Rozhovor kardinála Kocha o budoucnosti ekumenismu za pontifikátu Lva XIV., pravoslavných reakcích na „Fiducia supplicans“, papežském primátu, synodalitě a možném vývoji v mimořádné liturgii hovořil kardinál Kurt Koch s historikem M. Hesemannem pro portál Kath.net.
„S východními ortodoxními církvemi máme mnoho společného ve víře a porozumění Církvi. Ústřední otázkou je otázka Petrova primátu. I zde je dobrý výchozí bod, protože pravoslavní uznávají hierarchii biskupství, v níž je Řím na prvním místě. Otevřenou otázkou však je, jaké kompetence má římský biskup – je to čistý primát cti, nebo jsou s ním spojeny určité úkoly a práva?“ To je to, co v rozhovoru uvádí kardinál Koch. Jak si stál ekumenický dialog po pontifikátu papeže Františka? A jak se bude vyvíjet za Lva XIV.? Michael Hesemann rozebíral tyto a další otázky s Kurtem kardinálem Kochem, prefektem Dikasteria pro podporu jednoty křesťanů a tedy s „ekumenickým komisařem“ Svatého otce. Kardinál, který pochází ze Švýcarska, je od roku 2010 prefektem Dikasteria pro podporu jednoty křesťanů, předtím byl od roku 1996 biskupem v Basileji a v letech 2007-2009 předsedou Švýcarské biskupské konference. Je autorem mnoha knih.
Michael Hesemann: Vaše Eminence, první dvě setkání papeže Lva s čestnou hlavou pravoslaví, konstantinopolským patriarchou Bartolomějem I., a plánovaná papežská návštěva Turecka u příležitosti 1700. výročí Nicejského koncilu přivádějí ekumenismus, dialog a smíření s církvemi Východu zpět do centra pozornosti. Než však budeme mluvit o papeži Lvu, ohlédněme se za posledním pontifikátem, papežem Františkem. Co jeho pontifikát přinesl ekumenismu? Jak bylo dosaženo pokroku v ekumenických otázkách?
Kardinál Koch: V případě papeže Františka je třeba zdůraznit zejména dva aspekty. Za prvé je to přímé setkání s představiteli jiných církví. Vždy používal trojí formuli: „kráčejte společně, modlete se společně, pracujte společně“. To bylo pro něj v popředí, stejně jako přátelské vztahy s ostatními křesťanskými církvemi.
Za druhé, je třeba zmínit takzvaný „ekumenismus krve“, což je termín, který zavedl po papeži Janu Pavlu II. Panuje přesvědčení, že dnes je mnoho mučedníků a že všechny křesťanské církve mají své mučedníky. Křesťané jsou pronásledováni ne proto, že jsou katolíci, pravoslavní nebo protestanti, ale proto, že jsou křesťané. Krev mučedníků nás spojuje, nerozděluje.
Papež František tomu přikládal velký význam. Jednou mi řekl vtipně a přitom vážně: „Nemyslíte si, že pronásledovatelé křesťanů mají lepší ekumenickou vizi než my? Protože vědí, že jsme jedno.“ Myslím, že to pro něj bylo velmi důležité.
Hesemann: Ekumenismus šel tak daleko, že například koptský papež Tawadros uspořádal audienci na Svatopetrském náměstí společně s papežem Františkem. Došlo však k malému kroku zpět díky dokumentu „Fiducia supplicans“. Jak byste to ohodnotili? Co by to mohlo znamenat pro nový pontifikát? Musíme dát „Fiducia supplicans“ do perspektivy, nebo jak lze tuto překážku překonat?
Kardinál Koch: To byla skutečně obtížná situace. V loňském roce jsme se mohli ohlédnout za 20 lety ekumenického dialogu s východními pravoslavnými církvemi. Na plenárním zasedání v lednu bylo plánováno mluvit o mariánské úctě. Východní církve však chtěly diskutovat pouze o „Fiducia supplicans“. Snažil jsem se pozvat kardinála Fernándeze, ale kvůli plenárnímu zasedání jeho dikasteria to nebylo možné. Později odcestoval do Káhiry a osobně hovořil s patriarchou. Rozhodli jsme se tedy uspořádat na začátku tohoto roku oddělená setkání: katolíci a pravoslavní mezi sebou. Nyní čekám na zprávy v naději, že budu moci pokračovat v dialogu.
