Může Západ přežít bez křesťanství?
Tuto otázku lze zodpovědět jediným slovem. Ne. – kardinál Gerhard Ludwig Müller.
Západ totiž není ničím jiným než kulturním společenstvím germánských a slovanských kmenů a národů, které vzešly z dědictví Západořímské říše a jsou sjednoceny ve víře v Krista, Božího Syna a univerzálního Spasitele lidstva. Tím je Evropa křesťanstvem ve své syntéze s řeckou metafyzikou a římským smyslem pro řád podle principu spravedlnosti, totiž podle vůle dávat každému, co mu náleží – suum cuique (Ulpianus) –, anebo teologicky vyjádřeno: nedotknutelnou důstojností každého člověka jako Božího obrazu a podoby. Mimo tuto definici ztrácí Evropa svou formující duši a stává se mrtvým tělem, které jako opuštěné území padá za kořist silnějšímu sousedu.
Tomuto náhledu se může uzavírat pouze ten, kdo nepoznává dramaticky vyhrocenou situaci dnešního světa. Papež František často říkal, že se už nacházíme ve třetí světové válce po částech. Pomysleme jen v globálních souvislostech na občanské války, rozklad právního řádu v mnoha státech, ze strany Bruselu zamýšlený dozorový stát orwellovského typu (Digital Services Act, byrokratické vymazávání národních identit), migraci milionů, které už nelze v Evropě integrovat, ale které v ní zakládají islámské paralelní společnosti, hlad a chudobu postihující polovinu lidstva, celosvětově působící terorismus organizovaný kriminálními skupinami a tzv. darebáckými státy, jakož i organizovaný zločin, nestabilní politické poměry v klasických demokraciích, které se dostávají do rukou globalistických elit se svým projektem jediné, jimi zcela kontrolované světové společnosti, Brave New World à la Aldous Huxley (1922).
I v naší pokročilé civilizaci, na niž jsme ve střední Evropě tak hrdí, bije krize moderny a postmoderny do očí každému, kdo má zrak k vidění. Rozpad společenské soudržnosti v manželství a rodině, narušení osobní identity takzvanou změnou pohlaví, úmyslné — kdysi jakobínské, dnes neomarxistické a levicové „woke“ — odkřesťanštění Evropy, ztráta sjednocující představy o cíli a smyslu lidské existence v post‑ a transhumanismu, stejně jako tvrdošíjné trvání na egomanické sebeurčující autonomii bez organického začlenění individuálního i kolektivního já do společného dobra rodiny, obce, národa a společenství národů — to vše jsou apokalyptická varovná znamení.
Živý zůstává už jen povýšený pocit západní nadřazenosti. Má být náš sekularismus a materialismus — podobně jako v dobách kolonialismu — vnucován údajnému zaostalému Východu a Jihu jako všelék, a to s podmínkou, že rozvojová pomoc bude poskytnuta pouze tehdy, dojde‑li k legalizaci homosexuálního manželství, k usmrcování dětí v lůně matky, k eutanazii a asistované sebevraždě — a to vše ve jménu drastické redukce populace kvůli ochraně klimatu a nedostatku materiálních zdrojů?
Usiluje‑li západní svět o to, aby svou odcizenost Bohu a morální relativismus vnutil všem ostatním kulturám, nahrává tím pouze politickým a ideologickým extremistům. Ti totiž nemohou být poraženi samotnými vojenskými či ekonomickými prostředky. Násilné reakce — od Afghánistánu přes Irák a Sýrii až po dnešní Írán se svým teroristickým režimem — jsou nakonec důkazem toho, že bez porozumění vyššímu, tedy nikoli pouze materialistickému či imperialistickému smyslu a cíli lidské existence nemůže být dosaženo pokoje srdce ani míru na zemi.
Mnozí vidí jen povrchní zápas o suroviny a moc. Rozhodující je však zápas o duši člověka. Jen tehdy, když v srdci a svědomí znovu objevíme, že všichni pocházíme od jednoho Otce v nebi a že jsme si tudíž navzájem bratry a sestrami, může mezi námi zavládnout plodné a pokojné soužití.
