Když se loni na podzim otec Jan Mikeš navracel z Brazílie do své domovské českobudějovické diecéze, nesl si v hlavě myšlenku založit v Čechách dům, kde by lidé svázaní závislostí nacházeli útočiště v křesťanském společenství. V zahraničí se totiž zapojil do hnutí Fazenda da Esperança (v překladu Dvůr naděje), jež zřizuje křesťanské komunity, jejichž smyslem je pomáhat lidem trpícím různými závislostmi a potížemi, aby se naučili samostatnému a prospěšnému životu.
Mikešův záměr se u čekobudějovického biskupa Vlastimila Kročila setkal s přijetím, a tak mohly být učiněny první krůčky na cestě k založení společenství Fazenda da Esperança v Čechách: v únoru roku 2022 se biskup Vlastimil setkal ve své rezidenci s Luisem Fernandem Brasem, evropským představeným zmíněného hnutí, a později se sešel i s ostatními představenými činnými v Evropě. Pro zázemí české komunity biskupství vyhlédlo komplex nevyužívaných budov a pozemků v Zátoni u Větřní na Českokrumlovsku.
Co si vlastně představit konkrétnějšího pod takovým „dvorem naděje“, kde evangelium osvobozuje od starých pout a podněcuje vůli k činorodému životu ve vztazích? Fazenda stojí na třech pilířích: spiritualita, společenství a práce. Spiritualita je principem nejdůležitějším a zahrnuje povinnou účast rekuperantů (tj. těch, kdo jsou v komunitě „dáváni do kupy“) na ranní modlitbě, která obsahuje čtení pasáže z Písma a duchovní zamyšlení; večer pak rekuperanti sdílí, jak se jim dařilo Boží slovo naplňovat během dne. K pravidelnému programu patří i mše svaté.
Druhý pilíř – společenství – znamená schopnost vytvářet vztahy: „V určitou chvíli svého života si každý závislý uvědomí, že je sám,“ řekl k tomu otec Mikeš. Proto ve fazendách (neboli komunitách hnutí) na jednom pokoji pobývá vždy několik lidí, rekuperanti společně pracují i jedí a naprostou většinu volného času tráví kolektivními hrami a činnostmi. O společenském životě otec Mikeš uvedl: „Velkou událostí ve fazendě jsou narozeniny každého člena komunity, které se oslavují. Představený upeče dort nebo se připraví speciální večeře, aby vznikl jedinečný moment, kterým je zdůrazněna jak důležitost každého člena v životě komunity, tak i důležitost jednotlivé konkrétní osoby z pohledu Boha a jeho plánu.“
Třetí princip, kterým se fazendy řídí, popsal takto: „Cílem práce jako výchovného procesu v terapii je znovunabytí každodenního řádu, fyzické síly, kreativity, vytrvalosti a sebevědomí.“ Práci se členové komunity věnují 6 až 8 hodin denně a jde o manuální výrobu, jejíž produkty (např. zelenina, mléčné výrobky, kosmetika, káva, obilné výrobky) jsou pak nabízeny v obchodech a na trzích. Rekuperace, do níž závislí ve fazendě vstupují, „je doba jednoho roku, jež zpravidla uschopňuje jedince, aby dokázal svobodně žít mimo komunitu,“ vyložil Jan Mikeš. Tři měsíce je osoba jakoby nesena, tři měsíce stojí na vlastních nohách a zbývajících šest nese bližní. Nicméně často se „srovnaný“ člověk vrací do nezdravého prostředí, takže komunity vyvíjejí i programy navazující péče. Přesto občas dochází k tomu, že lidé poté, co projdou rekuperací, se do fazendy vrátí. Kromě těch, kdo potřebují absolvovat celou roční obnovu, mohou komunity navštěvovat i tací, kterým stačí krátký pobyt.
Zásadou uplatňovanou v každém společenství je také hierarchická struktura: hlavní autoritou je představený, zodpovídající za veškeré dění v dané fazendě; jemu jsou podřízeni „padrinhos“ (kmotři), kteří se starají mj. o správu domů; další úroveň tvoří koordinátoři, žijící trvale v domech rekuperace. Setrvávají tedy 24 hodin denně v kontaktu s rekuperanty, začleňují nováčky, rozdělují práci, vedou ranní rozjímání a své konání konzultují s padrinhos a s představeným. Drží-li se někdo špatného chování, je konfrontován s koordinátorem, ba eventuálně i s představeným.
V hnutí Fazenda da Esperança má každá komunita svého patrona – světce, jenž jejímu fungování udává zvláštní ráz, poněvadž její členové se k němu modlí, učí se jeho životopis a řídí se jeho vzorem.
Německý františkán v Brazílii
U počátku hnutí stál Němec Hans Stapel: narodil se krátce po druhé světové válce, stal se františkánem a knězem, načež odcestoval na misie do Afriky. Kvůli převratu se vrátil do Evropy, odkud se potom vydal do Brazílie. Tam, inspirován Dílem Mariiným (hnutí Fokoláre), založil roku 1983 první společenství Fazendy da Esperança.
