„Právě tady jsem poznal lidi, které jsem na světě miloval nejvíc.“ „Je jedno, jestli máte styl, pověst nebo peníze. Pokud nemáte dobré srdce, nemáte žádnou hodnotu,“ Louis de Funès.
Ačkoli je Louis de Funès známý především jako jedna z nejvýraznějších komických osobností evropské kinematografie, jeho život se odehrával i mimo filmová studia – v prostoru ticha, rodinného zázemí a hlubokého zakotvení v krajině západní Francie. Právě zde, mezi zámkem Clermont, obcí Le Cellier a břehy Loiry, se formuje méně známý, ale klíčový rozměr jeho osobnosti: muž, který nacházel rovnováhu mezi veřejným obrazem a soukromým klidem, mezi jevištěm a zahradou, mezi smíchem a kontemplací. Jeho vztah k rodině, přírodě, víře a místní komunitě tvoří tichý protějšek jeho slavné filmové existence.
Soukromý život herce byl, zejména ve srovnání s bouřlivou energií jeho filmových rolí, překvapivě klidný a uzavřený,. Když nebyl na natáčení, stahoval se do rodinného prostředí a snažil chránit své soukromí před veřejností.
Klíčovými místy jeho osobního života se staly zejména zámek Château de Clermont u Nantes a okolí obce Le Cellier. V roce 1942 objevuje po boku Jeanne Barthélémy, své budoucí manželky, památkově chráněný zámek Clermont s nádherným výhledem na řeku Loiru, vybudovaný na místě starého kláštera. Jeanne byla neteří hraběte a hraběnky Nau de Maupassant (pozn.: nebyli příbuzní s Guyem de Maupassantem.). Od dětství trávila prázdniny se svým bratrem Pierrem u svého strýce a tety na zámku. Po úmrtí hraběnky v roce 1963 byl celý majetek všemi dědici prodán v dražbě. V lednu 1967, po svém velkém úspěchu filmu Velký flám (La Grande Vadrouille), jej Louis získal, aby jej věnoval Jeanne. Pozůstalost sestávala ze 150ti hektarů pozemků (z toho 35 hektarů parku a les) a 30ti zámeckých místností, které byly opuštěné po mnoho let. Ihned po koupi tak provedl na zámku rozsáhlé restaurátorské práce a s rodinou sem jezdil o prázdninách, aby zde odpočíval mezi natáčením jednotlivých filmů. Na rozdíl od představ o filmové hvězdě v luxusu šlo spíše o rodinné sídlo obklopené přírodou, kde Funès hledal klid, rytmus a únik od hektického filmového průmyslu. Na zámku trávil čas především se svou rodinou. Po letech intenzivní divadelní práce a po dvou infarktech byl herec vyčerpán, rodina se tedy po roce 1975 na zámku definitivně usadila.
Vášeň pro zahradu
Louis de Funès byl rád člověkem země, obyčejným člověkem, který miloval a doslova uctíval růže, květiny, stromy a přírodu obecně. Zahradničení bylo pro něj mnohem víc než jen koníčkem, představovalo pro něj způsob, jak najít klid a rovnováhu mimo svět filmu. Na svém sídle trávil dlouhé hodiny péčí o zahrady, skleníky i ovocné stromy, přičemž k práci přistupoval s typickou pečlivostí. Zahrada pro něj byla prostorem ticha a soustředění. Právě zde se projevovala jeho disciplinovaná povaha, která kontrastovala s jeho explozivní filmovou osobností. Přátelé a návštěvy často popisovali, že doma působil spíše tichým, až rezervovaným dojmem. Ti, kdo ho znali, často zdůrazňovali, že právě při práci na zahradě působil nejspokojeněji – daleko od kamer, bez masek a filmových rolí. Tato vášeň nakonec našla odraz i v jeho tvorbě, například ve filmu Zelňačka (Soupe aux choux), kde se objevuje motiv venkova a vztahu k půdě. Zahradničení tak tvořilo důležitou, i když méně viditelnou součást jeho života – svět, ve kterém byl Louis de Funès především sám sebou. V jednom rozhovoru uvedl, že kdyby se nestal hercem, určitě by vystudoval zemědělskou školu. Měl velkou růžovou zahradu a ovocný sad o rozloze 5000 m², vlastnil více než 600 keřů růží a v areálu zámku nainstaloval několik úlů, aby podpořil opylování a produkci vlastního medu. Stávalo se, že se během natáčení vracel na víkendy domů, aby se postaral o své růže, například aby je ošetřil proti červcům. Po jeho smrti mu vzdala hold společnost Meilland International vyšlechtěním růže nesoucí jeho jméno. Jde o keřovitou růži s velkými, plnými květy o dvaceti okvětních lístcích v oranžově kapucínové barvě.
S pomocí zahradníka výjimečného zahradníka z Le Cellier Victora Caillibota pěstoval mnoho druhů zeleniny a květin. Sotva skončilo natáčení, spěchal de Funès domů, aby se mohl věnovat své zahradě a kontrolovat své sazenice. Byl zásadně proti pesticidům, celou zahradu i sad pěstoval v ekologickém režimu. Ve sklenících svého zámku měl také 120 keřů vinné révy. Pravidelně navštěvoval vinařství Domaine des Génaudières manželů Athimonových. Když se na révě objevily choroby, obracel se na pana Athimona s prosbou o radu, jak je odstranit. Majitel vinařství mu navrhl několik možných ošetření, ale Louis odmítal chemické prostředky. Jediným řešením, které mu pan Athimon nakonec doporučil, bylo „sušit listy révy fénem“. Podle jeho rad si také pravidelně kupoval víno.
