1. V jednotě víry, hlásané od počátku církve, jsou křesťané povoláni kráčet ve shodě, střežit a předávat s láskou a radostí dar, který přijali. To se vyjadřuje slovy Kréda: „Věřím v jednoho Pána Ježíše Krista, jednorozeného Syna Božího… který pro nás a pro naši spásu sestoupil z nebe,“ jež byla před 1700 lety formulována nicejským koncilem, prvním všeobecným shromážděním v dějinách křesťanství. Když se připravuji na svou apoštolskou cestu do Turecka, chci tímto listem povzbudit celou církev, aby obnovila své nadšení pro vyznání víry. Po staletí bylo toto trvalé vyznání víry společným dědictvím křesťanů a zaslouží si, aby bylo vyznáváno a chápáno vždy novým a aktuálním způsobem. Za tímto účelem byl schválen významný dokument Mezinárodní teologické komise: *Ježíš Kristus, Syn Boží, Spasitel. 1700. výročí ekumenického koncilu v Niceji.* Zmiňuji tento dokument, protože poskytuje cenné podněty ke studiu významu a aktuálnosti nicejského koncilu, a to nejen v jeho teologických a církevních rozměrech, ale také v jeho kulturních a společenských aspektech.
2. „Počátek evangelia o Ježíši Kristu, Synu Božím“ — těmito slovy začíná svatý Marek své evangelium, shrnujíc celé jeho poselství v tvrzení o božském synovství Ježíše Krista. Podobně si je apoštol Pavel vědom, že je povolán hlásat Boží radostnou zvěst o jeho Synu, který za nás zemřel a vstal z mrtvých (srov. Řím 1,9). Ježíš je skutečně Božím definitivním „ano“ k příslibům proroků (srov. 2 Kor 1,19–20). V Ježíši Kristu, Slovu, které bylo Bohem před časem a skrze něž bylo všechno stvořeno — jak říká prolog Janova evangelia — „se Slovo stalo tělem a přebývalo mezi námi“ (Jan 1,14). V něm se Bůh stal naším bližním, do té míry, že cokoli činíme kterémukoli z našich bratří a sester, činíme jemu (srov. Mt 25,40). V tomto Svatém roce, věnovaném tématu Krista, naší naděje, je prozřetelnostní shodou okolností, že zároveň slavíme 1700. výročí Prvního ekumenického koncilu v Niceji, který roku 325 vyhlásil vyznání víry v Ježíše Krista, Syna Božího. To je srdce křesťanské víry. I dnes při každé nedělní eucharistické slavnosti recitujeme nicejsko-konstantinopolské vyznání víry — vyznání, které spojuje všechny křesťany. V těchto těžkých časech, které prožíváme, uprostřed tolika starostí a strachů, hrozeb války a násilí, přírodních katastrof, vážných nespravedlností a nerovnováh a hladu a bídy, jimiž trpí miliony našich bratří a sester, nám toto vyznání víry dává naději.
3. Doba nicejského koncilu nebyla o nic méně bouřlivá. Když roku 325 začal, byly rány způsobené pronásledováním křesťanů stále čerstvé. Milánský edikt (313), vydaný císaři Konstantinem a Liciem, se zdál ohlašovat úsvit nové éry pokoje. Avšak v návaznosti na vnější hrozby brzy povstaly v církvi spory a konflikty. Ários, kněz z egyptské Alexandrie, učil, že Ježíš není skutečně Syn Boží. Ačkoli je víc než pouhé stvoření, měl být jakýmsi prostředním bytím mezi nedostupným Bohem a lidstvem. Dokonce mělo být období, kdy Syn „neexistoval“. Tento názor odpovídal tehdejšímu myšlení a zdál se tedy věrohodný. Avšak Bůh svou církev neopouští. Vždy pozvedá statečné muže a ženy, kteří vydávají svědectví víře, i pastýře, kteří vedou jeho lid a ukazují mu cestu evangelia. Biskup Alexandr z Alexandrie si uvědomil, že Áriovo učení vůbec neodpovídá Písmu svatému. Protože Ários nebyl smířlivý, Alexandr svolal synodu biskupů Egypta a Libye, která Áriovo učení odsoudila. Poté poslal ostatním biskupům Východu list s podrobným vysvětlením. Na Západě jednal biskup Hosius z Córdoby ve Španělsku. Již dříve se osvědčil jako horlivý vyznavač víry během pronásledování císařem Maximiánem a těšil se důvěře římského biskupa, papeže Silvestra. Ale i Áriovi stoupenci se semkli. To vedlo k jedné z největších krizí prvního tisíciletí církve. Předmětem sporu nebyla maličkost. Šlo o samu podstatu křesťanské víry — totiž o odpověď na rozhodující otázku, kterou Ježíš položil svým učedníkům u Cesareje Filipovy: „Za koho mě pokládáte vy?“ (Mt 16,15).
