Je však namístě znovu promyslet metodu diskuse v kruhu, neboť „nejde o střetávání názorů jako u politických stran či obchodních korporací, kde se nakonec s pomocí diplomacie prosadí určitá většina.“ – Gerhard kardinál Müller
Vatikán (kath.net) – Konsistoř konaná ve dnech 26. a 27. června byla cennou zkušeností kolegiality kardinálů se Svatým otcem. Podle katolické víry je římský biskup nástupcem svatého Petra, kterého sám vzkříšený Kristus ustanovil svým zástupcem, když u Tiberiadského jezera svěřil Petrovi poslání slovy: „Pas mé beránky, pas mé ovce“ (Jan 21,15–17) a ustanovil ho univerzálním pastýřem církve. Proto není římský papež předsedou jakési celosvětové náboženské či sociální korporace, nýbrž „viditelnou hlavou celé církve“, která spolu s biskupy jako nástupci apoštolů spravuje „dům živého Boha“ (Lumen gentium 18).
Jen na okraj je třeba upozornit na závažnou teologickou nepřesnost, která se dosud objevuje v Annuario Pontificio (papežská ročenka, obsahující personální a jiné údaje o světové církvi, pozn. redakce). Podstatná označení Petrovy služby jsou zde stále uváděna pouze jako historicky vzniklé tituly, tedy jako označení, která se k římskému biskupovi vztahují pouze nahodile a vnějškově. To, co bylo v minulém pontifikátu vydáváno za výraz pokory, nebylo ve skutečnosti ničím jiným než důsledkem „teologie v povrchní době“. Terminologie se sice v dějinách vyvíjela, avšak samotný obsah těchto označení je už analyticky obsažen v poslání, které Kristus svěřil svatému Petrovi a jeho nástupcům v římském biskupském úřadě.
Svatému otci Lvu XIV. patří dík za potvrzení nosné úlohy kardinálského kolegia římské církve v rámci společenství mnoha místních církví. Od Ireneje z Lyonu až po 1. vatikánský koncil se nehovořilo o primátu papeže jako izolované osoby, nýbrž o primátu římské církve, jejíž biskup je zároveň viditelnou hlavou celé katolické církve. Tím se chtělo předejít představě, že by stál nad církví jako jakési orákulum či osamělý autokrat.
Jako římský biskup je papež zároveň hlavou kolegia suburbikárních (v blízkém okolí Říma pozn. redakce) biskupů římské církevní provincie i hlavou římského kléru, tedy presbyterů a jáhnů. Existuje totiž jednak širší a vnější kolegialita papeže s biskupy ostatních místních církví, ale také kolegialita vnitřní, protože biskup je vždycky ve společenství se svým presbyteriem, jak zdůrazňuje už svatý Ignác z Antiochie.
Část římského kléru se v průběhu dějin institucionalizovala v podobě kardinálského kolegia, které není bezprostředně odpovědné za pastorační správu římské diecéze. Kardinálské kolegium, jehož členové mají všichni v Římě svůj titulární kostel, slouží papeži jako nástroj, jehož prostřednictvím vykonává svůj učitelský úřad a správu univerzální církve.
Proto by bylo vhodné znovu promyslet také metodu práce v diskusních kruzích při konání konzistoře. Nelze ji jednoduše přebírat z nedávných synodálních shromáždění, organizovaných podle principů Tovaryšstva Ježíšova. Jezuité jsou bezpochyby významným řeholním řádem, který se nesmírně zasloužil o církev. Nejsou ale modelem ústavního uspořádání univerzální církve. Poněkud překvapivě byly výsledky těchto (synodálních) jednání, představující nesourodý soubor církevních utopií a modernistických seznamů přání, prezentovány jako dokument řádného učitelského úřadu církve. Protože však bylo neoprávněným přiznáním biskupského hlasovacího práva kněžím a laikům zásadně změněno, ba dokonce narušeno samotné pojetí biskupské synody, nemohou si tato shromáždění činit nárok na učitelskou autoritu. Papež totiž nemůže nikomu mimo svátost svěcení udělit biskupské pravomoci učit, řídit a posvěcovat církev. To by mělo být zřejmé každému, kdo má alespoň základní teologické vzdělání vycházející z učení 2. vatikánského koncilu (Lumen gentium 21).
Ještě nedávno Dikasterium pro bohoslužbu a svátosti v dopise adresovaném německým biskupům objasnilo, že oprávnění pronášet homilii při eucharistické slavnosti vyplývá z učitelského úřadu (munus docendi), který je knězi svěřen ve svátostném svěcení. Tato pravomoc se proto podstatně liší od účasti všech pokřtěných na poslání církve vydávat svědectví evangeliu a v síle společného kněžství věřících vnitřně spolupůsobit na Kristově oběti i na oběti církve (Lumen gentium 10).
Řádný učitelský úřad církve znamená všeobecné hlásání zjevené nauky církve opřené o Písmo svaté, apoštolskou tradici a dosavadní učitelská rozhodnutí papežů a biskupů na koncilech, stejně jako o jejich výklad v pastýřských listech, katechismech a dalších autentických dokumentech.
Rovněž není možné dovolávat se vývoje dogmatu ve prospěch požadovaných změn církevního učení. Vývoj dogmatu totiž znamená pouze to, že terminologie a teologická konceptualizace se mohou přizpůsobovat aktuálnímu stavu teologické diskuse; neznamená však, že by bylo dovoleno měnit, doplňovat či opravovat samotný obsah zjevení, které bylo ve své plnosti a pravdě vysloveno v Ježíši Kristu, vtěleném Slovu. Často se zde sice operuje přitažlivými výrazy jako „změna paradigmatu“ či „další rozvoj nauky“, ve skutečnosti je však pod záminkou přiblížení se očekáváním sekularizovaného ducha doby věřícím zastírána pravda evangelia.
Metoda a pracovní postup biskupské synody či kardinálské konzistoře musí odpovídat vlastní povaze těchto církevních shromáždění. Nejde zde, jako je tomu v politických stranách či obchodních korporacích, o soupeření názorů, které se nakonec prosadí díky diplomatické obratnosti nebo dokonce pochybným taktikám. Jde o společné vydávání svědectví víře, kterou apoštolové předali biskupům i celé církvi, totiž víře v Boží sebezjevení v Kristu pro spásu světa, o hlásání evangelia v dnešní době.
Na všech historických vyobrazeních i na současných fotografiích koncilů a synod vidíme rozpravu probíhající v plenárním zasedání. Proto by svobodná výměna názorů prostřednictvím pečlivě připravených vystoupení měla předcházet práci ve skupinách a měla by zaujímat významnější místo, než je tomu dnes. V každém případě by bylo záhodno novou metodu ještě znovu promyslet ve světle vlastní povahy církevního shromáždění kardinálů a biskupů kolem papeže.
Zdroj: https://www.kath.net/news/90704
Archivní fotografie kardinála Müllera při konkláve, (c) Vatican Media
Katolické noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Katolické noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2202574896 / 2010 Děkujeme
