«Ježíš byl oslňujícím společníkem mého dětství, je oslňujícím společníkem mého profesního života a mého života vůbec,» Louis de Funès.
Louis de Funès de Galarza (1914–1983) patří k nejvýraznějším osobnostem francouzské kinematografie 20. století. Narodil se v Courbevoie u Paříže ve španělské rodině a k herectví se dostal poměrně pozdě. Studoval na střední škole (Lycée Condorcet v Paříži), ale studium nedokončil. Krátce navštěvoval Technickou školu fotografie a filmu (École technique de photographie et de cinéma), ale ani tam nezískal formální diplom. Navštěvoval také hodiny klavíru se zaměřením na jazz (základy hry na klavír mu dala v dětství maminka). Jeho profesní dráha tedy nebyla výsledkem systematického akademického vzdělání, ale spíše praktické zkušenosti. Jako mladík vystřídal několik různých zaměstnání – pracoval například jako poslíček, prodavač na trzích, účetní pomocník, kreslíř či dekoratér – než nakonec našel své místo jako klavírista v pařížských kabaretech, kde rozvíjel smysl pro rytmus, improvizaci a kontakt s publikem. Ve filmu debutoval ve 40. letech a během kariéry natočil více než 130 filmů, zpočátku však šlo převážně o epizodní role. Skutečný průlom přišel až na počátku 60. let. Proslavil se mimořádně dynamickou mimikou, rychlým tempem projevu a schopností ztělesnit výbušné, autoritářské a komicky neurotické postavy. Mezi jeho nejznámější filmy patří Četník ze Saint Tropez (Le Gendarme de Saint-Tropez) a celá četnická série, Smolař (Le Corniaud), Velký flám (La Grande Vadrouille), Tonoucí se stébla chytá (Le Petit Baigneur), Dobrodružství rabína Jákoba (Les Aventures de Rabbi Jacob) nebo Křidýlko nebo stehýnko (L’Aile ou la Cuisse). V mnoha z nich vytvořil nezapomenutelné herecké dvojice, zejména s Bourvilem či Coluchem. Jeho filmy lámaly rekordy návštěvnosti a dlouhodobě patřily k nejúspěšnějším ve francouzské historii.
Vedle filmové kariéry byl velmi aktivní i na divadle, které považoval za zásadní hereckou školu. Vystupoval především v pařížských divadlech a výrazného úspěchu dosáhl zejména v inscenaci Oscar, kterou později adaptoval i do filmové podoby, nebo v roli Moliérova Lakomce. Divadlo mu poskytovalo prostor pro precizní práci s rytmem, gestem a reakcí publika – prvky, které se staly základem jeho filmového stylu.
Na československých a později českých obrazovkách se jeho filmy začaly pravidelně objevovat především od 60. a 70. let, kdy byly uváděny jak v kinech, tak v televizi. Velké oblibě se těšily zejména během normalizační éry, kdy jeho komedie nabízely divákům únik a odlehčení. Po roce 1989 zůstaly stálicí televizního vysílání – Česká televize i komerční stanice jeho filmy pravidelně reprízují dodnes, často v hlavních vysílacích časech, zejména o svátcích a víkendech. Díky tomu si udržuje mimořádnou popularitu i u mladších generací českých diváků. Za svůj přínos byl oceněn mimo jiné udělením Řádu čestné legie v roce 1973 a čestným Césarem za celoživotní dílo v roce 1980.
Přehnané karikatury maloměšťáckých konzervativců, kteří typicky lichotí autoritě a zároveň utlačují své podřízené, silně rezonují s proměňujícími se evropskými společnostmi 60. let a přispívají tak jeho úspěchu. Nicméně v soukromém životě byl Louis de Funès de Galarza známý jako velmi plachý, zdrženlivý muž a oddaný katolík.
Francouzský herec známý svým nezaměnitelným stylem, mimikou a postavami mrzutých a prohnaných hrdinů, který rozesmál miliony Francouzů napříč generacemi, chodil každou neděli na mši a modlil se také ve své šatně před vystoupením. Ve své profesi dokázal ukázat, že křesťanský život může být naplněn radostí. Ani na vrcholu své slávy svou víru před kamerami neskrýval, na televizních natáčeních se nebál mluvit o svém vztahu ke Kristu. Jako například v této relaci odvysílané na Štědrý den roku 1981, kde odpovídá na otázku moderátora Guy Béarta (uryvek dialogu z biografie Louise de Funèse od Érica Leguerbe):
– „Jste věřící?“
– „Samozřejmě, samozřejmě.“
– „Už dlouho?“
– „Odjakživa… Ježíš byl oslňujícím společníkem mého dětství, je oslňujícím společníkem mého profesního života a mého života vůbec.“
– „Pomohl vám ve vaší profesi?“
– „Vždycky. Měl jsem velké štěstí a je to jistě díky němu.“
Na otázku, jak si představuje Krista, odpovídá s humorem: „Na obrázcích mého katechismu byl vždycky někým jemným, plavovlasým, zdálo se, že při sebemenším poryvu větru uletí. On byl ale synem tesaře. Myslím, že to byl velmi silný chlapík, který měřil metr devadesát, a musel mít takovéhle bicepsy! Když vyhazoval kupce z chrámu, tak je bral po třech… a hop! … Byl vůdcem lidí a já ho vidím, jak se hodně směje. Jsem si jistý, že se s apoštoly hodně smáli. Vidím ho, jak kráčí po vodě a říká svatému Petrovi: ‚Pojď, zkus to.‘ A ten udělá ‚plác‘. A všichni apoštolové se smějí…“.
