Laudatio pro Jeho Eminenci kardinála Jaroslava Dominika Duku OP

U příležitosti udělení Ceny Augustina Bey 2025, Bern, 26. června 2025

Excelence, vážení hosté, dámy a pánové,
a především drahý a vážený otče kardinále Dominiku,

je mi velkou ctí, že mohu při této výjimečné příležitosti přednést laudatio na dnešního laureáta, kardinála Jaroslava Dominika Duku OP.

Narativní metoda v biblických vědách učí, že pokud je vyprávěný čas delší než čas vyprávění, jde o událost bez většího významu. Pokud je tomu naopak, jedná se o událost historického významu. A právě před takovým úkolem nyní stojíme: shrnout požehnaný, plodný a zároveň dramatický život Dominika Duky do patnácti minut by mohlo působit dojmem, že mnohé z něj není důležité. My však věříme v sílu výstižných slov, v moc syntézy a v komunikaci, která působí hlouběji než pouhé jazykové vyjádření.

Začněme osobností, po níž je dnešní cena pojmenována. Toto vznešené shromáždění kardinála Augustina Beu SJ dobře zná – není třeba jej dlouze představovat. Přesto bych rád vyzdvihl několik aspektů jeho osobnosti, které jej spojují s kardinálem Dukou, mužem o dvě či tři generace mladším. Kardinál Bea byl jezuita, Dominik Duka je dominikán. Z dějin víme, že tato dvě duchovně silná řeholní společenství katolické církve se často teologicky i pastoračně rozcházely – někdy si dokonce odporovaly. Ale právě tito dva kardinálové vynikají duchem otevřenosti, úsilím o smíření a jednotu uvnitř církve i mimo ni.

Kardinál Bea, významný biblista, bývalý rektor Papežského biblického institutu a klíčová postava při vzniku koncilové konstituce Dei Verbum, zásadně ovlivnil katolickou biblistiku 20. století. Dominik Duka vstoupil do této intelektuální tradice jako mladý muž v podmínkách komunistického totalitarismu a svým působením – o němž ještě bude řeč – významně ovlivnil českou biblistiku.

Kardinál Bea byl rovněž vůdčí osobností při formulaci postojů církve k ekumenismu, mezináboženskému dialogu a náboženské svobodě v moderním smyslu. Dominik Duka vyrůstal v české církvi pronásledované komunistickým režimem – všechna tato témata pro něj byla existenčně důležitá. Jeho ekumenické, dialogické a svobodu respektující myšlení bylo formováno právě v těchto podmínkách. A konečně, Augustin Bea byl důvěrným poradcem a zpovědníkem papeže Pia XII. v době, která byla pro církev kritická i nadějná. Dominik Duka Pia XII. hluboce obdivuje a jako dobrý znalec církevních dějin uznává jeho trvalý, často nedoceněný význam.

Cena Augustina Bey se uděluje těm, kteří „se mimořádně zasloužili o mír, pokrok lidské společnosti a uskutečňování větší sociální spravedlnosti.” To, co následně uvedu, mohu shrnout již nyní slovy, která zaznívají při slavnostních promocích na naší univerzitě: Iam nihil impedit eum decoratum creare creatum annuntiare et promovere.

Dominik Jaroslav kardinál Duka OP se narodil v roce 1943 v Hradci Králové ve východních Čechách. Jeho otec byl důstojníkem československé armády a během války sloužil v jednotkách protektorátní vlády. Ke konci války byla tato jednotka nasazena v Itálii, kde většina vojáků – včetně Františka Duky – přešla k československým jednotkám britské armády. Stal se příslušníkem Royal Air Force – osud, který poznamenal celou rodinu.

Krátce po návratu otce se narodila Jaroslavova sestra Eva. Jak sám říká, tehdy si poprvé uvědomil, že se člověk rodí do určitého morálního řádu – věci, vztahy a povinnosti doma prostě jsou tak, jak jsou. Výchova v důstojnické rodině – otec se vrátil s hodností kapitána – zásadně formovala jeho charakter. Plnění povinností bylo základním pilířem. Po komunistickém převratu v únoru 1948 byl jeho otec 8. listopadu 1950 zatčen, při výsleších týrán, odsouzen a uvězněn. Vzácné, krátké a ponižující návštěvy ve vězení Jaroslava hluboce poznamenaly. Ve škole byl stigmatizován – mnozí spolužáci považovali jeho otce za zločince. Přesto zažil i solidaritu mezi vojenskými rodinami, a to i od těch, které jeho otce osobně neznaly. Jaroslav věděl, že bez této pomoci by se jeho matka ocitla v bezvýchodné situaci – a že tito lidé riskovali mnoho, neboť podpora „ozbrojeného nepřítele“ byla trestná. Ve svých sedmi letech tak byl definitivně zbaven dětství a vržen do nepřirozeného světa dospělých – osud, který sdílela celá jeho generace. V jeho případě šlo o zvlášť tvrdý zásah, který jej však na celý život motivoval k boji proti bezpráví – motiv, který se vine celým jeho životem.

Pokud sledujeme jeho životní cestu dál, dostáváme se k jeho kněžskému svěcení, čímž poznáme osu jeho přínosu církvi. Že se stane knězem, věděl už od dětství. Dnešní nedostatek povolání je způsoben nedostatkem pevného života víry v rodinách a nedostatkem strhujícího příkladu dobrého kněze. Dukovi se obojího dostalo hojně. Jako inteligentní ministrant byl velmi oblíbený – ale co jej skutečně ovlivnilo, byl krátký film o svatém Tarsiciovi, kterým byl jako malý chlapec doslova očarován. Toto setkání určitě nevědomky a nedomyšleně, ale definitivně rozhodlo.