Ve své slavné Řezenské přednášce (12. 9. 2006) pronesl papež Benedikt XVI. tato slova: „V západním světě převládá názor, že jedině pozitivistický rozum a jemu odpovídající formy filosofie jsou univerzální. Avšak hluboce náboženské kultury světa“ — k nimž počítá náboženský, nikoli však politický islám, což mnozí přeslechli — „považují právě vyloučení Božského z univerzality rozumu za porušení svých nejvnitřnějších přesvědčení. Rozum, který je hluchý vůči Božskému a odsouvá náboženství do sféry subkultur, není schopen dialogu… Pro filosofii a jiným způsobem pro teologii je naslouchání velkým zkušenostem a náhledům náboženských tradic lidstva, zvláště pak křesťanské víry, zdrojem poznání, jehož odmítnutí by znamenalo nepřípustné zúžení našeho slyšení a odpovídání… Odvaha k šíři rozumu, nikoli popření jeho velikosti — to je program, s nímž teologie věrná biblické víře vstupuje do dnešního sporu. ‚Nejednat podle rozumu, nejednat podle Logu, je v rozporu s Boží přirozeností,‘ řekl Manuel II. ze svého křesťanského obrazu Boha svému perskému partnerovi. Do tohoto velkého Logu, do této šíře rozumu zveme při dialogu kultur své partnery. A tuto šíři znovu a znovu nalézat je velkým úkolem univerzity.“
A právě zesnulý Jürgen Habermas ve svém monumentálním díle o dějinách filosofie předložil tezi, že jediným ústředním tématem Západu — tedy tím, co tvoří identitu Evropy v návaznosti na pokřesťanštěné římské impérium — je vztah mezi vírou a rozumem (Logem), mezi pravdou a svobodou, mezi osobou a společenstvím, a to nad individualismem i kolektivismem.
Historie neznalí „racionalisté“ namítali: pojem rozumu, výlučně orientovaný na metody empirických věd, prý zakládá nepřekonatelný rozpor mezi vírou a moderní vědou. Křesťanská víra — a vůbec každé náboženství — jako vědecky překonaná forma vědomí a způsob života prý nemůže přispět k řešení velkých výzev modernity. Ve světě zcela utvářeném vědou a technologií se náboženství nutně stane okrajovým jevem, soukromou záležitostí, pozůstatkem mytologického a předvědeckého pohledu na svět a člověka. Tam, kde je tato světová představa absolutizována v politickém programu, musí být víra a náboženství z výchovy mládeže, z veřejného diskurzu a z platné kultury buď násilně odstraněny, nebo tiše odloženy — anebo se někteří neosvícení biskupové a oportunističtí teologové domnívají, že církev zachrání tím, že poselství evangelia nahradí pouhou sociální agendou.
Někteří „diplomaté“ se domnívali, že je třeba podřídit pravdu kalkulu moci, místo aby moc byla polidštěna pravdou. Ale církev hlásá moudrost a moc Boží ve znamení Kristova kříže, nikoli „moudrost tohoto světa a vládců tohoto věku“ (1 Kor 2,6).