4. Jak spor pokračoval, císař Konstantin si uvědomil, že jednota církve, a dokonce i samotné říše, je v ohrožení. Proto svolal všechny biskupy na ekumenický, tedy všeobecný koncil do Niceje, aby obnovil jednotu. Synoda, známá jako „synoda 318 otců“, byla vedena císařem a počet shromážděných biskupů byl bezprecedentní. Někteří z nich nesli na těle ještě stopy mučení, které podstoupili během pronásledování. Většina přišla z Východu, zatímco zdá se, že ze Západu byli pouze tři až pět. Papež Silvestr pověřil vedením teologicky uznávanou osobnost biskupa Hoisia z Córdoby a vyslal dva římské presbytery.
5. Otcové koncilu vydali svědectví o své věrnosti Písmu svatému a apoštolské tradici, jak byla vyznávána při křtu podle Ježíšova příkazu: „Jděte tedy, získejte za učedníky všechny národy, křtěte je ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého“ (Mt 28,19). Na Západě už existovaly různé formule, včetně té známé jako apoštolské vyznání víry. [1] Také na Východě bylo mnoho křestních vyznání podobné struktury. Jazyk, kterého se užívalo, nebyl učený ani složitý, ale — jak se později říkalo — jednoduchý a srozumitelný pro rybáře z Galilejského jezera. Vzhledem k tomu začíná nicejské vyznání víry touto profesí víry: „Věřím v jednoho Boha, Otce všemohoucího, tvůrce… všech věcí viditelných i neviditelných.“ [2] Takto otcové koncilu vyjádřili svou víru v jednoho jediného Boha. Tento bod nebyl na koncilu nijak sporný. Druhý článek však předmětem sporu byl. I on byl založen na biblickém jazyce a vyznával víru v jednoho Pána, Ježíše Krista, Syna Božího. Spor vyplynul z potřeby odpovědět na otázku, kterou vznesl Ários, totiž jak má být výraz „Syn Boží“ chápán a jak jej lze sladit s biblickým monoteismem. Koncil proto směřoval k tomu, aby vymezil správný význam víry v Ježíše jako „Syna Božího“. Otcové vyznali, že Ježíš je Syn Boží, poněvadž je jedné podstaty ( *ousia* ) s Otcem… „zrozený, ne stvořený, jedné podstaty (*homooúsios*) s Otcem.“ Toto vymezení bylo radikálním odmítnutím Áriovy teze. [3] Aby koncil vyjádřil pravdu víry, přijal dvě slova — „podstata“ (*ousia*) a „jedné podstaty“ (*homooúsios*) — která se v Písmu nenacházejí. Záměrem koncilu nebylo nahradit biblické formulace řeckou filosofií. Naopak, těchto termínů bylo použito právě proto, aby byla biblická víra jasně potvrzena a odlišena od Áriova bludu, který byl silně ovlivněn helénismem. Z tohoto důvodu má být obvinění z helénizace namířeno proti Áriově mylné nauce a jeho stoupencům, nikoli proti otcům nicejského koncilu. Otcové nicejského koncilu byli pevně rozhodnuti zůstat věrní biblickému monoteismu a pravosti vtělení. Chtěli znovu potvrdit, že jediný pravý Bůh není nedostupně vzdálený, ale
naopak se přiblížil a přišel nám vstříc v Ježíši Kristu.