Rybolov, Loira a tiché rozjímání u sošky Panny Marie
Druhou velkou vášní, které se věnoval nejčastěji sám nebo se svými blízkými přáteli z Clermont-sur-Loire, byl rybolov. Často odcházel rybařit na druhý břeh řeky, daleko od davů a paparazzi. Chodíval od svého zámku k břehům Loiry, které miloval, lesem po malé cestě, která ho zavedla přímo k restauraci Beau Rivage (Krásný břeh). Právě tam se setkával se svými přáteli a odtud vyrážel rybařit na druhý břeh řeky. „Café Restaurant“ Beau Rivage provozovala Marie Clément. Na počátku, po koupi zámku v roce 1967, patřila budova Louisi de Funèsovi, kavárnu však prodal Marii za velmi nízkou cenu, protože si jí velmi vážil a považoval ji téměř za druhou matku. I když byl na natáčení, nezapomínal na ni a posílal jí dopisy a květiny, aby věděla, že se mu daří dobře. Chodil k ní obědvat sám nebo se svou manželkou Jeanne a pochutnával si například na jejím vyhlášeném lososovi s bílým máslem (beurre blanc). Právě zde se také setkával se svými přáteli z Le Cellier, jako byli „Seržant“, „Malý bratr“ a další, kteří si ho dobírali a velmi se s nimi nasmál. Na oběd do Beau Rivage přicházel poměrně pozdě, kolem 14–15 hodiny, aby měl jistotu, že se nají v klidu. Podle svědků z Le Cellier se dokonce někdy stalo, že se schoval v kuchyni, když ho nějaký zvědavec poznal.
Při návratu z rybolovu lesní stezkou se zastavoval u jeskyně Panny Marie, aby v tichosti rozjímal. „Náš otec hleděl na tuto porcelánovou sošku Panny Marie s pokorou prvokomunikanta, a naše návštěva byla vždy doprovázena přáním, o jehož splnění jsme byli přesvědčeni,“ vzpomínají jeho synové Patrick a Olivier de Funès.
Kostel Svatého Martina. Víra jako skrytý pilíř života.
Od dětství měl Louis de Funès blízko ke spiritualitě a pravidelně se modlil. Byl vychován v katolické víře a v duchu řádu svou matkou, která dokonce doufala, že se její syn stane knězem. Během nacistického bombardování Paříže se často utíkal k modlitbě a prosil Boha o pomoc. Věřil, že Bůh je s ním a dává mu odpovědi. Jednou se dokonce v rozhlase svěřil, že je v rukou Pána, a dodal: „Všechno, co jsem chtěl, jsem dostal.“
V kostele svatého Martina v obci Le Cellier chodili Louis de Funès s manželkou každou neděli na mši ; někdy i se svými syny. Stále hledal nové nápady pro filmové scény, a tak si dokonce v místním železářství koupil magnetofon a každou neděli si mši nahrával. Možná právě to ho inspirovalo ke slavné scéně v kostele ve filmu Tonoucí se stébla chytá (Le Petit Baigneur) nebo ve filmu Jo, kde se objevuje motiv charity svatého Martina ve scéně se sprchovým závěsem darovaným chudému. Mezi místními věřícími splýval s davem, kteří ho respektovali a dodnes na něj vzpomínají jako na prostého věřícího. Nejprve sedával v lavici vyhrazené rodině Maupassantů, později mezi ostatními.
Přátelil se s otcem Mauricem, který sloužil bohoslužby a po mši ho často navštěvoval na faře. Oba muži si byli velmi blízcí a vážili si jeden druhého. Podle slov abbého Maurice: „Na rozdíl od mnoha lidí nikoho nekritizoval. Říkal mi: ‚Mým největším přáním jako herce je točit filmy, které rozesmějí zároveň děti i rodiče v tomto příliš smutném světě.‘“ Ani když byl mimo zámek, nezapomínal mu psát; často se vídali a někdy spolu večeřeli na zámku. Hovořili spolu o víře i o projektech farnosti a Louis při těchto setkáních nenápadně přispíval finančními dary na opravy. V roce 1980 se začalo uvažovat o koupi nových varhan. De Funès se do sbírky zapojil štědrým darem i pravidelnými příspěvky. Jeho štědrost se však neomezovala jen na kostel, několikrát týdně posílal svým přátelům z Le Cellier ovoce a zeleninu a často je obdarovával různými potřebnými dárky, které si nemohli dovolit koupit.
V kapli svého zámku pořádal pravidelně mše pro své zaměstnance. Naposledy se zúčastnil mše 21. ledna 1983 v Paříži, než 27. ledna 1983 podlehl srdečnímu záchvatu.
V článku jsou použity úryvky ze stránek asociace a z knihy Aloïse Robinarda «Louis de Funès, un homme tranquille».
Odkaz – asociace Ve stopách Louise de Funèse: https://www.surlestracesdelouisdefunes.com/
Odkaz na knihu – https://www.fnac.com/a21785196/Alois-Robinard-Louis-de-Funes
Odkaz – Louis de Funès : https://cs.wikipedia.org/wiki/Louis_de_Fun%C3%A8s
Alice Muthspiel je zahraniční redaktorka Českého rozhlasu působící ve Francii. Spolupracuje s Katolickými novinami.
Foto: archiv autorky
Katolické noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Katolické noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2202574896 / 2010 Děkujeme
