Devatenáctého září si připomínáme jedno z nejdůležitějších zjevení Panny Marie, kdy se toho dne roku 1846 Matka Boží zjevila pasáčkům krav Maximinovi a Mélanii ve francouzských Alpách, na místě zvaném La Saletta, a v mnohých slzách jejich prostřednictvím varovala celé lidstvo před rozmáhajícím se zlem, které velmi konkrétně pojmenovala. Toto zjevení církev uznala jako pravé a nepopiratelné, tudíž je znalost jeho obsahu vhodná a žádoucí, i přes některé kontroverze toto zjevení doprovázející. Obsah samotného zjevení je známý a dostupný, a proto v dalších řádcích nebude připomínáno zjevení samotné, ale spíše vztah, který k němu měl katolický umělec a velikán Bohuslav Reynek, který La Salettu dokonce navštívil, a to nikoliv pouze jednou.
Bohuslav Reynek byl zcela jistě člověkem s hlubokou (byť svébytnou) mariánskou spiritualitou, kterou můžeme spolehlivě odhalit především kontemplací jeho grafického díla, kde má Panna Maria výsostné postavení. Dlužno dodat, že v básních se Reynek Marii věnuje s podobnou intenzitou a chcete-li láskou jako ve svých malbách a grafikách. Je to vlastně především a hlavně jeho dílo, ze kterého můžeme získat představu o jeho vztahu k Panně Marii, protože příliš mnoho detailních autentických vzpomínek z jeho života o tomto vztahu svědčících se nedochovalo. Součástí velké reynkovské mariánské mozaiky je potom také reflexe mariánských zjevení, která nejen pro něj byla zdrojem mnoha duchovních obdarování. Vždyť za jeho života (B. Reynek se narodil v roce 1892) postupně doznívala vlna nadšení a naděje z tehdy ještě poměrně nedávných „velkých“ zjevení právě v La Salettě (1846) a v Lurdech (1858). Nyní již však pojďme k La Salettě konkrétněji.
La Saletta měla na Reynkův život doslova zásadní vliv, o tom nemůže být žádných pochyb. Jak to ale všechno vlastně začalo? Bohuslav Reynek spolu se svým přítelem, literátem Josefem Florianem, rádi četli a překládali do našeho jazyka mnoho z francouzské katolické duchovní literatury, která, řečeno dnešní mluvou, tehdy udávala trendy. A nikoliv náhodou si oba oblíbili mimo jiné také dílo jistého Leona Bloye, který sám několikrát pouť na La Salettu vykonal. Dle svědectví Reynkových synů bral jejich tatínek La Salettu velice vážně.[1] Jak vyplývá z korespondence mezi Reynkem a Florianem (ze které mimo jiné víme, že cesty byly dohromady pravděpodobně dvě), Bohuslav se vydal na první pouť roku 1923. Asi ani sám netušil, jak zásadní vliv na jeho život bude tato cesta mít, neboť po návštěvě La Saletty zamířil do Grenoblu navštívit francouzskou básnířku Suzanne Renaud, jejíž sbírku Zde tvůj život toho času překládal. Mnozí již jistě tušíte – ano, tato Suzanne se posléze stala Reynkovou ženou. Na základě zmíněné cesty vznikla dokonce i báseň s názvem Pouť na La Salettu. Nesmíme si to ovšem představovat přespříliš romanticky, neboť jak se opět dozvídáme ze svědectví jeho synů, vnitřně složitá básníkova a grafikova osobnost se projevovala i v prožitku z návštěvy tohoto poutního místa. Jeho prostá venkovská spiritualita příliš nesouzněla s tím, co na La Salettě spatřil, vrátil se zklamaný poutním chrámem, ubikacemi, na místě vnímal jen rozlitý dehet – asfaltové plochy. Raději by jistě nalezl kapličku někde v kamení.[2] Ano, svébytná umělcova povaha se zkrátka nedokázala zcela identifikovat s tím, jak zjevení prezentuje samotná církev.
Pouť na La Salettu
Ručej zelený a blahý
bratrem stane se vám záhy;
vůně travin, vod, zvěře;
buky; trnek, šípků keře;
mnohé kvítí bezejmenné,
dávno vrostlé do kamene
pestře, horoucně a tiše.
Nebe jako blesků číše,
země, podzimní stromy
zlatá (zlato v nach se lomí),
ironický pohár par.
Vládce Obiou je stár,
bílý. Hory pod ním hrozí.
U nás: krávy, ovce, kozy,
pastýřka, pes, mulů dvé.
Skryty bílé koroptve…
Svatá Hora, kříž a chrám
otevřený; jděte tam,
smutek studena vás raní.
Na šlépějích Naší Paní
(nebo líp, na stopách světla,
v jehož bílých blanách kvetla
jako luna v mlhy vání)
čpí a v kole černě kvete
dehet; už jich nenajdete
v prsti pokorné a čisté.
Na dně bídy své je vizte.
Věčný a neostříhaný
Budiž požehnán hrad Panny.
Takovými slovy vystihl básník svůj prožitek z pouti na La Salettu. Dokáže však zmíněné svědectví Matky Boží, maminky nás všech, ještě promlouvat i dnes k nám? Bohuslav Reynek, jakkoliv osobitý a specifický ve své víře, ukazuje nám skrze své dílo cestu ke zdravé mariánské spiritualitě, kde jedním z postupných krůčků by měla být i kontemplace pravých mariánských zjevení. Ta, která se neustále za nás u Boha přimlouvá, si zaslouží, abychom jí naslouchali, a to v kterékoliv době. Proto si v den výročí zjevení v La Salettě vzpomeňme především na Kristovu a naši Matku, ale i na Bohuslava Reynka, toho, který na ni ve svém obsáhlém díle překrásným způsobem ukazuje skrze mnohé mariologické výpovědi v něm obsažené. Cesta našeho srdce vstříc Panně Marii může být dlouhá a nesnadná, ale i v nejhlubší noční temnotě na tuto cestu svítí zářivá až oslňující lampa, Bohuslav Reynek. S jeho pomocí se jde Marii vstříc mnohem lehčeji.
Martin Šulc
[1] REYNEK, Daniel – REYNEK, Jiří. Rozhovor Aleše Palána: Kdo chodí tmami, s. 130.
[2] Ibid. s. 44.
Katolické noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Katolické noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010 Děkujeme!