Pokud jde o „Fiducia supplicans“, je dikasterium zodpovědné za nauku víry. Velké výhrady byly také ze strany katolíků, zejména ze strany afrických biskupů. Vidí „Fiducia supplicans“ nejen v pojmech homosexuálních vztahů, ale přemýšlejí i o jiných nekanonických vztazích, zejména o polygamii, která je pro ně naprosto nepřijatelná.
Hesemann: Nedávno se ve Vídni konala konference, na které se diskutovalo o otázce takzvaného velkého schizmatu mezi pravoslavím a katolickou církví z roku 1054. Bylo to vůbec schizma, nebo spíše prohlubování odcizení? Jak byste to okomentoval?
Kardinál Koch: Je třeba předpokládat, že exkomunikace z roku 1054 nebyly exkomunikací církví. Kardinál Humbert ze Silva Candida exkomunikoval patriarchu Michaela a patriarcha exkomunikoval kardinála. Podle katolického přesvědčení končí exkomunikace smrtí postižených. Nejednalo se tedy o exkomunikaci církví jako takových. To bylo možná poněkud špatně pochopeno v roce 1965, kdy papež Pavel VI. a patriarcha Athenagoras předali exkomunikace z roku 1054 „do historického zapomnění“. V tomto smyslu nelze hovořit o schizmatu. Sdílím přesvědčení profesora Larentzakise ze Štýrského Hradce a patriarcha Bartoloměj se o tom zmínil i ve svém pozdravu ve Vídni.
Hesemann: Jak lze toto odcizení překonat?
Kardinál Koch: Tím, že se navzájem poznáváme, zvláště tam, kde je člověk nejintenzivněji katolík nebo pravoslavný – totiž v liturgii. Základním zákonem psychologie učení je, že emoce nelze překonat pouze informací, bez ohledu na to, jak dobré mohou být. Vyžaduje to pozitivní emocionální zážitek, zejména uvědomění si, že obě strany jsou křesťané a obě milují Krista. Proto je dialog lásky velmi důležitý, abychom se navzájem poznali na hlubší úrovni.
Hesemann: Papež Lev ve svém projevu k východním církvím zdůraznil důležitost rozmanitosti liturgií. Existuje také určitá rozmanitost v rámci římskokatolické tradice, jmenovitě „staré“ tridentské mše a pokoncilní regulérní mše, Novus Ordo. Jak je dobře známo, papež František nebyl přítelem staré tridentské mše a přísně ji omezoval. Myslíte si, že papež Lev zde bude opět otevřenější a mohl by také více zapojit stoupence tradiční liturgie?
Kardinál Koch: Nemluvil jsem o tom s papežem Lvem a nechci vzbuzovat falešné naděje. Osobně bych uvítal, kdybychom zde našli dobrou cestu. Papež Benedikt XVI. ukázal užitečnou cestu vpřed tím, že byl přesvědčen, že něco, co se praktikuje po staletí, nelze jednoduše zakázat. To mě přesvědčilo. Papež František si v tomto ohledu zvolil velmi restriktivní cestu. Jistě by bylo žádoucí otevřít nyní již zavřené dveře opět více.
Hesemann: V roce 2025 bude kromě výročí Nikaie ještě jedno důležité znamení: společná oslava Velikonoc, která se koná pouze jednou za několik let. Papež František několikrát řekl, že si dokáže představit krok směrem ke společnému datu Velikonoc. Myslíte si, že papež Lev bude v tomto směru pokračovat? Jaký je váš osobní postoj k tomu?
Kardinál Koch: Již Druhý vatikánský koncil prohlásil v dodatku k liturgické konstituci „Sacrosanctum Concilium“, že katolická církev je této otázce otevřena a že by převzala rozhodnutí, pokud by s tím souhlasily všechny ostatní křesťanské církve. Papež František v tomto postoji pokračoval a papež Lev XIV. se již vyjádřil v tomto směru. Mou hlavní starostí je, abychom usilovali o společné datum, ale abychom nezpůsobili nová rozdělení v jednotlivých církvích a v ekumenickém společenství. Bylo by žádoucí a důležité najít společné datum Velikonoc, ale pouze pokud to nepovede k novým rozdělením.
Hesemann: Papež Lev již mluvil o synodalitě ve svém prvním projevu na lodžii baziliky svatého Petra – termín, který dobře známe z pravoslavných církví. Němci to spojují se svou „synodální cestou“, kterou papež Lev určitě neměl na mysli. Můžete našim čtenářům vysvětlit rozdíl mezi synodalitou, jak ji chápe papež Lev, a „synodální cestou“ německých biskupů?