6. Aby mohl koncil předat své poselství jednoduchým jazykem Bible a liturgie, který byl znám celému Božímu lidu, převzal některé výrazy z křestního vyznání: „Bůh z Boha, světlo ze světla, pravý Bůh z pravého Boha.“ Koncil tak přijal biblický obraz světla: „Bůh je světlo“ (1 Jan 1,3; srov. Jan 1,4–5). Stejně jako světlo vyzařuje a sdílí se, aniž by se jakkoli zmenšovalo, tak je Syn odleskem (*apaugasma*) Boží slávy a otiskem (*charaktér*) jeho podstaty (*hypostasis*) (srov. Žid 1,3; 2 Kor 4,4). Vtělený Syn, Ježíš, je tedy světlem světa a světlem života (srov. Jan 8,12). Křtem jsou oči našeho srdce osvíceny (srov. Ef 1,18), abychom i my byli světlem světa (srov. Mt 5,14). Vyznání víry dále potvrzuje, že Syn je „pravý Bůh z pravého Boha“. Bible na mnoha místech rozlišuje mezi neživými modlami a pravým a živým Bohem. Pravý Bůh je ten,
který mluví a jedná v dějinách spásy: Bůh Abrahama, Izáka a Jakuba; Bůh, který se zjevil Mojžíšovi v hořícím keři (srov. Ex 3,14); Bůh, který vidí bídu lidu, slyší jeho nářek a vede jej a doprovází v poušti v ohnivém sloupu (srov. Ex 13,21); Bůh, který k nim mluví hlasem hromu (srov. Dt 5,26) a slitovává se nad nimi (srov. Oz 11,8–9). Křesťané jsou proto povoláni odvrátit se od neživých model a obrátit se k živému a pravému Bohu (srov. Sk 12,25; 1 Sol 1,9). Proto také Šimon Petr vyznává u Cesareje Filipovy: „Ty jsi Mesiáš, Syn Boha živého“ (Mt 16,16).
7. Nicejské vyznání víry neformuluje filosofickou teorii. Vyznává víru v Boha, který nás skrze Ježíše Krista vykoupil. Jde o živého Boha, který chce, abychom měli život a měli ho v hojnosti (srov. Jan 10,10). Z tohoto důvodu vyznání pokračuje slovy křestního vyznání: Syn Boží, který „pro nás lidi a pro naši spásu… sestoupil z nebe a… stal se člověkem… podstoupil smrt… a třetího dne vstal z mrtvých… vstoupil na nebesa… a znovu přijde… soudit živé i mrtvé.“ Je tedy zřejmé, že výroky koncilu o víře v Krista mají kořeny v dějinách spásy mezi Bohem a jeho tvory. Svatý Atanáš, který se koncilu účastnil jako jáhen biskupa Alexandra a později jej v Alexandrii vystřídal jako biskup, opakovaně a účinně zdůrazňoval soteriologický rozměr nicejského vyznání víry. Napsal, že Syn, který sestoupil z nebe, „nás učinil dětmi Otce a zbožštil lidstvo tím, že se sám stal člověkem. Proto nebyl člověkem a pak se stal Bohem, ale byl Bohem a pak se stal člověkem — a to proto, aby nás zbožštil.