Svatý Tomáš Akvinský shrnul jednotu veškerého poznání z víry a rozumu takto: „Ve všem pravdivém, co poznáváme, a ve všem dobrém, co činíme, je již implicitně poznávána Boží pravda a zakoušena Boží dobrota.“
Vztah mezi vírou a rozumem měl v evropských duchovních dějinách jistě i své dramatické okamžiky — od syntézy přes dialektické napětí až po vzájemné vylučování, zejména v osvícenské filosofii, náboženské kritice a ateistických politických ideologiích minulého století. Papež Benedikt XVI. ale nevolal po návratu do doby před vznikem moderních přírodních věd a technologií: „Nejde o ústup, ani o negativní kritiku, nýbrž o rozšíření našeho pojmu a užívání rozumu. Neboť při veškeré radosti z nových možností člověka vidíme i hrozby, které z těchto možností povstávají, a musíme se ptát, jak jim čelit. Můžeme tak činit jen tehdy, když se rozum a víra novým způsobem setkají; když překonáme sobě vnucené omezení rozumu na to, co lze vyvrátit experimentem, a znovu mu otevřeme jeho plnou šíři. V tomto smyslu teologie nejen jako historická či humanitní disciplína, ale jako teologie ve vlastním smyslu — jako tázání se po rozumnosti víry — náleží na univerzitu a do jejího širokého dialogu věd.“
Vědecké bádání se totiž od bezcílného tápání a domněnek liší především metodou a obecně ověřitelnými kritérii, nikoli materiálností či nemateriálností svého předmětu. Předmětem etiky a morálky nejsou materiálně ověřitelné věci ani matematicky popsatelná uspořádání, nýbrž ve svědomí zaznívající základní mravní zákon, že dobro je třeba bezpodmínečně konat a zlo bezvýhradně odmítat.
To platí i pro poznání přirozeného mravního zákona. Jeho základním principem je nedotknutelná důstojnost každého jednotlivého člověka. Ta odporuje etickému relativismu i každému pokusu učinit z člověka pouhý prostředek k dosažení cílů.
Ještě před poznáním Boha v jeho dějinném sebezjevení v lidu Izraele a v církvi Kristově je Bůh přítomný a působící v mravním svědomí každého člověka. Z rozumné víry v Boží existenci a z rozumem vedeného vztahu k Bohu vyplývá to, co Pavel vyjadřuje slovy: „Když totiž pohané, kteří Zákon nemají, z přirozeného popudu dělají to, co zákon nařizuje, jsou sami sobě zákonem, ačkoli Zákon nemají. Tím jen ukazují, že obsah zákona mají vepsaný ve svém srdci. O tom u nich vydává svědectví také jejich svědomí: jsou to úsudky, které se mezi sebou obviňují nebo obhajují“ (Řím 2,14n).
Jen tam, kde víra není odmítána jako odcizující projekce či užitečná fikce, nýbrž je chápána ve svém původu a obsahu v Logu, tedy v Boží sebereflexi v jeho Slově, může vstoupit do plodného dialogu s vědami, ale také s velkými výklady smyslu lidské existence v různých filosofiích a světových náboženstvích. Neboť člověk nechce pouze vědět, jak je svět uspořádán a jak může technikou zlepšit své životní podmínky, nýbrž ještě více touží pochopit, proč existuje zlo, nesmyslnost, smrt, nenávist, která hrozí pohltit veškerou lásku; zda existuje naděje přesahující krátké a utrpením poznamenané pozemské bytí; nebo proč vůbec existuje něco, a ne spíše nic — jak to formuloval přírodovědec, matematik a filosof Gottfried Wilhelm Leibniz (1646–1716).
Tváří v tvář stále se vyhrocující globální politické, ekonomické a kulturní krizi, terorismu a zdánlivě neřešitelným konfliktům, které ženou lidstvo na okraj propasti, si antropologický přístup 2. vatikánského koncilu k otázce Boha uchovává svou aktuálnost vůči všem projektům sebespásy založeným na víře v pokrok a vědu jako prostředkům k pozemskému ráji. Základní otázky zůstávají a znovu se kladou s novou naléhavostí: „Co je člověk? Jaký je smysl bolesti, zla, smrti, které přes všechen dosažený pokrok trvají? Nač ona vítězství, tak draze dosažená? Čím může člověk přispět společnosti a co od ní může očekávat? Co přijde po tomto pozemském životě?“ (Gaudium et spes 10).
Víra je rozumný vztah k Bohu, nikoli jedna z mnoha starých či nových vědeckých hypotéz o vysvětlení hmoty, jejích struktur a způsobů působení.
Neoddělitelně s tím souvisí etické zvládnutí přírodovědných a technologických výzev, ale také hledání univerzální společenské struktury založené na principech lidské důstojnosti, globální solidarity a celosvětové sociální spravedlnosti.
