Když se 13. srpna 1939 u sv. Vavřinečka nad Domažlicemi shromáždily tisíce věřících, málokdo tušil, že zazní slova, která se zapíšou do dějin duchovního odporu českého národa. Jejich autorem byl Bohumil Stašek, kanovník vyšehradské kapituly, kazatel, katolický politik, vlastenec a hlavně muž hluboké víry.
Kněz formovaný službou a odpovědností
Mons. Stašek (1886–1948) patřil ke generaci duchovních, kteří prožívali zrod Československé republiky, její naděje i tragické ohrožení nacismem. Působil jako kanovník Královské kolegiátní kapituly sv. Petra a Pavla na Vyšehradě a byl znám jako kazatel, jenž dokázal spojit hlubokou spiritualitu s jasným občanským postojem.
Jeho kázání nebyla politickými projevy. Byla svědectvím víry, která se nebojí vstoupit do dějin.
Slovo, které zaznělo proti strachu
V létě 1939, několik měsíců po okupaci českých zemí, pronesl Stašek při poutní slavnosti na Vyšehradě slova, která se stala symbolem duchovního odporu:
„Věřil jsem, že pravda zvítězí nad lží, právo nad bezprávím, láska a soucit nad násilím.“
Tato věta nebyla pouhou frází. V atmosféře nastupujícího teroru představovala otevřené vyznání víry v Boží spravedlnost a morální řád, který stojí výše než moc okupantů.
Nacistické úřady reagovaly rychle. Stašek byl zatčen a vězněn. Jeho případ ukázal, že i kazatelna může být místem statečnosti.
Víra silnější než útlak
Mons. Stašek nebyl ozbrojeným bojovníkem ani členem ilegální organizace. Jeho „zbraní“ bylo slovo a svědomí. Přesto patří mezi ty duchovní, kteří v těžké době druhé světové války naplnili evangelní výzvu: „Vaše řeč ať je ano, ano – ne, ne.“
Jeho postoj připomíná, že církev není pouhým svědkem dějin, ale jejich aktivním účastníkem. Tam, kde je ohrožena lidská důstojnost, tam má zaznít hlas pastýře.
Odkaz pro dnešek
V čase, kdy jsme si připomínáme dramatické kapitoly 20. století, zůstává osobnost Mons. Bohumila Staška inspirací. Nejen pro kněze, ale pro všechny věřící. Učí nás, že víra není únikem z reality. Že pravda má svou cenu. A že láska není slabostí, nýbrž silou.
Jeho život dosvědčuje, že i v časech temnoty může kněz stát pevně – s pohledem upřeným k Bohu a srdcem otevřeným národu.
„Věřil jsem, že pravda zvítězí nad lží, právo nad bezprávím, láska a soucit nad násilím. Věřil jsem, že po všem tom utrpení i pronásledování na konec ovládne svět Kristus a nikoliv César.“
„A nyní tažme se, v čem máme býti za dnešních dob statečnými a co máme věřit? Co máme věřiti? Věřiti máme především v Pána Boha, v jeho pomoc, prozřetelnost a otcovskou lásku, která své děti kárá, dopouští, ale nikdy neopouští. Věřiti máme a musíme, že ať se děje cokoliv, starý Pán Bůh neumřel, ale stále žije a o nás se stará.“
„Černé mraky zahalily tu oblohu. Nastaly doby, kdy se zdá, že staleté řády světové se pukají, lámou a trhají, a kdy svírá nás úzkost, aby v tomto světovém zemětřesení se nerozpadl náš domov, naše drahá země, naše otčina. V takových dobách musíme především pevně věřit. Věřiti v sebe, věřiti v národ, věřiti v život, budoucnost a především v Pána Boha, který, když tisíc let náš národ v nejhroznějších dobách udržel, zachoval a jemu žehnal, jistě jej vyvede i z dnešních hrozných nebezpečí a převede jej na cesty, po nichž bude kráčeti k své lepší a šťastnější budoucnosti. Proto pryč s defaitismem, pryč se sebevražednými myšlenkami 0 malosti, slabosti a marnosti naší národní práce! Bylo nám řečeno, že nikdo nás nechce odnárodniti, že bude respektována a zachována naše svébytnost národní, náš jazyk, naše vzdělání a naše vlastenecké uvědomění. Proto stavme na této půdě a s důvěrou v pomoc Boží budujme na těchto základech naši vlast, aby byla šťastným domovem a otčinou všech věrných Čechů.“
Slova, která v osudovém devětatřicátém roce zazněla z kazatelových úst na Vavřinečku, nepřestala být aktuální.
Foto: Wikipedia