Laskavý a srdečný humor, s nímž Louis de Funès přistupoval ve svých filmech k tématům Církve, měl kořeny v jeho hluboké víře. V některých jeho filmech lze najít jemné náboženské motivy, které nejsou explicitní, ale spíše symbolické. Například v jedné scéně ze série o četnících se sestra vincentka setkává s inspektorem Cruchotem na pláži, kde je oblečena jen velmi střídmě do plavek a zároveň má na hlavě výrazný čepec sester křesťanské lásky. Vysvětluje mu, že „vyšla mezi lid, jak to dnes činí dělničtí kněží“, nebo v závěru filmu Zelňačka (Soupe aux choux) se objevuje scéna s duchovním podtextem, kdy zpívají postavy Claude Ratinier a Francis Charesse refrén lurdské písně Ave Maria, zatímco se v kosmické lodi symbolicky vydávají vzhůru. Tyto momenty však nikdy nepůsobí jako ideově náboženské sdělení, ale jako přirozená součást jeho humoru, který často pracuje s kontrastem posvátného a každodenního.
Víra, historická paměť a úcta k tradici
Narodil se v roce 1914 a vyrůstal v prostředí, kde katolická kultura stále silně formovala každodennost francouzské společnosti. Ačkoli se jeho filmová kariéra rozvíjela v sekularizovaném prostředí poválečné Francie, osobně si uchovával hluboký vztah k víře, který nebyl demonstrativní, ale spíše intimní a konzistentní. Jeho spiritualita se neprojevovala veřejnými prohlášeními, ale životními postoji, podporou tradičních institucí a diskrétní účastí na náboženských událostech. Byl rozhodným politickým konzervativcem, kritickým k pokrokářské liberální Francouzské republice. Podporoval Kněžské bratrstvo sv. Pia X. a jeho zakladatele, arcibiskupa Lefebvra, jenž po Druhém vatikánském koncilu požadoval prostor pro zachování předkoncilní latinské liturgie (mše sv. podle misálu z roku 1962, jinak také tzv. tridentské mše) a posléze se dostal do nekončících sporů s Římem, nebo kněze Françoise Ducaud-Bourgeta v době počátků obsazení pařížského kostela Saint-Nicolas-du-Chardonnet, který v roce 1977 převzali tradicionalističtí katolíci nesouhlasící s církevním vývojem po koncilu. Jejich kněží zde sloužili uvedené latinské mše, i přes nátlak úřadů a oficiálních církevních struktur. Funès nakonec odkázal třetinu svého veškerého majetku Bratrstvu sv. Pia X. a jeho zakladateli, arcibiskupu Lefébvrovi, aby bratrstvo mohlo provozovat kněžský seminář, jenž dodnes vychovává kněze, kteří slouží předkoncilní mši.
V souladu se svým vlastenectvím a monarchistickými sympatiemi nezapomínal ani na výročí smrti krále Ludvíka XVI., které připadá na 21. ledna, a pravidelně se účastnil pietních akcí pořádaných k této příležitosti. Tyto pietní akce mají ve Francii silný symbolický význam zejména pro monarchisty a tradicionalistické katolíky, protože připomínají popravu krále během Francouzská revoluce. Funèsova účast na těchto událostech ukazuje, že jeho vztah k monarchii byl propojen především s vírou, historickou pamětí a úctou k tradici. Nebyl politickým aktivistou v pravém slova smyslu, nikdy nevystupoval jako veřejný ideolog monarchismu. Jeho postoje souvisely i s širším okruhem jeho náboženského přesvědčení. Měl blízko k tradicionalistickému katolicismu, který často sdílí kritický pohled na moderní vývoj společnosti po druhé polovině 20. století a klade důraz na kontinuitu s předrevolučními hodnotami a předkoncilními poměry. Jeho monarchismus byl osobní, diskrétní a nijak neovlivňoval jeho filmovou tvorbu přímo. Veřejnost ho vnímala především jako komika, zatímco jeho monarchistické sympatie zůstávaly součástí jeho soukromého světa, podobně jako jeho víra, vztah k přírodě nebo potřeba klidu mimo reflektory. Tento rozměr jeho osobnosti se často ztrácí za obrazem výbušného komika, který je známý především svými grimasami, rychlým tempem a fyzickým humorem.
Paradox Louise de Funèse spočívá v tom, že ačkoli ztělesňoval chaos, přehánění a komický neklid, jeho osobní život a hodnoty byly spíše spojeny s řádem, tradicí a vírou. Právě tento kontrast může částečně vysvětlovat hloubku jeho hereckého projevu. Dokázal ztvárnit přehnaný svět, aniž by sám ztrácel vnitřní stabilitu. Dnes je jeho odkaz vnímán především kulturně a filmově, ale pohled na něj jako na věřícího člověka ukazuje méně známou vrstvu jeho osobnosti – vrstvu, která pomáhá lépe pochopit, proč jeho humor přesahuje dobu svého vzniku a proč v něm mnozí diváci dodnes nacházejí nejen smích, ale i zvláštní lidskou blízkost. Protiklad mezi jeho filmovým světem a soukromým životem ukazuje, že jeho komika nevyrůstala z povrchní nadsázky, ale z hlubokého pozorování života. Právě tato rovnováha mezi bouřlivou energií na plátně a řádem v osobním životě činí jeho odkaz nadčasovým.
Alice Muthspiel je zahraniční redaktorka Českého rozhlasu působící ve Francii. Spolupracuje s Katolickými novinami.
Foto: archiv autorky
Katolické noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Katolické noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2202574896 / 2010 Děkujeme