„Společné slovo mezi námi a vámi“ z 13. října 2007 začíná takto: „Muslimové a křesťané tvoří dohromady více než polovinu světové populace. Bez míru a spravedlnosti mezi těmito dvěma náboženskými společenstvími nemůže být na světě žádný významný mír. Budoucnost světa závisí na míru mezi muslimy a křesťany. Základ pro tento mír a toto porozumění již existuje. Je součástí zcela základních principů obou náboženství: láska k jedinému Bohu a láska k bližnímu.“
Analogii s křesťanstvím lze snadno rozpoznat. Podle Ježíšova slova jsou láska k Bohu a láska k bližnímu naplněním a shrnutím všech Božích přikázání. Vzniká tak průchozí most.
V mediálním a politickém diskurzu po ničivých bombových útocích a sebevražedných atentátech teroristů, kteří se vydávají za zbožné muslimy, se bezmyšlenkovitě hovoří o „náboženském násilí“, aniž by si kdo uvědomil vnitřní rozpor tohoto spojení. Co vlastně v tomto kontextu znamená pojem „náboženství“?
Náboženství je mnohoznačná kategorie. 2. vatikánský koncil definuje náboženství v dekretu o náboženské svobodě jako „povinnost uctívat Boha“ (Dignitatis humanae 1). Náboženství není lidsky vymyšlený prostředek, placebo k překonání nahodilosti. Původním pohybem rozumu je úžas nad tím, že existuji já i celý svět. Podstatou náboženské zkušenosti je pocit vděčnosti vůči Stvořiteli a bezmezné důvěry v jeho prozřetelnost. Náboženství je prapůvodní důvěra, že ten, který mě povolal k bytí, dovede vše k dobrému cíli.
Vztah k Bohu v chvále a díkůvzdání je narušen hříchem, z něhož pramení chaotické poměry v lidstvu. Zde se v biblické tradici židovské a křesťanské víry pozvedá pohled k Stvořiteli a Vykupiteli, který se nám zaslíbil jako Spasitel.
Císařův perský partner vychází v rozhovoru z biblického poznání: „Bůh je Duch“ (Jan 4,24) a „Bůh je láska“ (1 Jan 4,8). A proto je pro něj jako pro křesťana neotřesitelně — a zároveň sebekriticky vzhledem k historickým zapletením křesťanství do mocenské politiky — jisté: „Bůh nemá zalíbení v krvi“, tedy v destruktivním násilí, a tím méně v teroristických, zločinných činech a brutálních zločinech proti lidskosti; neboť „jednat nerozumně… je v rozporu s Boží přirozeností“.
V tomto duchu se obrací na svého partnera a táže se ho, jak má být v Koránu chápán džihád. Neboť válka se všemi svými krutostmi nemůže být nikdy svatá, tedy Bohu milá, protože šíření víry se děje pouze skrze lidské poznání a svobodu. Na tuto otázku musí nalézt odpověď rozhodující politické a náboženské autority v kulturách a státech formovaných islámem: jak lze takzvané „verše o meči“ sladit s právem na svobodu víry zakotveným v přirozenosti člověka. Odmítnout je třeba nejen násilné prostředky k šíření náboženství či politické ideologie, ale také cíl nábožensko‑politické světovlády. Boha neurážejí ti, kdo poukazují na vnitřní rozpor každého pseudonábožensky odůvodňovaného násilí, nýbrž ti, kdo se na Boha odvolávají jako na zdroj svých zločinů.
Člověku se chce těm zaslepencům vykřičet do tváře: Není to Bůh, kdo vám přikazuje zabíjet nevěřící — jak je nazýváte — či spíše jinověrce, jak by se mělo spravedlivě říkat. Hlas, který slyšíte, je hlas pokušitele. Jak může být poskvrněno nejsvětější pouto lásky, které Bůh vložil mezi matku a její dítě, více než tím, že je matce namluveno, aby byla hrdá na svého mladého syna, který s výbušninami na těle uvrhl sebe i druhé do smrti a zkázy. Pravými mučedníky jsou ti, kdo svým životem i smrtí, svým utrpením a obětováním se pro druhé vydali svědectví o Boží lásce a pravdě.
