Mlčení chrámu
„…a požehnaný plod života tvého, Ježíš, KTERÉHO JSI V CHRÁMĚ NALEZLA.“
V křivolaké uličce starého města
vrazil jsem do ticha portálu kostela.
Žádalo mne, volalo mne, bažil jsem po něm
po ránu starostí, jež vepsaly do čela
vrásky.
Jak dlouhá jen vedla mě cesta sem?
Slzavým údolím, řezavým úvozem musel jsem jít sem,
zátokou úzkosti, lesem pochybností stezku klestil jsem.
Ach, konečně spočinutí!
Mluvím a modlím se, mé srdce mě nutí – nechce již nikdy tolik být samo.
Věčné a moudré je srdce pnutí,
odjakživa člověku jest dáno, aby ho ráno co ráno ke Slovu vedlo.
Ale svět hlučný lomozí, hřmotní,
ve spěchu žijeme, samotní, smutní,
sedlo by ztišení zkoralé duši.
Jen málo z nás, bohužel,
ho v němém chrámu tuší.
Kresba: Pavel Tušek
Katolické noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Katolické noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010 Děkujeme!