Jeho spolupracovníkem při tom byl mladý farník Nelson Giovanelli, k němuž se váže příběh o vzniku prvního „dvora naděje“, jak nám jej vyprávěl Jan Mikeš: „Odpoledne, když se vracel z práce, šel ulicí, kde mladí lidé fetovali. Díky evangeliu získal odvahu se s nimi seznámit, postupem času si získal jejich důvěru a vznikla přátelství. O několik měsíců později přišel k Nelsonovi jeden z těch mladíků jménem Antonio a prosil ho: ‚Už se nemohu dívat na svou matku, jak pláče. Chci se té závislosti zbavit, ale sám to nezvládnu. Potřebuji někoho, kdo bude vedle mě 24 hodin denně. Vezmi mě s sebou, kam chceš.‘ Nelson ho pak vzal k pateru Hansovi a společně začali každý den žít Slovo dne. Ostatní byli Antoniovou změnou fascinováni a následovali jeho cestu, což vyústilo v první ‚dvůr naděje‘. Žili spolu a měli v úmyslu začít životní styl založený na pravidlech evangelia. Žili z vlastní práce a těch pár věcí, které měli, vzájemně sdíleli. To byl začátek neobyčejné životní zkušenosti, začátek nové ‚metody‘, jak vést dlouhodobý spořádaný život bez drog.“
Dnes se fazendy nacházejí na všech kontinentech vyjma Austrálii; nejvíce bychom jich našli v Latinské Americe a v Evropě, kde z našich sousedních států je fazenda v Polsku.
Specifikum v Zátoni: pomoc kněžím
Jak jsme naznačili, P. Jana Mikeše k úmyslu přinést spiritualitu původně brazilského hnutí do Čech vedla osobní zkušenost. Jelikož se ocitl v komplikované životní situaci, dostal od biskupa sabatický rok („tvůrčí volno“) a bylo mu povoleno vycestovat, aby se seznámil s Fazendou da Esperança. Jeho kroky směřovaly do Bickenriedu v Německu, kde absolvoval rekuperaci. Vnímal povolání poznat charisma hnutí hlouběji, tudíž se svolením biskupa odletěl v březnu 2022 do Brazílie.
„Po přistání v São Paulu mé první kroky směřovaly k Aparecidě, druhé největší a nejnavštěvovanější mariánské svatyni na celém světě, kde jsem mohl celou svou misi vložit do náruče Nossa Senhora da Aparecida, do náruče Panny Marie, Matky chudých, jak je vzývána brazilským lidem.“ Třebaže neovládal místní jazyk – portugalštinu, zapojil se do vedení komunit (majících i přes 50 členů) a setkal se s prezidiem řádu (Fazenda da Esperança zahrnuje mj. zasvěcené osoby – tzv. Rodinu naděje). Po této anabázi se vrátil do Čech a znova se do Brazílie vypravil loni – v únoru tam složil časné sliby a od podzimu je zpět v domovské diecézi.
Spolu s generálním vikářem českobudějovické diecéze Mons. Davidem Henzlem, Johannesem Lobkowiczem a Antonínem Randou založil neziskovou organizaci Dvůr naděje, z. s. „Jasně vyplynulo, že je pořeba vytvořit prozatímní nápomocnou organizaci Dvůr naděje, která by předpřipravila cestu světovému hnutí,“ sdělil P. Jan Mikeš a objasnil účel ustavení organizace: „Její tendencí není mít kanonické zakotvení či subjektivitu. Spolek má napomáhát k získávání finančních prostředků a napomáhat k překlenutí do vzniku církevní právnické osoby Fazenda da Esperança v České republice, což je složitější proces.“ Jak říká, bez štědrosti se neobejdou, třebaže se komunita bude snažit hospodařit soběstačně v budovách a na pozemcích, které jim k tomu Biskupství českobudějovické zapůjčí.
Co bude společenství v Zátoni vyrábět, není ještě rozhodnuto, ale každopádně bude nezbytné spolupracovat s profesionály, kteří se v zahraničí obvykle na chodu fazend podílejí jako dobrovolníci a zaučují rekuperanty. Otec Mikeš sám absolvoval několik rekvalifikačních kurzů, jak nám pověděl. Zátoňská mužská komunita (fazendy jsou vždy pohlavně jednolité) bude mít určité specifikum – a sice částečné začlenění kněží a řeholníků. Ani jim se nevyhýbají těžkosti a někdy pod tíhou své služby pocítí svou slabost natolik, že si s ní neporadí sami.
Za patrona připravovaného „dvora naděje“ byl vybrán bl. Engelmar Unzeitig, neboť coby farář působil v nedaleké Zadní Zvonkové na Šumavě a měl soucit s trpícími, jenž se projevoval službou. Světlo světa spatřil v Hradci nad Svitavou l. P. 1911. Pocházel z německé rodiny, a studoval tedy ve Würtzburgu; roku 1939 obdržel kněžské svěcení a nedlouho poté byl ustanoven v Zadní Zvonkové. Pro svůj protinacistický postoj byl uvězněn v Dachau, kde při epidemii skvrnitého tyfu ošetřoval nemocné a uděloval jim svátosti. Nakazil se a v březnu 1945 zemřel.
Galerie
Katolické noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Katolické noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010 Děkujeme!