„Mše by měla být oslavou, Bůh je štěstí.“ Louis de Funès
„Louis de Funès je Molièrem moderní doby. Dokázal nás rozesmát a zároveň nám ukázat naše nejhorší stránky. Zanechal nám nejkrásnější dar, jaký člověk vlastní: smích.“ Mons. Di Falco, francouzský katolický biskup
Ani 43 let po jeho smrti se na něj v Le Cellier nezapomíná. Místní obyvatelé a jeho obdivovatelé zde založili asociaci Ve stopách Louise de Funèse, která uchovává jeho odkaz a představuje ho nejen jako filmovou hvězdu, ale i jako člověka pevně spjatého s krajinou Loiry, komunitou a každodenním životem v regionu.
Pozorný, velkorysý, příjemný, respektující, plachý, skromný, dobrosrdečný, vnímavý, lidský, milý, vtipný, laskavý, blízký svým zaměstnancům, nikdy se neobracel zády ke svým přátelům, vážný člověk, který se nebral vážně…… takový byl pro sousedy Louis de Funès. Hlavním cílem asociace Ve stopách Louise de Funèse (Sur les traces de Louis de Funès), kterou Lidé z Le Cellier a okolí v obci založili, není jen uchovávat paměť na život a dílo tohoto významného francouzského herce, držitele Řádu čestné legie a čestného Césara za celoživotní přínos francouzské kinematografii. ale zároveň ho ukazovat i mimo čistě filmový kontext, tedy jako člověka spojeného s krajinou, místní komunitou a každodenním životem. Organizují tématické procházky po místech spojených s hercem, vzpomínkové akce a setkání s lidmi, kteří ho osobně znali nebo s ním byli v kontaktu, což dává celé iniciativě velmi živý a autentický rozměr. Velkou část aktivit tvoří procházky po Le Cellier, při nichž účastníci navštěvují zámek Clermont, břehy Loiry, kostel Svatého Martina a další místa spojená s jeho soukromým životem. Nejde jen o nostalgii, ale i o snahu ukázat, jak silně byl Louis de Funès spjat s tímto konkrétním místem mimo filmová studia. Díky těmto aktivitám se asociace stala významnou součástí kulturní paměti regionu a zároveň mostem, který udržuje živé propojení mezi historií francouzské kinematografie a místní komunitou.
Po několikaleté práci spočívající ve shromažďování svědectví vydal prezident a zakladatel asociace Aloïs Robinard, nadšený obdivovatel de Funèse již od svých pěti let, knihu Louis de Funès, klidný muž (Louis de Funès, un homme tranquille), v níž se zaměřuje na herce mimo jeho filmovou dráhu. Odhaluje nenápadného muže, který rozmlouval s každým a vyznačoval se prostotou lidí se srdcem na dlani Mapuje místa spojená s jeho životem v regionu a zároveň shromažďuje vzpomínky rodiny, přátel i lidí z jeho okolí, které odhalují jeho každodenní život – vztah k rodině, zahradě, víře, místní komunitě i jeho úsilí zachovat si soukromí navzdory tlaku veřejnosti.
Každoroční vzpomínková výstava
Asociace pořádá každoročně v kulturním sále v Le Cellier vzpomínkovou výstavu soustřeďující se nejen na přiblíženi filmové kariéry slavného komika, ale také na jeho každodenní život v regionu. Navazuje tak na dlouhou tradici místních iniciativ, kdy zde v minulosti existovalo i jeho muzeum. Projekt vznikl z iniciativy fanoušků a místních obyvatel a zájem o něj od roku 2019 pravidelně roste, již první výstavy přilákaly stovky až tisíce návštěvníků. Expozice často zahrnuje fotografie, archivní materiály, filmové ukázky, osobní vzpomínky místních obyvatel i předměty spojené s jeho pobytem v Le Cellier a okolí. Velký důraz se klade na propojení jeho filmového obrazu s realitou místa, kde žil, tedy na kontrast mezi „hvězdou francouzské komedie“ a mužem v soukromí spjatým s krajinou, zahradou a místní komunitou. Výstava se tak stala nejen poctou jednomu z největších francouzských komiků, ale i způsobem, jak uchovávat kulturní identitu obce a připomínat, že za slavnou filmovou postavou stál konkrétní člověk pevně zakořeněný v tomto kraji.