Kardinál Koch: Sám papež Lev dal klíč ve své promluvě, když řekl, že je žákem svatého Augustina, tedy augustinián. Augustin použil při svém biskupském svěcení užitečné slovo: „S vámi jsem křesťan, pro vás jsem biskupem.“ V tomto napětí mezi „být s vámi“ na základě křtu a „být s vámi“ na základě zasvěcení spočívá celý koncept synodality.
Synodalita není protikladem k hierarchii, ale obě jsou na sobě závislé. Není synodality bez primátu a žádného primátu bez synodality. Papež František vždy zdůrazňoval, že synodalita není parlamentarismus. Prototypem synodality je Duch svatý. V této linii bude pokračovat i papež Lev. Ve svém projevu také dal jasně najevo, že se v první řadě zabývá misijní, a tedy synodální církví. Synodalita je totiž ve službě misie.
Hesemann: Popsal byste papeže Lva XIV. jako přítele pravoslaví?
Kardinál Koch: Ano, to se dá říct. To bylo patrné i z jeho promluvy k východním katolickým církvím: má vnitřní vztah k orientálnímu světu. To, co řekl o východních katolických církvích, platí analogicky i pro východní ortodoxní církve.
Hesemann: Jak daleko jste na cestě ke společenství s různými pravoslavnými církvemi? V některých případech, jako například v Arménii, již existují odpovídající zkušenosti. Jaký je aktuální stav?
Kardinál Koch: S východními pravoslavnými církvemi máme mnoho společného ve víře a chápání církve. Ústřední otázkou je otázka Petrova primátu. I zde je dobrý výchozí bod, protože pravoslavní uznávají hierarchii biskupství, v níž je Řím na prvním místě. Otevřenou otázkou však je, jaké kompetence má římský biskup – je to čistý primát cti, nebo jsou s ním spojeny určité úkoly a práva? V roce 1995 vyzval papež Jan Pavel II. všechny křesťanské církve, aby společně našly praxi primátu, aby Petrova služba již nebyla překážkou, ale pomocí na cestě k jednotě. V loňském roce naše dikasterium vydalo dokument na toto téma, který byl rozeslán všem křesťanským církvím. Jakmile obdržíme odpovědi, provedeme syntézu a prodiskutujeme s papežem Lvem, jak postupovat.
Hesemann: Pravoslavní se mezi sebou ne vždy shodují, například pokud jde o primát cti. Jaký to bude mít vliv na dialog s Římem?
Kardinál Koch: To je skutečně velký problém. Zatímco usilujeme o jednotu s pravoslavnými, v pravoslaví se objevují nové rozpory, například v souvislosti s vyhlášením autokefality pravoslavné církve na Ukrajině. Tato otázka je v pravoslaví kontroverzní. Pro náš ekumenický dialog je však zásadní, abychom jej vedli společně se všemi kanonickými pravoslavnými církvemi, jak si to přejí samy pravoslavné církve.
Hesemann: Jak vidíte šance, že by Řím mohl jednat jako prostředník v rámci rozdělení v pravoslaví?
Kardinál Koch: To není snadné. Ještě před válkou na Ukrajině byly vztahy mezi Moskvou a Konstantinopolí složité. S válkou se situace stala mnohem obtížnější. Řím může jednat jako prostředník pouze tehdy, pokud si to různé strany konfliktu přejí. V tuto chvíli to tak nevypadá.
Hesemann: A co ekumenismus s protestanty, zejména v Německu?
Kardinál Koch: Nezapojujeme se do dialogů na vnitrostátní úrovni; to je úkolem biskupských konferencí. Náš dialog probíhá se světovými federacemi, jako je Světová luteránská federace. Luteránství v Německu je zvláštní případ. Protože existuje Sjednocená evangelická luteránská církev (VELKD), která je zase členem EKD (Evangelická církev v Německu). I když VELKD stojí na základě Confessio Augustana, nejedná se o jeden z konfesních základů EKD. Pak je zde Národní výbor Světové luterské federace. Se Světovou luterskou federací v současné době zahajujeme novou etapu dialogu v naději, že společné čtení Confessio Augustana nám umožní podniknout další kroky k porozumění a chápání církve.
Hesemann: Děkuji vám, Vaše Eminence!
Michael Hesemann, Dr. h. c., je historik a autor několika knih o církevní historii a spiritualitě.
Katolické noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Katolické noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010 Děkujeme!