V deklaraci o vztahu církve k nekřesťanským náboženstvím Nostra aetate (1965) koncil — při plném vědomí definitivního Božího sebezjevení v Kristu — uznává vše, co je v nekřesťanských náboženstvích „pravdivé a svaté“ (Nostra aetate 2). O islámu říká: „Církev se dívá s úctou také na muslimy, kteří se klanějí jedinému Bohu, živému a o sobě jsoucímu, milosrdnému a všemohoucímu, stvořiteli nebe a země, který promluvil k lidem. Jeho rozhodnutím, i tajemným, se snaží podrobit celou duší, jako se Bohu podrobil Abraham, na něhož se islámská víra ráda odvolává“ (Nostra aetate 3). Místo aby byla vyvolávána stará nepřátelství a z nich se vyvozovaly nové činy proti lidskému bratrství, je třeba „aby se upřímně snažili o vzájemné porozumění a aby společně chránili a podporovali sociální spravedlnost, mravní hodnoty, mír a svobodu pro všechny lidi“ (Nostra aetate 3).
V světonázoru postkřesťanského sekularismu v Evropě a Severní Americe existuje utopie „humanismu bez Boha“ (Henri de Lubac). Všechny otázky, které náboženství nedokázala vyřešit, mají být nyní vyřešeny přírodní vědou a technikou v duchu rozumu a osvícenství. A pak prý vznikne svět bez násilí a utrpení, ráj tolerance. Významní osvícenští představitelé považovali „náboženství“ — a mínili tím ovšem křesťanství — se svým jednoznačným nárokem na pravdu za zdroj fanatismu a pověry. Podle nich by mohlo obstát před osvícenským rozumem a moderní vědou nanejvýš křesťanství omezené na morálku a kulturu. Toto interpretační schéma se dodnes objevuje v hodnocení terorismu takzvaných islamistů. Toto náboženství se prý musí silou osvíceného rozumu zbavit násilného potenciálu, který je údajně vlastní každému zjevenému náboženství a víře v jediného Boha pravdy. V otázce pravdy může latentní násilnický sklon monoteismu v judaismu, křesťanství a islámu zkrotit a zvládnout jen důsledný relativismus.
Cena relativismu je ale velmi vysoká. Nevyhnutelně vede k diktatuře myšlení. Pokud by lidi už nespojovalo společné hledání pravdy a láska k ní, musela by na uvolněné místo svědomí založeného na pravdě nastoupit ideologie totalitního výkladu světa a společenského řádu Nového člověka. Ale jak může konečný rozum smrtelníků, jako byli Hegel a Marx — nemluvě o menších „spasitelích světa“ od gnóze až po New Age — dospět k absolutním pravdám, jimž pak své smrtelné bližní nutí se podrobit prostřednictvím vymývání mozků a násilí? Konečný lidský rozum nikdy nedokáže nenásilně spojit pravdu a svobodu.
„Kde působí Duch Páně, tam je svoboda“ (2 Kor 3,17). Soud nad druhými musíme nyní i v den Posledního soudu přenechat Bohu, jedinému spravedlivému soudci. Všude tam, kde se lidé z ideologických či politických pohnutek pokoušeli předjímat Boží soud a vybudovat pozemský ráj vlastními silami, otevřeli jen Pandořinu skříňku nebo brány pekla.
Modernímu fenoménu mezinárodního terorismu – ať už v jeho politicko‑ideologické, či politicko‑pseudonáboženské podobě – nelze čelit prostou vírou v pokrok a pouhými výzvami k rozumu a toleranci. Důvěřivost v údajně vše spasitelné síly rozumu a pokroku už dávno ztratila svou nevinnost. „Dialektika osvícenství“, kterou roku 1944 analyzovali představitelé kritické teorie Frankfurtské školy Theodor Adorno a Max Horkheimer, ukazuje, že barbarství nelidskosti v totalitních systémech 20. století až do dneška může zabránit jen instance stojící nad omezeným lidským rozumem.