Letošní ročník pocty, připomínající 60 let od premiéry filmu Velký flám (La Grande Vadrouille), 50 let od uvedení snímku Křidýlko, nebo stehýnko (L’Aile ou la cuisse) a také 50 let od úmrtí Jeana Gabina, byl rozšířen o tematický formát věnovaný nejen samotnému herci, ale i dalším významným osobnostem francouzské komedie, s nimiž spolupracoval: Bourvil, Jean Gabin a Coluche. Návštěvníky potěšila expozice velkoformátových fotografií ze života herců, originální filmové plakáty, rekvizity z natáčeni filmů a archivní materiály, které dokumentovaly život de Funèse v obci a na zámku. Vystavovali zde i sběratelé z Belgie a o zábavu návštěvníků se starali dva „četníci ze Saint Tropéz“, přičemž jeden z nich byl věrohodným imitátorem věhlasného komika. K vidění byl i Fantomas, dvojník Coluche nebo tančící Rabín Jákob, ke kterému se návštěvníci mohli připojit. Součástí programu byly také filmové projekce, které propojovaly výstavu s konkrétními díly – například promítání filmů jako Velký flám nebo Křidýlko nebo stehýnko, stejně tak jako dokumentární filmy o těchto čtyřech slavných hercích, tematická setkání s hosty, koncerty a doprovodné akce pro veřejnost.
Hlas pamětníků a pokračující odkaz. Příběh, který žije v lidech.
Vzpomínkova akce přitahuje veřejnost i díky autentickým svědectvím lidí z regionu. Jednou z pamětnic je i viceprezidentka asociace Ve stopách Louise de Funèse Marylène Poulová pocházející z Le Cellier. Její otec Francis Poul byl vášnivým ochráncem Loiry a s Louisem se přátelil. Potkávali se po jeho pracovních cestách i při rybaření v Beau Rivage. Marylène sama znala herce už od útlého věku. Vzpomíná, jak ho s humorem popichovala, když nic neulovil, a také jak chodila přes lesy zámku Clermont na farmu Funèsových s bandaskou pro mléko. Své vzpomínky dnes s radostí sdílí nejen v průběhu čtyřdenní výstavy, ale i při tématických procházkách po obci. Rozhovor pro Katolické noviny nám poskytli i další účastníci vzpomínkové akce.
Dominique Raimbourg, nejstarší syn slavného herce a zpěváka Bourvila, nám odpověděl na otázku vztahu obou komiků: « Samozřejmě, Bourvil a de Funès, to bylo výjimečné setkání. Natočili spolu pět filmů, z toho tři v roce 1950. Nejvýraznějším byl film Napříč Paříží (La traversée de Paris), a poté v 60. letech Smolař (Le corniaud) a Velký flám (La Grande Vadrouille). Byly to dva velké úspěchy ve Francii: Smolař 11 milionů diváků a Velký flám 17 milionů. Tyto filmy zůstaly na špičce sledovanosti až do Vítejte u Ch’tisů (Bienvenue chez les Ch’tis) v roce 2008. Viděl jsem de Funèse při natáčení Smolaře a poté až po smrti svého otce, kdy jsem s ním večeřel. Neznal jsem ho dobře, ale mezi těmito dvěma muži existovala zvláštní chemie, díky níž jejich spolupráce fungovala velmi dobře – mezi tyranským mužem a skromným, poněkud potlačeným druhým. Navíc se během filmu jejich role vyvíjely: ten tyranský se zjemňoval a ten nenápadný se prosazoval. Znali se dobře. Můj otec byl samotář. Jednou řekl de Funèsovi: „Víš, koupit si zámek v Clermontu, to je daleko, je to u Nantes. Jak tam budeš jezdit? A navíc, když tam nejsi, hrozí ti vloupání.“ Byly to profesionální, ale velmi přátelské vztahy, přesto si oba muži chránili svůj soukromý život. ».
