Homilie pražského arcibiskupa Jana Graubnera během mše svaté a pohřbu kardinála Dominika Duky 15. listopadu 2025 ve svatovítské katedrále.
Vážení páni kardinálové a bratři v biskupské, kněžské a jáhenské službě,
vážený pane prezidente a politické autority,
zarmoucení příbuzní a smuteční hosté,
sestry a bratři,
slavíme děkovnou bohoslužbu. Děkujeme Bohu za stvoření, za život a vykoupení nás všech, zvláště však dnes děkujeme Bohu za zesnulého otce kardinála Dominika, za to, co Bůh dal v životě jemu a skrze něho všem, ke kterým ho poslal.
Pan kardinál byl výraznou osobností. Syn vojáka, který měl rád lidi v uniformě, a dominikán s dobrou formací, muž s povahou cholerika, bojovník za Pravdu a svobodu byl v současné zženštilé kultuře jasně rozeznatelný. Viděl, že dnešní jednostranné zdůrazňování Boží lásky a milosrdenství zatlačilo do pozadí skutečnost hříchu a zla, vedlo k upuštění od zpovědní praxe a někteří přestali počítat i s peklem. Přišli jsme o Boží majestát, moc a velkolepou vznešenost. Ztratili jsme smysl pro posvátnou bázeň, schopnost bojovat a statečně nést kříž, ale i smysl pro otcovství, řád a odpovědnost. V důsledku pak i misie a kněžská či řeholní povolání.
Mluvit o pravdách, které nejsou populární, jako že jediným Spasitelem je Kristus Ježíš a v nikom jiném není spásy, je pro některé nepřijatelné. Inkluzivní mentalitě, která se nechce nikoho dotknout, se to zdá neuvěřitelně tvrdé, protože více akcentuje blahobyt, příjemnost a pohodlí. Pokud ale někdo přijme skutečnost, že jediným Spasitelem je Ježíš, a plnost zjevení a přítomnost Krista se uskutečňuje v katolické církvi, zahoří evangelizačním ohněm, nasadí se pro to, aby lidé kolem něj poznali Ježíše a jeho tajemství vykoupení.
Bůh nemá jen znaky mužskosti, ale i ženskosti. Je Stvořitel a Pán, všemohoucí a spravedlivý soudce, ale je taky milující, soucitný a milosrdný otec. V dějinách se stává, že jednou jsme soustředěni na jeden aspekt a jindy na druhý. Cílem je vyváženost. A o tu jde.
V evangeliu jsme slyšeli Kristovo ujištění, že mu na nás záleží, že pro nás chce to nejlepší, že pro nás připravil místo v nebeské slávě. A na Tomášův dotaz ukázal i cestu nezvyklou formulací: Já jsem cesta, pravda a život.
Pro křesťana je základem životní orientace zaměření na cíl: Být věčně s Kristem, kterému uvěřil. Na životní cestě je křesťan poutníkem, ne tulákem bloudícím bez cíle. Není bezdomovcem, protože má svůj domov u Pána. Netrpí samotou, protože sám Ježíš jde s ním. Každodenním životem ve společenství s Ježíšem se učí jeho myšlení, které se zdá světu těžko pochopitelné, ale to je ta cesta. Svatý Pavel může dokonce prohlásit: pro svoje spojení s Kristem všichni budou povoláni k životu. To spojení se upevňuje jako jiná přátelství společnými zkušenostmi a dobrodružstvím důvěry, až dospěje k silné identitě. Pak můžeme prohlásit s Pavlem: Vím, komu jsem uvěřil, a jsem přesvědčen, že on má dost moci, aby mi ochránil to, co mi svěřil. Nebo, jak jsme slyšeli v prvním čtení: Když ani vlastního Syna neušetřil, ale vydal ho za nás za všechny, jak by nám s ním nedaroval také všechno ostatní? Cítíte, drazí přátelé, tu sílu Pavlovy jistoty? On je přesvědčen, že ani smrt, ani život, a vůbec nic stvořeného nebude nás moci odloučit od Boží lásky.
I když jsme všichni lidé slabí a chybující, kteří se musejí často omlouvat a poznávají svou omezenost či bezmocnost, která může brát odvahu, Kristus nabízí svou pomoc všem. Jen na nás je, jestli najdeme odvahu to zkusit a dát mu důvěru. Plody se pak ukáží nejen v osobním životě, ale i ve společnosti. Takové pozadí musíme vidět za životem a působením pana kardinála. Ani jemu se všechno nepovedlo, ale nechtěl zůstat uzavřený do vlastní spokojenosti, protože uměl vidět potřeby světa.
Mnozí dnes ve svých kondolencích mluví o mimořádném člověku, který byl zvyklý na dialog při hledání potřebného ukotvení uprostřed doby ztrácející orientaci. Muži statečném, který bojoval s falešnými obviněními. Mluví o pastýři pevném ve víře a neohroženém hlasateli pravdy, o významné osobnosti, která svůj život spojila s obranou hodnot, na nichž stojí naše společnost, o statečnosti v době pronásledování církve i dlouholetém úsilí o obnovu církevního života.
Já jsem pana kardinála znal dlouho, ale teprve v posledních letech jsem ho viděl téměř denně a při obyčejných věcech. Nejvíce se mi vryla do paměti jeho ohromná sečtělost, úžasná paměť a schopnost dávat věci do souvislostí. V diskusích ho sice bylo někdy náročné sledovat, protože dělal mnoho odboček a vysvětlivek, ale ty jednotlivé kamínky doplňovaly mozaiku jako výmluvný obraz, při jehož obdivování nejeden posluchač vydechl: Aha! Byl vášnivý diskutér. Pro mě bylo zajímavé vidět, kolik nevěřících dovedl oslovit. Nebál se bavit i s lidmi, kterými jiní pohrdali. Všem se snažil dát možnost setkat se s Bohem, něco se o něm dovědět. Bylo až dojemné vidět chlapy tvrdící, že jsou nevěřící, jak ho prosí o požehnání.
V diecézi mu záleželo na obnově církve a často nás vedl ke společnému slavení významných výročí, abychom se učili z dějin. Miloval katedrálu, k jejímuž úplnému dokončení inicioval stavbu nových varhan. Položil základy nového způsobu financování církve. Záleželo mu na výchově další generace, proto se snažil o výuku náboženství ve školách. To se sice nepodařilo, ale aspoň na některých místech se rozvinuly takzvané vstupy do škol.
Při loučení s otcem kardinálem musíme říct, že máme za co Bohu děkovat. Svou vděčnost můžeme ukázat pokračováním v díle obnovy církve, kterou on tak miloval. To mu jistě udělá radost.
Katolické noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Katolické noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010 Děkujeme!