“ [4] To je možné jedině tehdy, je-li Syn skutečně Bůh: žádná smrtelná bytost totiž nemůže přemoci smrt a zachránit nás; to může jen Bůh. On nás osvobodil skrze svého Syna, který se stal člověkem, abychom byli svobodni (srov. Gal 5,1). Stojí za to zdůraznit sloveso *descendit* v nicejském vyznání: „sestoupil“. Svatý Pavel tento pohyb popisuje silnými slovy: „[Kristus] sám sebe zmařil, vzal na sebe přirozenost služebníka a stal se podobným lidem“ (Flp 2,7). Prolog Janova evangelia podobně říká, že „Slovo se stalo tělem a přebývalo mezi námi“ (Jan 1,14). List Židům také učí, že „nemáme velekněze, který by nemohl mít soucit s našimi slabostmi, ale takového, který ve všem prošel zkouškami jako my, avšak bez hříchu“ (Žid 4,15). V předvečer své smrti se ponížil jako otrok, aby umyl nohy svým učedníkům (srov. Jan 13,1–17). Teprve když mohl vložit své prsty do rány v boku vzkříšeného Pána, apoštol Tomáš vyznal: „Pán můj a Bůh můj!“ (Jan 20,28). Právě skrze své vtělení se nyní setkáváme s Pánem v našich potřebných bratřích a sestrách: „Cokoli jste udělali jednomu z těchto mých nejmenších bratří, mně jste udělali“ (Mt 25,40). Nicejské vyznání nepopisuje vzdáleného, nedostupného a neměnného Boha, který spočívá sám v sobě, ale Boha, který je nám nablízku a provází nás na naší cestě světem, i na těch nejtemnějších místech země. Jeho nekonečnost se ukazuje v tom, že se stává malým — odkládá svou nesmírnou vznešenost, aby se stal naším bližním v maličkých a chudých. Tím se obrací naruby pohanské i filosofické představy o Bohu. Další výraz z nicejského vyznání je pro nás dnes obzvlášť výmluvný. Biblický výrok „stal se tělem“ je upřesněn přidáním slova „člověkem“ po slově „vtělen“. Nicea se tak distancuje od mylné nauky, že Logos na sebe vzal jen tělo jako jakýsi vnější obal, nikoli lidskou duši nadanou intelektem a svobodnou vůlí. Místo toho usiluje potvrdit to, co později výslovně prohlásil koncil v Chalcedonu (451): že v Kristu Bůh přijal a vykoupil celého člověka, tělo i duši. Svatý Atanáš vysvětluje, že Syn Boží se stal člověkem, aby se člověk stal Božím. [5] Toto osvětlující pochopení Božího zjevení připravili svatý Irenej z Lyonu a Órigenés a dále je bohatě rozvinula východní spiritualita. Zbožštění v žádném případě neznamená sebezbožštění člověka. Naopak, zbožštění nás chrání před prapůvodním pokušením chtít být jako Bůh (srov. Gen 3,5). Čím je Kristus svou přirozeností, tím se my stáváme z milosti. Dílem vykoupení Bůh nejen obnovil naši lidskou důstojnost jako svůj obraz, ale ten, který nás podivuhodně stvořil, učinil nás nyní ještě podivuhodněji účastnými na své božské přirozenosti (srov. 2 Petr 1,4). Zbožštění je tedy pravým zušlechtěním lidství (stát se plně lidským). Proto lidská existence ukazuje za sebe samu, hledá za sebe samu, touží po tom, co ji přesahuje, a je neklidná, dokud nespočine v Bohu. [6] „*Deus enim solus satiat*, jedině Bůh člověka nasycuje!“ [7] Jedině Bůh může svou nekonečností naplnit nekonečnou touhu lidského srdce, a proto si Boží Syn zvolil, že se stane naším bratrem a vykupitelem.