O svém setkání s Louisem de Funèsem vyprávěl bývalý majitel filmových kin REX, Christian Revzin. Při cestě letadlem z Nantes do Paříže seděl vedle muže, který si četl noviny a trochu se skrýval. Viděl tolik filmů, že poznal šíji de Funèse. Přemýšlel, jak ho osloví, aniž by hvězdu obtěžoval. Řekl tedy: „Pane Funèsi, děkuji vám.“ On se na něj otočí a ptá se: „Proč mi děkujete?“ – „Protože jste mi vydělal hodně peněz.“ -„A čím jsem vám vydělal peníze, pane?“ -„Mám kina ve Vendée a pokaždé, když promítám film s vámi, naplní mi to sál.“ – „Aha, vy jste provozovatel kina? To mě zajímá. Kde máte ve Vendée kino?» – «V La Roche-sur-Yon, jmenuje se Rex a je to největší sál ve Vendée.» – « Vaše kino znám, protože mám koně ve stáji v La Roche-sur-Yon, a když si pro něj jedu, projíždím kolem vašeho kina. »…. Povídali si pak celou cestu. Na letišti Orly ho Funès požádal o pomoc se „zavazadly“, která se ukázala být čtyřmi či pěti koši ústřic. Na poslední natáčecí den filmu Dobrodružství Rabína Jákoba v Invalidovně chtěl dát štábu za odměnu ochutnat ústřice z Vendée.
Christophe Delaunay, jáhen, který se stará o místní faru, a předseda kulturního sdružení Saint Martin, vzpomíná, jak v dětství jezdíval do Le Cellier k prarodičům a herce vídal zejména v kostele. «De Funès byl opravdu věrným farníkem. V kostele jsme umístili panel, který představuje tuto osobní stránku věřícího Louise doplněné o jeho slova: „Mše by měla být oslavou, Bůh je štěstí.“, a slova abbého Maurice: „Byl velmi ovlivněn latinou a vším, co se týká náboženství. Často si večer před bohoslužbou připravoval evangelium, které jsem mu daroval. Jeho místo bylo anonymní uprostřed věřících. Při nedělním odchodu z mše se smál s dětmi a rozdával autogramy.»
Mezi místními pamětníky byl také Daniel Coquet, který jako kluk pomáhal tatínkovi s opravami a údržbou zámku. Nikdy nezapomene na scénu, kdy se pan a paní de Funèsovi vraceli taxíkem z letiště v Nantes na zámek a zapomněli si klíče. Taxikář vyložil čtyři velké kufry a další osobní věci, a tak s otcem vzali každý dva kufry a nesli je za doprovodu Funèsových přes celé zámecké nádvoří. Měl pocit, jako by natáčeli film. Dodnes uchovává tatínkův poslední šek od pana de Funèse. Slavný komik platil i taxikářům šekem v naději, že si raději ponechají dokument s jeho podpisem, než aby si ho nechali proplatit. Zná se také s jeho syny. Mladší Olivier byl pilotem a když v letadle zdravil z kokpitu pasažéry jako «Olivier de Funès », měli prý trochu obavy, jestli to není nějaká fraška a jestli v pořádku dorazí do své destinace.
Sousedy, které de Funèsovi vnímali jako vlastní rodinu byli manželé Reléonovi. Vlastnili druhou největší farmu v Le Cellier na pozemcích zámku a již v poválečném období, když byl Louis ještě pianistou v kabaretech, je rodina zásobovala kvalitními zemědělskými produkty. Louis se chodil každé ráno v 6 h dívat, jak dojí krávy, aby s nimi poté vypil svou ranní kávu. Spolu s Jeanne byli přítomni na svatbě Martine a Josefa. Martine pracovala v 60. letech na zámku jako pokojská a vzpomíná na velmi příjemného muže, ale zároveň velmi citlivého na nevítané návštěvníky. Podle jejích slov měl v zahradě i ve svém pokoji revolver. Měl alarmy nejen po celém zámku, ale i v králíkárně. Stále je zapomínal při vstupu deaktivovat, četníci se k němu tenkrát pěkně naběhali. Martine se v roce 1983 na zámek vrátila, aby pomohla Jeanne de Funès po smrti jejího manžela, ale tyto vzpomínky dnes vypráví s velkou nostalgií.
