„Všichni Kristovi věřící jsou povoláni usilovat o svatost a dokonalost podle svého stavu. Skutečně jsou k tomu zavázáni. Ať se tedy všichni snaží správně řídit své nejhlubší city duše.“
V latině zní závěrečná věta: ut affectus suos recte dirigant. Dnes máme tendenci považovat své pocity za pravdivé a určující – „cítím, tedy jsem“. Rádi tvrdíme, že máme právo jednat podle svých emocí – a rozčilujeme se, pokud ostatní tyto pocity nerespektují. Ale tady nás Církev připomíná, že naše city jsou často zmatené, a že citová složka naší bytosti musí být usměrněna, má-li nám opravdu pomoci dojít k cíli. V době jako je tato běží emoce vysoko – některé jsou radostné, jiné zraněné, některé plné hněvu. Každý by rád viděl své pocity potvrzené. Ale o to tu nejde. Pomůžeme-li si navzájem – slovem i příkladem – vést správně své nejhlubší city v těchto dnech, vykonáme důležité dílo jako spolupracovníci Ducha.
Je v pořádku modlit se, aby se papežem stal náš oblíbený kandidát? Nebo je to jako se modlit, aby vyhrál váš oblíbený sportovní tým?
Jde o to, že tady nejde o „výhru“. Uvažujeme vůbec o tíze, která padne na ramena budoucího papeže ve chvíli, kdy přijme zvolení? Uvědomujeme si, jaký účet bude muset jednou složit před Soudcem všech? Když čtete Danteho nebo se podíváte na některé středověké obrazy Posledního soudu, zjistíte, že v podsvětí není nouze o biskupské mitry. Jako biskup na to myslím s chvěním. V sázce je mnoho.
Statečnost a víra, kterou římský pontifik potřebuje, přesahuje lidskou představivost. Ten ubohý muž musí být zároveň velmi silný i velmi tvárný; musí být intenzivně přítomen ve věcech tohoto světa, a přitom žít zcela nadpřirozeným životem; musí být hrdinsky zřeknutý – bez jediného momentu odpočinku; musí ze srdce souhlasit s Petrovým povoláním: „Až zestárneš, vztáhneš ruce a jiný tě přepáše a povede, kam nechceš“ (Jan 21,18). Kdo je schopen to unést?
Místo abychom na kardinály pohlíželi jako na dostihové koně a stáli frontu u sázkové kanceláře, měli bychom myslet a modlit se v těchto intencích: Boží prozřetelnost právě připravuje muže, který přijme výsostný podíl na Kristově velikonoční oběti, a který bude tento úkol žít až do smrti – před zraky zvědavého a nestálého světa, který v jediném okamžiku přejde od „Hosanna!“ k „Ukřižuj!“
Papež má krásné a radostné poslání: hlásat Krista světu! Ale hlava, na kterou čekáme, bude různými způsoby korunována trním. Střízlivě tedy můžeme recitovat modlitbu, která je určena jako kolekta při mši „Za volbu papeže“ – a je krásné, že se za něj modlíme ještě dříve, než víme, kdo to je:
„Bože, věčný pastýři, pečuješ ustavičně o své stádo: ve své nekonečné dobrotě daruj své Církvi takového pastýře, který ti bude nejmilejší svou svatostí a pro nás nejprospěšnější svou bdělou péčí.“
To je dobrá modlitba.
Zdroj: https://coramfratribus.com/archive/conclave-conversation-with-luke-coppen/
Katolické noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Katolické noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010 Děkujeme!