Není náhodou, že teror jako prostředek ideologického sjednocení se zrodil jako dítě francouzské revoluce. V jakobínské hrůzovládě byl teror proti statisícům nevinných ospravedlňován jako ctnost a veleben jako vláda rozumu a vůle lidu. Ve spojení se sociálně‑darwinistickou tezí o právu silnějšího jako zákonu všeho živého vstoupil teror jako forma vlády do totalitních systémů, které se považovaly za vědecké a nesou odpovědnost za největší zločiny v dějinách lidstva.
Místo aby se terorismus, který se pseudonábožensky maskuje, zneužíval v antikřesťanském afektu k diskreditaci náboženství – a konkrétně křesťanství – v patosu zastaralého osvícenství, měli by se všichni lidé dobré vůle shodnout na morálním a sociálně‑etickém základu soužití lidí s rozdílným náboženským či filozofickým přesvědčením. Tím může být pouze uznání přirozeného mravního zákona a univerzálních lidských práv, která vyrůstají z nedotknutelné důstojnosti každého jednotlivého člověka. Také státy, ve kterých tvoří většinu příslušníci určitého náboženství, musejí uznávat náboženskou svobodu menšin i všech občanů a zdržet se jakéhokoli zasahování do svědomí osoby či náboženských společenství. Neboť stát je tu pro člověka, a ne člověk pro stát.
Jak učenci islámu vykládají jednotlivé súry Koránu, které hovoří o násilí a válce ve věcech víry a svědomí, v jejich historickém kontextu, není nyní naším tématem. V systematickém výkladu se mi však zdá, že první súra představuje hermeneutický klíč ke všem následujícím veršům. Neboť „ve jménu Boha, Milosrdného, Slitovného“ (súra 1) nelze ospravedlnit žádný zločin proti lidskosti. Jak poznání Boha v koránském zjevení, které je závazné pouze pro muslimského věřícího, tak společné poznání Boží existence a přirozeného mravního zákona, který Bůh vtiskl do naší duchovní přirozenosti, činí jakoukoli domnělou „Boží vůli“ nemožnou jako záminku k zabíjení, znásilňování, ponižování či zbavování mužů, žen a dětí jejich náboženské a občanské svobody.
Jistě, nejsme schopni dát si sami pokoj, tak jako ho dává jen Bůh. Jsme ale povoláni spolupracovat na společnosti, jejímž nosným základem je důstojnost lidské osoby a dobro všech členů společenství. Židé a křesťané, muslimové i lidé jiných náboženství uznávají Boha jako Pána a Stvořitele, který nás učinil. Nic Boha neoslavuje víc než láska k bližnímu a nic jej víc neuráží než nenávist k bratru. Pravé náboženství je tam, kde vítězí láska. Láska je pravou bohoslužbou.
Křesťan vyznává: „Bůh je láska; kdo zůstává v lásce, zůstává v Bohu a Bůh zůstává v něm“ (1 Jan 4,16). To má etické důsledky. „Každý, kdo nenávidí svého bratra, je vrah – a víte, že žádný vrah nemá v sobě trvalý a věčný život. Z toho jsme poznali Lásku: že Kristus za nás položil svůj život. Také my jsme povinni položit život za své bratry. Jestliže má někdo majetek a vidí, že jeho bratr je v nouzi, ale zavře před ním svoje srdce – jak v něm může zůstávat Boží láska?“ (1 Jan 3,15nn).
Vědomí neoddělitelné jednoty víry a rozumu, lásky k Bohu a lásky k bližnímu je jádrem křesťanského příspěvku k mezikulturnímu dialogu a k míru ve světě. Na tuto skutečnost upozornila – a trvale tím obohatila veřejnou debatu – světově proslulá Řezenská přednáška, kterou nám daroval Benedikt XVI.
Zdroj: Kath.net
Katolické noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Katolické noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2202574896 / 2010 Děkujeme