Každý rok se na výstavu vrací sběratelé Olivier Rousselière z Vendée a Belgičan Olivier Darden. Dlouhodobě se věnují odkazu herce. Pan Darden shromáždil největší kolekci figurek bust, knih, vinylových desek, filmových soundtracků, starých novin i různých kuriózních předmětů v Belgii. Některé z nich jsou skutečně unikátní, například pamětní mince nebo lahve šampaňského s motivem Louise de Funèse, a dokonce i jeho podpis získaný během natáčení jedné z četnických scén v New Yorku. « Když se mě lidé ptají, proč je Louis de Funès v Belgii tak oblíbený, odpovídám jednoduše: jeho humor je nadčasový. Dnes už by se některé filmy jako Dobrodružství Rabína Jákoba možná natáčely jinak, nebo by vzbuzovaly kontroverze, ale tehdy dokázaly oslovit miliony diváků svou energií a nadsázkou. Často také říkám, že skutečný obraz Louise de Funèse je mnohem jemnější, než jaký se někdy ukazuje v médiích. Když člověk přijede do Le Cellier, zjistí, že to nebyl jen přísný perfekcionista, ale také jednoduchý a laskavý muž, který byl silně spjatý s místní komunitou. Pomáhal kostelu, byl štědrý k lidem v obci a dokázal se s nimi normálně setkávat. Jeho přísnost patřila práci – chtěl, aby vše bylo přesné a profesionální, ale v osobním životě byl lidský. »Olivier v Belgii pravidelně pořádá v Château d’Hélécine výstavy. Pyšní se figurínou Louise de Funèse v životní velikosti, která prý vzbuzuje velkou pozornost. « Pricházejí mi i mladi fanoušci – například sedmiletý chlapec, který si sám ušil kostým inspirovaný Funèsovymi filmy. Pokaždé, když se vracím do Le Cellier, mám pocit, že ten příběh stále pokračuje, a to nejen skrze filmy, ale i skrze lidi, kteří jeho odkaz uchovávají živý.»
Jeho krajan Jonathan Porigmaux je aktivním členem asociace a de Funès ho fascinuje od chvíle, kdy viděl film Tonoucí se stébla chytá (Le Petit Baigneur). « Smál jsem se jako dítě, protože jsem viděl dospělého, který dělá hlouposti. Když je člověku smutno, stačí si pustit jeho film a hned se vrátí radost a úsměv. Ani po tolika letech jeho filmy nezestárly. » Před mnoha lety měl Jonathan možnost objevit Le Cellier během komentované prohlídky. Setkal se s asociací a zejména s jejím prezidentem Aloisem začali společně pořádat výlety a komentované procházky po vesnicích. Připadá mu to naprosto úžasné i velmi zajímavé. «Tým asociace je skvělý, jsme si velmi blízcí, udržujeme spolu kontakt po celý rok a tak se do organizace zapojuji alespoň na dálku. Každoročně pořádáme turistické výlety v červenci kolem výročí narození Louise de Funèse 31. července. Naše aktivity se stále rozšiřují a asociace nyní získala i vlastní prostor v centru Le Cellier vedle kostela, kde bude moci prezentovat své aktivity a fungovat jako jakési turistické informační místo věnované Louisovi de Funèsovi.»
