Aktuální témata života církve jistě nic nemění na neměnném obsahu naší víry. Ale letošní jubilejní rok se zaměřením na křesťanskou naději je vítanou příležitostí k obnovení základního rozměru našeho pozemského života. Nabízí se nám milost znovu si osobně osvojit to, co říká starobylé vyznání víry: „Věřím v život budoucího věku.“
Svatý Pavel ve své argumentaci pro korintské křesťany jednoznačně prohlašuje: „Máme-li naději v Krista jen v tomto životě, pak jsme nejubožejší ze všech lidí“ (1 Kor 15,19). Ovšem s jistotou o posmrtném životě to pro člověka nikdy nebylo snadné. Starověcí pohanští myslitelé přistupovali k pochopení života a světa z různých úhlů pohledu, vykládali ho prizmatem různých praelementů nebo ideových principů. V jednom se ale – jak se zdá – shodovali: jejich praktickým cílem bylo dát člověku návod, jak se nejlépe vyrovnat se smrtí. Měli jasno, že smrt se nedá ani obejít ani překonat. Je největší jistotou, s kterou každý člověk musí počítat. I biblický List Židům prostě konstatuje: „Lidem je určeno, že musí jednou umřít“ (Žid 9,27). Proto praktický užitek každé filosofické školy musí být v jednom: pomoci člověku vyrovnat se co nejlépe se „strašákem“ smrti. Každá filosofická škola to řešila po svém. Stoici se například snažili zbavit smrt její dramatičnosti tím, že ji považovali za přirozeně vepsanou do lidské přirozenosti. Tak se Xenofón v Obraně Sokratově táže: „Nevíte, že od okamžiku, kdy jsem se narodil, mě přirozenost odsoudila na smrt?“ Jako stoické řešení se nabízí přijmout její nevyhnutelnost svobodnou vůlí, jak radí například Seneca: „Zemřeš, protože chceš, a ne, protože jsi nemocný“ (Dopisy Luciliovi, 78, 6). Epikurejci ve svém materialistickém pohledu na člověka ujišťovali, že smrt není utrpení, protože s ní končí všechno prožívání (Epikúros). Aristotelés zase ve své analýze statečnosti (Etika Nikomachova, III, 9–12 aj.) doporučuje terapii ctnostmi. Všichni ale – napříč rozdílnými filosofickými školami – se shodují v tom, že „filosofovat znamená naučit se zemřít“, když to vyjádříme sokratovským jazykem. Nebylo by moudré podezírat ušlechtilé myslitele z toho, že se smířili s determinismem biologické smrti. Ve světle uvedeného výroku nám mistři moudrosti chtěli připomenout, že smrt brání člověku v dosažení jeho cíle. Pokud se nezabýváme jen její biologickou složkou, nabývá pro nás smrt zvláštního významu: dává podnět k promýšlení, zda může člověk dosáhnout své finality individuální nesmrtelností, dobrotivostí bohů nebo jiným způsobem. Dosvědčuje to třeba úvaha Arthura Schopenhauera: „Bez smrti by se dokonce těžko filosofovalo… Zvíře žije bez vlastního poznání smrti… Člověku s rozumem se nutně dostaví hrůzná jistota smrti.“ A jeden z myslitelů 20. století Fridolin Wiplinger se zamýšlí: „Smrt je vážností života. Život vůbec není žádný žert a lehkovážná hra… Vážnost smrti klade otázku životu, mému životu, mně samému, o tom, co tato otázka vyvolává a jaké myšlenky otevírá.“
Tuto obtížnou cestu lidského ducha je třeba mít na mysli, když o letošní velikonoční liturgii znovu slyšíme radostné sdělení: „Kristus vstal z mrtvých!“ Velikost a štěstí tohoto jasného světla určeného každému člověku lze pochopit jen na temném pozadí namáhavého hledání smysluplného cíle lidského bytí. Musí si jím projít každý. Ano, je veliký dar být od raného dětství obklopen tímto světlem v křesťanské rodině, v denním rytmu liturgie a modlitby, ve vyznávání víry obětavým životem vlastních rodičů a věřící komunity. Ale křesťanská víra se u každého zakládá ne na tom, čím je obklopen, ale na tom, že se setká s živým Kristem a přitaká mu svým životním „ano“.
Ač se to zdá neuvěřitelné, pronásledují nás dnes denně zprávy o smrti – kolem nás, na našem kontinentě nebo v úplně protilehlé oblasti zeměkoule. Ale i relativně vzdálené zabíjení vojáků či bezbranných civilistů včetně dětí je nám blízké, protože nám není lhostejné, a také proto, že ozbrojený konflikt se může snadno rozšířit i tam, kde se dnes cítíme v bezpečné vzdálenosti od něj. Tato „kultura smrti“ – nebo lépe nekultura – ovšem může bujet také a především proto, že bezcitně a lhostejně přihlížíme „zbavování“ se velkého Božího daru v nově počatém lidském životě. Jak často říkávala Matka Tereza z Kalkaty: „Nemůžeme očekávat mír ve světě, když vlastní matka je schopna zabít své dítě.“ Jak v tomto duchovním dusnu přijmout nadějnou zvěst o vzkříšení? Jak si ji nenechat pro sebe a předat ji dál, když vnímavost vůči Božímu slovu o naději je otupělá a těžší než hrobový kámen?
Joseph Ratzinger kdysi ve své knize Křesťanství a krize kultur optimisticky doporučuje nebát se dědictví osvícenství a vzít si z něj to nejlepší, totiž smysl pro racionalitu. To navazuje na starověké praktické filosofování o smyslu života na pozadí jistoty smrti. Ratzinger tu vyzdvihuje dávnou Pascalovu výzvu k hledání Boha formou „sázky“: i když ti chybí plná jistota víry, zda Bůh je, či ne, rozhoduj se jako hráč, který touží vyhrát. Kristus nabízí výhru věčného života. Proč to nerisknout? Možná zní tento přístup k nejzávažnější otázce života poněkud lacině. Ale pojďme dál. Osvícenečtí myslitelé chtěli zachránit morální úroveň společnosti, a tak poněkud pragmaticky radili, držet se biblických etických zásad, „i když Bůh neexistuje“ (etsi Deus non daretur). Ratzinger naopak dnes, kdy už se zdá, že i mnohé etické principy jsou neudržitelné, radí vykročit do života s opačnou hypotézou: žít tak, jako by Bůh existoval“ (veluti si Deus daretur). V takovém postoji jistě nelze spatřovat jasnou a neochvějnou víru Ježíšových učedníků po vylití Ducha Svatého o Letnicích. Je to ale možný prostředek, jak v sobě mobilizovat hlubokou žízeň duše po Bohu, která je mnohdy nešťastně ubita zklamáními, hořkostí, sekulární povrchností života a kdečím dalším. Hypoteticky počítat s Bohem znamená nastavit se k tomu, aby se mého reálného lidství mohla dotknout prostá realita Boží přítomnosti a jeho nevtíravé, ale podmaňující lásky.
Z těchto důvodů má i dnes ve světle Kristova velikonočního vítězství svět naději. Pokud jsme jí byli obdarováni předem, buďme jejími svědky. Pěstujme racionalitu osvícenou Božím slovem a vírou. Služme životu, chraňme a milujme život obětavou láskou. A žijme z naděje. Kristus vstal z mrtvých! Ano, vpravdě vstal.
Spectabilis Dominus Doc. Jaroslav Brož je katolický kněz a děkan Katolické teologické fakulty UK.
Obrázek: redakce
Katolické noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Katolické noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010 Děkujeme!