8. Jak již bylo řečeno, Nicea jasně odmítla Áriovo učení. Ários a jeho stoupenci však neustoupili. Sám císař Konstantin a jeho nástupci se stále více stavěli na stranu ariánů. Termín *homooúsios* se stal jablkem sváru mezi nicejskými a protinicejskými stranami, což vyvolalo další vážné konflikty. Svatý Basil z Kaisareie popsal vzniklý zmatek obrazem noční námořní bitvy v prudké bouři. [8] Svatý Hilarius naopak vydal svědectví o pravověrnosti laiků na rozdíl od ariánství mnoha biskupů, když uznal, že „uši lidu jsou svatější než srdce kněží.“ [9] Svatý Atanáš se stal pevnou oporou nicejského vyznání díky své neústupné a pevné víře. Ačkoli byl pětkrát sesazen a vypovězen ze svého alexandrijského biskupského stolce, pokaždé se vrátil. I ve vyhnanství dál vedl Boží lid svými spisy a listy. Jako Mojžíš ani Atanáš nevstoupil do zaslíbené země církevního pokoje. Tato milost byla vyhrazena nové generaci, kterou se na některých místech nazývá „nicejská mládež“. Na Východě k této generaci patřili tři kapadočtí otcové: svatý Basil z Kaisareie (asi 330–379), jemuž byl dán titul „Veliký“; jeho bratr svatý Řehoř z Nyssy (335–394); a Basilův nejbližší přítel svatý Řehoř Naziánský (329/30–390). Na Západě k významným postavám patří svatý Hilarius z Poitiers (asi 315–367), jeho žák svatý Martin z Tours (asi 316–397) a především svatý Ambrož Milánský (333–397) a svatý Augustin z Hippo (354–430). Zvláštní zásluhou tří Kapadočanů bylo dovést formulaci nicejského vyznání k úplnosti tím, že ukázali, že v Bohu nejsou jednota a trojice nijak v rozporu. Tento vývoj vedl k formulaci článku o víře v Ducha svatého na prvním konstantinopolském koncilu roku 381. Vyznání tak získalo název „nicejsko-konstantinopolské“ a nyní říká: „Věřím v Ducha svatého, Pána a dárce života, který vychází z Otce, který s Otcem i Synem je zároveň uctíván a oslavován a který mluvil ústy proroků.“ [10] Na chalcedonském koncilu roku 451 byl konstantinopolský koncil uznán za ekumenický a nicejsko-konstantinopolské vyznání bylo prohlášeno za všeobecně závazné. [11] Stalo se tedy poutem jednoty mezi Východem a Západem. V 16. století je podržely i církevní komunity vzniklé z reformace. Nicejsko-konstantinopolské vyznání je tak společným vyznáním všech křesťanských tradic.
9. Cesta, která začala v Písmu svatém a vedla k vyznání víry v Niceji, následně přijatému v Konstantinopoli a Chalcedonu a znovu v 16. a 21. století, byla dlouhá a vnitřně jednotná. My všichni, jako učedníci Ježíše Krista, jsme pokřtěni „ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého“. Žehnáme se křížem a žehná se nám. Každou modlitbu žalmů v Liturgii hodin zakončujeme slovy „Sláva Otci i Synu i Duchu svatému“. Liturgie i křesťanský život jsou tak pevně zakořeněny v nicejsko-konstantinopolském vyznání víry: co vyznáváme ústy, musí vycházet ze srdce, aby se to projevilo v našem životě. Musíme si proto položit otázku: Jak je to dnes s naším vnitřním přijetím vyznání víry? Zakoušíme, že se dotýká i naší současné situace? Chápeme a žijeme to, co každou neděli říkáme? Co tato slova znamenají pro náš život?