Na výstavu přicházeli i mladí fanoušci. Jedním z nich, který nevynechal žádnou akci, byl 14ti letý Titouan. Jeho maminka mu pustila v 8mi letech první film s de Funèsem. Od té doby jich viděl asi třicet, z toho pět černobílých, a některé filmy shlédl i opakovaně. Na herci se mu hodně líbí jeho jednoduchost, grimasy, a jak si dělá si legraci z mnoha lidí i situací. Je mu také určitým způsobem blízký, protože znal mnoho lidí z jeho okolí v Nantes. « Mám sen bydlet v jeho zámku » svěřuje se a dodává: « je škoda, že si ho nemůžu koupit. ». Film Grand restaurant pana Septima (Le Grand Restaurant) ho inspiroval k napsání scénáře seriálu z gastronomického prostředí s tancem. Už napsal tři epizody a v hlavě má tři série. « Mám rád spíše trochu dramatické a psychologické příběhy. Louis de Funès byl komik, ale třeba ve filmu Fantômas není tolik humoru, je to spíš drama.» Myslí si, že dnešní generace je hodně negativní a je škoda, že už ve Francii v dnešní době neexistuje herec takových kvalit.
O hrob Funèsových se na hřbitově nedaleko zámku stará jeho celoživotní obdivovatel Claude Minier. Louis de Funès si přál mít hrob podobný těm na vojenských hřbitovech: prostý, jen bílý kříž mezi ostatními. Při inauguraci muzea přijel syn Olivier de Funès, který Claudovi oficialně svěřil starost o hrob jeho rodičů. Nazýva ho „strážcem chrámu“ a postupně se spřátelili. Pokaždé, když je Claude u hrobu, posílá mu fotografie, a když najde hezký dětský obrázek, pošle mu ho také. Vede si zvláštní knihu, kterou nazval „Malé vzkazy pro Louise“. Jsou v ní kresby dětí i vzkazy lidí z celého světa, kteří hrob navštívili. Chodí na hřbitov celkem často také proto, že na něm žijí šneci, kteří rádi žerou papír, « tak aby se ze vzkazů nestal jen pergamen ». Občas nachází i nečekané věci. Jednou to byly dvě láhve vína z Bordeaux. Bylo to 31. července, tedy v den narození herce. Lahve položil na náhrobek, vyfotil a poslal fotografii Olivierovi do Paříže se slovy: „Podívej, co jsem právě našel. Myslím, že si někdo chtěl připít s vaším otcem.“ . Často potkává u hrobu mnoho lidí ze zahraničí – Rusy, Ukrajince, Belgičany, Čechy…
Příběh Louise de Funèse ukazuje osobnost, která v sobě spojovala zdánlivé protiklady: výbušnou komediální energii na filmovém plátně a hluboký vnitřní klid zakořeněný ve víře, rodině a každodenním životě. Jeho humor nevznikal z povrchní karikatury, ale z přesného pozorování lidských slabostí, které dokázal přetavit do univerzálně srozumitelné komiky. Právě proto jeho filmy přetrvávají napříč generacemi – nejsou jen historickým dokumentem své doby, ale živým dialogem s divákem. Zámek Clermont, Le Cellier, zahrada, kostel i setkání s místními obyvateli tvoří druhou, méně viditelnou, ale zásadní vrstvu jeho života. V ní se neprojevuje „hvězda francouzské kinematografie“, ale člověk pevně spjatý s krajinou, rytmem práce, tichem a tradicí. Kontrast mezi jeho veřejným obrazem a soukromým životem utváří hloubku jeho osobnosti. Louise de Funèse tak nelze chápat pouze jako herce komedií, ale jako komplexní osobnost, v níž se setkává víra, disciplína, citlivost i neobyčejný smysl pro humor. Jeho odkaz dnes nestojí jen na smíchu, který vyvolal, ale také na lidském rozměru, který za tímto smíchem zůstává. Důkazem může být deska, kterou mu jeden pár návštěvníků položil na hrob: „Děkujeme, Louisi, za včerejšek, za dnešek i za zítřek.“
V článku jsou použity úryvky ze stránek asociace a z knihy Aloïse Robinarda « Louis de Funès, un homme tranquille »
Odkaz – asociace Ve stopách Louise de Funèse : https://www.surlestracesdelouisdefunes.com/
Odkaz na knihu – https://www.fnac.com/a21785196/Alois-Robinard-Louis-de-Funes
Odkaz – Louis de Funès : https://cs.wikipedia.org/wiki/Louis_de_Fun%C3%A8s
Foto: archiv autorky
Katolické noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Katolické noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2202574896 / 2010 Děkujeme
