Pod označením pastýř si snad každý představí staršího muže s holí, v plášti proti větru a s kloboukem nebo kapucí proti dešti, jdoucího po planině za stádem ovcí. Umělá inteligence dodá, že kromě doprovázení stáda zajišťuje zvířatům potravu, vodu a chrání je před nepřítelem. Milá Wiki říká, že pastýř je vůdcem stáda ovcí, které ho následují. On zná své ovce a ony ho poznají po hlase. V minulosti byli pastýři i někteří bibličtí patriarchové, v mládí i král David.
V přeneseném slova smyslu je pastýřem označován i kněz či biskup, který se stará o duchovní blaho své farnosti. Z bible je známý Žalm 23, 1-4: „Hospodin je můj pastýř, nebudu míti nedostatku“. A tady už se nám mohou vybavit Biblické písně Antonína Dvořáka, zvláště pak v podání Eduarda Hakena. V kontextu Nového zákona je Dobrým pastýřem nazýván Syn Boží, Ježíš Kristus, který se stará o nás, o lidi.
Z biblických dob do nedávné minulosti nás zavede kniha čtyř autorů s názvem Naši pastýři 1938-1945 (vydavatel Miroslav Kalousek). Je to seznam více jak 300 katolických kněží, kteří díky svým názorům, postojům, projevům a činům se dostali do konfliktu s nacistickou mocí a skončili v koncentračních táborech, mnohdy s dodatkem „návrat nežádoucí“, někteří i na popravištích. Jsou mezi nimi jména jako děkan František Krupka (Bubeneč), augustinián Augustin Schubert, kaplan Jaroslav Zámečník (Vinohrady), metropolitní kanovník Bořek Dohalský z Dohalic, ale zvláště jméno, které snad znají všichni – jméno faráře Josefa Štemberky z Lidic. Na něj se snad nejvíce hodí citát z Jana 10, 11-16: „Dobrý pastýř dává za ovce svůj život“. Byla mu, jako knězi, nabídnuta možnost odejít, ale on zůstal se svými farníky a byl s nimi zastřelen 10. června 1942 na dvoře Horákova statku.
Na seznamu Našich pastýřů 1938-1945 jsou i jména těch, kteří dobu války sice přežili, ale režim po roce 1948 v jejich pronásledování pokračoval. Snad neznámější je kardinál Štěpán Trochta, který zemřel po krutém výslechu. Proto by tyto seznamy mohly pokračovat i po roce 1945. Kardinál Josef Beran, biskup Josef Hlouch, Mons. Antonín Bradna. Poslední z nich byl propuštěn z vězení po 15 letech v roce 1964.
Ale nedávná, už námi pamatovaná doba by přece nemohla být tak krutá, aby člověka likvidovala fyzicky. Uměla to ale jinak. V 60., 70. i 80. letech se už sice nepopravovalo z politických důvodů, ale označení, i když neoficiální, – političtí vězni – stále existovalo. A kněze měl režim, jeho místní a okresní církevní tajemníci, stále ve svém hledáčku. Proč tomu tak bylo, se nemusíme dohadovat. Přestože se stali státními zaměstnanci, přestože měli ten úplně nejminimálnější plat, přestože chodili v ošoupaných oblecích, přestože z kostelů padala omítka, měli jednu velikou výhodu: byli blízko lidem a každou neděli mohli (ti, kteří to cítili jako svoji povinnost, a proto chtěli) promlouvat veřejně z kazatelny. Byli vzdělaní a stateční. Proto věděli, jak sdělovat prostřednictvím citátů z bible a podobenství i historické události v souvislostech, aby je režim nemohl chytit za slovo. V 80. letech se kostely plnily tak, že už byl režim úplně bezradný.
Na výročí příchodu sv. Cyrila a Metoděje v roce 1985 se na Velehrad sjely tisíce poutníků. Na rozpálené ploše prý bylo 250 tisíc lidí. Přijeli z blízka, ale i z dálky, mladí přespávali i ve spacácích v okolí na polních cestách, jenom aby byli včas dopoledne na místě. Komunistická vláda poslala ministra kultury, jeho projev nebyl přijat s pochopením. Byl vypískán.
Šestého března 1988 pražský arcibiskup František kardinál Tomášek z balkonu arcibiskupského paláce vyhlásil Desetiletí duchovní obnovy. Hradčanské náměstí bylo tehdy plné. Lidé na té tvrdé dlažbě klečeli.
Na svatořečení Anežky České v listopadu 1989 už bylo dokonce umožněno poutníkům odcestovat do Říma a celý ceremoniál dokonce odvysílala režimní Československá televize. Dál ten příběh známe všichni, dále jsme ho prožili.
Proč bychom si ale příběhy kněží v těchto souvislostech měli dnes vybavovat, proč by neměly být zapomenuty? Součástí dění té doby byl totiž i jeden kněz, později biskup, pak arcibiskup, a dokonce kardinál. Kluk z Hradce Králové, syn vojáka, který od roku 1944 sloužil u RAF a byl později vězněn a který byl svému synovi vzorem a naučil ho být pevným v názorech a stát si za svým. Nejen poté, kdy ten už o trochu starší kluk vystudoval a stal se knězem, ale v celém dalším životě. Jeho životopis je dlouhý, zajímavý, neobyčejný, výjimečný. Ale i přes výjimečnost svého života a pozdějšího vysokého církevního postavení zůstal laskavým člověkem, který se uměl zasmát, který byl rád mezi lidmi, který nezapřel svého otce-vojáka, a když členové Military car clubu odjížděli se svými jeepy na připomenutí vylodění v Normandii, oblékl si maskáče a v hodnosti svobodníka jim na Hradčanském náměstí požehnal a popřál šťastnou cestu.
Kardinál Duka býval přítomen na shromážděních Konfederace politických vězňů. Měl k nim blízko, byl v 80. létech jedním z nich. Ve své vysoké hodnosti v hierarchii katolické církve dokázal odpovídat i na společenská, dalo by se říci až politická témata, která si on sám nevybral, ale která ho dostihla s danou dobou. Přesto před nimi nezavíral oči, dokázal se s nimi popasovat, řešit a dořešit je. Nenechával za sebou nedodělanou práci.
Za svoji činnost, za svoji práci pro křesťany, pro církev, pro národ dostal dne 28. října 2016 Řád Bílého lva. Zesnulý pan kardinál Dominik Duka, arcibiskup pražský a primas český, byl Naším pastýřem.
Před několika dny jsme si připomínali nekulaté výročí 17. listopadu 1989. Z dat a výčtu zmíněných osobností je zřejmé, že nic se neděje jednorázově, po skocích. Vše má svoje souvislosti a svoje začátky, ale zatím nikoli definitivní konce. Obě tyto události, úmrtí kardinála Duky a připomínka listopadových událostí, mají svoji souvislost. Tak jako začátky listopadu 1989 můžeme hledat na Velehradě 1985, a toto datum s námi stále zůstává, tak také Dominik Duka se svým bohatým životem je neoddělitelnou součástí naší národní historie, současnosti i budoucnosti.
Foto: archiv autorky
Katolické noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Katolické noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010 Děkujeme!