Cesta k cíli však byla obtížná. Tehdejší režim dělal vše pro to, aby počet nových kněží minimalizoval a jejich pověst diskreditoval. Teologické fakulty byly zrušeny a místo nich vznikla jediná vysoká škola v malém, snadno kontrolovatelném městě – v diecézi bez biskupa. Gymnáziím bylo nařízeno, aby studenty od teologického studia odrazovala. V Dukově případě to mělo až groteskní podobu: před maturitou napsal určitý výklad nějaké básně, který jeho učitelka fanaticky odmítla. Jeho otec si vyžádal vysvětlení, a učitelka přiznala, že mu úmyslně chtěla dát špatnou známku, aby mu zabránila ve studiu teologie – škola si prý nemohla dovolit dalšího bohoslovce. Doporučila mu, aby šel na rok či dva pracovat do dělnického prostředí – to by mu prý pomohlo k přijetí, než kdyby šel přímo ze školy. Měla pravdu – a po dohodě klidně opravila známku.

Kvalita této teologické školy byla kolísavá. Na jedné straně zde působili vyučující, kteří jí vysloužili přezdívku „ministrantská průmyslovka“. Na straně druhé zde přednášeli vynikající odborníci – většinou řeholníci, kteří vystupovali jako diecézní kněží se státním souhlasem, protože řády byly zakázány. Jejich přítomnost umožnila tajné přijímání nových členů. Bohoslovec Duka takto vstoupil do řádu sv. Dominika.

Pak už šlo všechno obvyklou cestou, která se tehdy neobešla bez různých komplikací. Byl veřejně vysvěcen na kněze a tajně složil věčné sliby. Po sametové revoluci stanul v čele řádu a později byl jmenován biskupem v Hradci Králové. Jeho hlavním světitelem byl jeho předchůdce, osobní arcibiskup Mons. Karel Otčenášek, v době totality dlouho vězněný a stále perzekvovaný statečný obhájce církve. Následovalo jmenování arcibiskupem pražským, čímž se stal zároveň primasem českým. Vrcholem jeho církevní dráhy bylo jmenování kardinálem, což učinil papež Benedikt XVI.

Dukův přínos církvi je zřejmý z toho, co již bylo řečeno a není třeba uvádět desítky jednotlivých příkladů. Dva však zasluhují zvláštní zmínku: příprava smlouvy mezi Českou republikou a Vatikánem a vyřešení vztahu mezi státem a církví v otázce pražské katedrály. Jeho kulturní působení je rozmanité a přesahuje hranice Československa i České republiky. V neúplném výčtu Dukových zásluh stojí na prvém místě jeho účast na překladu Jeruzalémské bible. Nešlo jen o přínos odborný, šlo rovněž o riskantní nasazení svobody. Skupina překladatelů byla skupinou ilegální a byli v ní i lidé trvale sledovaní StB, např. tajný moravský biskup Stanislav Krátký. O významu vydání Jeruzalémské bible, k němuž došlo až po převratu 1989, není třeba mluvit. Bylo to v době, kdy se celoživotní Dukův přítel, prof. PhDr. F. X. Halas stal prvním československým velvyslancem ve Vatikánu a byl doprovázen svou ženou, PhDr. Dagmar Halasovou, která na překladu odvedla lví podíl práce.

Dominik Duka je mužem knihy. Je nepředstavitelně sečtělý a jeho okolí marně hledá odpověď na otázku, kdy při svém vytížení na to bere čas. To by však bylo přínosem jen pro ty, kdo se s ním setkají. Jeho veliký přínos spočívá v tom, že založil a řídil různá periodika, inicioval a pomohl k vydání řady knih, které jsou ve stovkách prestižních knihoven po celém světě. Na mnohých se i podílel. S úsměvem musím prozradit, že odborníci, zvláště nadějní mladíci, básníci i beletristé, se dodnes obávají setkání s ním, protože odmítnout mu nesnadný úkol je stěží možné.

Na závěr je třeba vyzdvihnout Dukovy zásluhy v oblasti humanity. Jeho život spadá do období naprostého zhroucení a téměř zániku lidskosti. Nacismus a komunismus hrubě popřely důstojnost člověka a právo na život. Po krátkém nadechnutí se objevily nové hrozby – v podobě genderových ideologií a hnutí usilujících o legalizaci práva na bezdůvodné ukončení těhotenství a eutanazii ve formě lékařsky asistované sebevraždy. Společnost si neuvědomuje, že jde o legalizaci zločinů. Dominik Duka se těmto nešvarům po celý život rozhodně stavěl a nikdy nevynechal příležitost, aby se proti nim jasně a důrazně nevyjádřil.

Dnešní ocenění kardinála Duky Nadací Humanum nás naplňuje hlubokou vděčností. Klasické úsloví praví: Honor est in honorante, non in honorato. – „Čest náleží tomu, kdo uděluje cenu, nikoli tomu, kdo ji přijímá.“ – Pro dnešní příležitost se mi však zdá vhodná jemná korekce: Honor est in honorante et in honorato. Poctěny jsou obě strany. V osobě kardinála Duky se setkáváme s důstojností, která se nezakládá jen na vnějším uznání, ale především na jeho vnitřním svědectví a žité odpovědnosti.

Domnívám se, že závěrem mohu vyslovit za nás všechny naši upřímnou a hlubokou vděčnost Jeho Eminenci Dominiku Dukovi za jeho neúnavnou službu církvi i společnosti, a to jak na národní, tak na světové úrovni, ad maiorem Dei gloriam. – Dixi.

J. M. Doc. Jaroslav Brož je děkanem Katolické teologické fakulty UK

Foto z předání ceny kard. Bey: redakce

Katolické noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Katolické noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010 Děkujeme!