10. Nicejské vyznání začíná vyznáním víry v Boha, Všemohoucího, stvořitele nebe i země. Pro mnohé lidi dnes však Bůh a otázka Boha téměř nic neznamenají. Druhý vatikánský koncil poukázal na to, že za tuto situaci mohou křesťané alespoň částečně sami, protože nevydávají svědectví o pravé víře; svým životem a jednáním, vzdáleným evangeliu, zakrývají pravou tvář Boha. [12] Ve jménu Boha se vedly války, lidé byli zabíjeni, pronásledováni a diskriminováni. Místo aby byl hlásán milosrdný Bůh, byl předkládán Bůh mstivý, který nahání hrůzu a trestá. V tomto smyslu nás nicejské vyznání zve ke zpytování svědomí. Co pro mě Bůh znamená a jak o své víře v něj vydávám svědectví? Je jediný Bůh skutečně Pánem mého života, nebo mám modly, které stavím před Boha a jeho přikázání? Je pro mě Bůh živým Bohem, který je mi blízko v každé situaci, Otcem, k němuž se obracím s důvěrou dítěte? Je pro mě Stvořitelem, jemuž vděčím za vše, co jsem a co mám, a jehož stopu mohu nalézt v každém stvoření? Jsem ochoten spravedlivě a rovně sdílet statky země, které patří všem? Jak zacházím se stvořením, dílem jeho rukou? Využívám je a ničím, nebo je s úctou a vděčností používám, pečuji o ně a obdělávám jako společný domov lidstva? [13]
11. Vyznání víry v Ježíše Krista, našeho Pána a Boha, je středem nicejsko-konstantinopolského vyznání. To je srdce našeho křesťanského života. Proto se zavazujeme následovat Ježíše jako svého Mistra, společníka, bratra a přítele. Ale nicejské vyznání žádá víc: připomíná nám, abychom nezapomínali, že Ježíš Kristus je Pán (Kyrios), Syn živého Boha, který „pro naši spásu sestoupil z nebe“ a na kříži „za nás“ zemřel, aby nám svým zmrtvýchvstáním a nanebevstoupením otevřel cestu k novému životu. Přirozeně, následování Ježíše Krista není široká a pohodlná cesta. Ale tato často náročná či dokonce bolestná cesta vždy vede k životu a spáse (srov. Mt 7,13–14). Skutky apoštolů vyprávějí o nové cestě (srov. Sk 19,9.23; 22,4.14–15.22), která je Ježíš Kristus (srov. Jan 14,6). Následování Pána nutně znamená následování cesty kříže, která nás skrze pokání vede k posvěcení a zbožštění. [14] Jestliže nás Bůh miluje celou svou bytostí, pak i my musíme milovat jeden druhého. Nemůžeme milovat Boha, kterého nevidíme, aniž bychom milovali svého bratra a sestru, které vidíme (srov. 1 Jan 4,20). Láska k Bohu bez lásky k bližnímu je pokrytectví; radikální láska k bližnímu, zvláště k nepřátelům, bez lásky k Bohu vyžaduje „hrdinství“, které by nás drtilo a přemáhalo. V následování Ježíše výstup k Bohu vede skrze sestoupení a oddanost našim bratřím a sestrám, zejména těm nejmenším, nejchudším, opuštěným a vyloučeným. Co jsme učinili nejmenším, učinili jsme Kristu (srov. Mt 25,31–46). Tvrdí-li lidé, že pochybují o Boží milosrdné lásce, můžeme jim o ní podat svědectví jen tehdy, když ji zakusí skrze nás. [15]
12. Nakonec je nicejský koncil aktuální i dnes díky své velké ekumenické hodnotě. Usilování o jednotu všech křesťanů patřilo totiž k hlavním cílům posledního koncilu, Druhého vatikánského koncilu. [16] Právě před třiceti lety dále rozvinul toto poselství svatý Jan Pavel II. ve své encyklice *Ut unum sint* (25. května 1995). Tak spolu s velkým výročím prvního nicejského koncilu slavíme také výročí první ekumenické encykliky. Tu lze považovat za manifest, který aktualizoval tytéž ekumenické základy, jež položil nicejský koncil. Díky Bohu ekumenické hnutí v posledních šedesáti letech mnoho dokázalo. Je pravda, že viditelná plná jednota s pravoslavnými a