Vít Procházka
Krajinou k pohledání
Ocelí lávkou
únorový mezičas
neúží se k soudu.
Pouze a jenom
k budově opevněné
pro toho, komu
náruč milosrdenství
zajídá se a
komu není moc a dost
tvrdá krajina
nerozená, rodící,
osiřelá přec:
Krajina srdcí.
Od Popeleční
středy k Velkému pátku
plachtit netoužím
s anděli s výkonnými
křídly.
Prahnu si dřepnout
v Kavárně Pod Věží
se všemi
všiváckými,
osudovými,
odsouzeníhodnými,
nehynoucími,
proklínajícími,
proklatými,
trvalými,
úhlavními,
patovými,
kosícími,
kosenými,
úděsnými,
zděšenými,
zkrátka
se svými
soky.
Musím jim
od plic
náležitě zřetelně
a bez mikrozaváhání,
bez práva na odvolání
vyčinit, vylíčit, vytmavit,
vysvětlit,
a to jednou provždy:
„Jsme to ale volové.“
(Uznejte, že
řečené způsoby
na anděla
prostě
nepasují.)
Foto: Vít Procházka
Katolické noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Katolické noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2202574896 / 2010 Děkujeme