východními pravoslavnými církvemi a s církevními společenstvími vzniklými z reformace zatím dosažena nebyla. Nicméně ekumenický dialog, založený na jednom křtu a nicejsko-konstantinopolském vyznání, nás přivedl k tomu, že uznáváme členy jiných církví a církevních společenství za naše bratry a sestry v Ježíši Kristu, a znovu objevujeme jednu univerzální obec Kristových učedníků po celém světě. Sdílíme stejnou víru v jediného Boha, Otce všech lidí; společně vyznáváme jednoho Pána a pravého Syna Božího, Ježíše Krista, a jednoho Ducha svatého, který nás inspiruje a vede k plné jednotě a společnému svědectví evangelia. Skutečně, to, co nás spojuje, je mnohem větší než to, co nás rozděluje! [17] V rozděleném světě, poznamenaném mnoha konflikty, může univerzální křesťanské společenství být znamením pokoje a nástrojem smíření a sehrát rozhodující roli v celosvětovém úsilí o mír. Svatý Jan Pavel II. nám zvlášť připomněl svědectví mnoha křesťanských mučedníků všech církví a církevních společenství: jejich památka nás sjednocuje a povzbuzuje, abychom byli svědky a tvůrci pokoje ve světě. Abychom tuto službu mohli věrohodně vykonávat, musíme kráčet společně, abychom dosáhli jednoty a smíření mezi všemi křesťany. Nicejské vyznání může být základem a opěrným bodem pro tuto cestu. Nabízí nám model pravé jednoty v oprávněné rozmanitosti. Jednota v Trojici, Trojice v jednotě — neboť jednota bez mnohosti je tyranie, mnohost bez jednoty je roztříštěnost. Trojiční dynamika není dualistické a vylučující „buď– anebo“, ale rozhodující pouto „both/and“, „oba současně“. Duch svatý je poutníkem jednoty, kterého společně uctíváme s Otcem i Synem. Proto musíme opustit teologické spory, které již ztratily své opodstatnění, abychom mohli rozvíjet společné porozumění a ještě víc společnou modlitbu k Duchu svatému, aby nás všechny shromáždil v jedné víře a jedné lásce. To neznamená ekumenismus, který by se pokoušel vrátit do stavu před rozděleními, ani pouhé vzájemné uznání současného stavu rozmanitosti církví a církevních společenství. Spíše jde o ekumenismus, který hledí do budoucnosti, který usiluje o smíření skrze dialog, když si navzájem sdílíme dary a duchovní dědictví. Obnova jednoty mezi křesťany nás neochuzuje; naopak nás obohacuje. Tak jako v Niceji, i tento cíl bude možný jen skrze trpělivou, dlouhou a někdy obtížnou cestu vzájemného naslouchání a přijetí. Je to teologická výzva, a ještě více výzva duchovní, která od všech vyžaduje pokání a obrácení. Proto potřebujeme duchovní ekumenismus modlitby, chvály a adorace, jak jej vyjadřuje vyznání víry Niceje a Konstantinopole. Vzývejme tedy Ducha svatého, aby nás doprovázel a vedl při této práci. Duchu svatý Boží, ty vedeš věřící dějinami. Děkujeme ti, že jsi inspiroval vyznání víry a že v našich srdcích probouzíš radost z vyznávání naší spásy v Ježíši Kristu, Synu Božím, jedné podstaty s Otcem. Bez něho nemůžeme nic. Věčný Boží Duchu, obnovuj víru církve z pokolení na pokolení. Pomoz nám ji prohlubovat a stále se vracet k podstatnému, abychom ji mohli hlásat. Aby naše svědectví ve světě nebylo marné, přijď, Duchu svatý, se svým ohněm milosti, oživ naši víru, rozněť v nás naději a rozpaluj nás láskou. Přijď, Božský Utěšiteli, prameni harmonie, sjednoť srdce a mysli věřících. Přijď a dej nám zakoušet krásu společenství. Přijď, Lásko Otce i Syna, shromáždi nás v jednom Kristově stádu. Ukaž nám cesty, jimiž máme kráčet, abychom s tvou moudrostí byli znovu tím, čím jsme v Kristu: jedno, aby svět uvěřil. Amen.
Ve Vatikánu, 23. listopadu 2025, slavnost Ježíše Krista Krále.
LEV PP. XIV
Pozn. redakce: pracovní překlad
—
[1] L.H. Westra, The Apostles’ Creed. Origin, History and Some Early Commentaries,
Turnhout 2002 (Instrumenta patristica et mediaevalia, 43).
[2] První nicejský koncil, Expositio fidei: CC COGD 1, Turnhout 2006, 19 6–8.
[3] Svatý Atanáš Alexandrijský, Contra Arianos, I, 9, 2 (ed. Metzler, Athanasius Werke, I/
1,2, Berlin – New York 1998, 117–118).
Ze slov sv. Atanáše v Contra Arianos I, 9 je patrné, že homooúsios neznamená „podobné
podstaty“, ale „téže podstaty“ jako Otec; nejde tedy o podobnost podstaty, ale o
totožnost podstaty mezi Otcem a Synem. Latinský překlad *homooúsios* proto správně
užívá výraz unius substantiae cum Patre.
[4] Svatý Atanáš Alexandrijský, Contra Arianos, I, 38, 7 – 39, 1: ed. Metzler, Athanasius
Werke, I/1,2, 148–149.
[5] Svatý Atanáš Alexandrijský, srov. De incarnatione Verbi, 54, 3: SCh 199, Paris 2000,
458; týž, Contra Arianos, I, 39; 42; 45; II, 59n.: ed. Metzler, Athanasius Werke, I/1,2, 149;
152; 154–155 a 235n.
[6] Srov. sv. Augustin, Vyznání, I, 1: CCSL 27, Turnhout 1981, 1.
[7] Svatý Tomáš Akvinský, In Symbolum Apostolorum, art. 12: ed. Spiazzi, Thomae
Aquinatis, Opuscula theologica, II, Taurini – Romae 1954, 217.
[8] Svatý Basil, De Spiritu Sancto, 30.
[9] Svatý Hilarius, Contra Arianos, vel Auxentium, 6.
Věren hlasům Otců, učený teolog, později kardinál a nyní svatý a učitel církve John Henry
Newman (1801–1890), prostudoval tento spor a dospěl k závěru, že nicejské vyznání bylo
uchováno především díky sensus fidei Božího lidu. Viz On Consulting the Faithful in
Matters of Doctrine (1859).
[10] První konstantinopolský koncil, Expositio fidei: CC, Conc. Oec. Gen. Decr. 1, 57 20–
24.
Výrok „a vychází z Otce i Syna (Filioque)“ se v konstantinopolském textu nenachází; do
latinského vyznání byl vložen papežem Benediktem VIII. roku 1014 a je předmětem
pravoslavně-katolického dialogu.
[11] Chalcedonský koncil, Definitio fidei: CC, Conc. Oec. Gen. Decr. 1, 137 393–138 411.
[12] Druhý vatikánský ekumenický koncil, pastorální konstituce o církvi v dnešním světě
Gaudium et spes, 19: AAS 58 (1966), 1039.
[13] Srov. František, encyklika Laudato Si’ (24. května 2015), 67; 78; 124: AAS 107 (2015),
873–874; 878; 897.
[14] Srov. František, apoštolská exhortace Gaudete et Exsultate (19. března 2018), 92:
AAS 110 (2018), 1136.
[15] Srov. František, encyklika Fratelli Tutti (3. října 2020), 67; 254: AAS 112 (2020), 992–
993; 1059.
[16] Srov. Druhý vatikánský ekumenický koncil, dekret o ekumenismu Unitatis
Redintegratio, 1: AAS 57 (1965), 90–91.
[17] Srov. sv. Jan Pavel II., encyklika Ut Unum Sint (25. května 1995), 20: AAS 87 (1995),
933
Katolické noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Katolické noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010 Děkujeme!