Článek Petra Jednoty „Je etická komise skutečně etická?“ vyvolává řadu otázek: Především – o jaké konkrétní kauze autor píše? Čtenář to neví. Kvůli absenci kontextu nelze ověřit tvrzení, že etická komise Univerzity Karlovy neoslovuje protistranu, když její jednací řád jasně uvádí: „Je-li to nutné, je komise oprávněna si vyžádat případné další podklady včetně stanovisek či vyjádření.“ Další otázkou je, proč článek zdůrazňuje jméno předsedy komise? Snad kvůli tomu, že je Marek Vácha katolickým knězem? Nebo autor spoléhá na to, že již toto jméno vzbudí ve čtenářích určitou reakci? A konečně – skutečně existuje Petr Jednota, nebo se autor skrývá za pseudonym?
Tyto otázky si již položili jiní. Mě na tomto komentáři zaujalo především pojetí etiky, které autor zastává. Nejjasněji to asi vystihuje věta: „Etika je způsob myšlení, který vede k dobrému životu.“ To je jistě pravda, ale jen její část. Mluvíme-li o etice jako způsobu myšlení, máme obvykle na mysli etické teorie, ať už Aristotelovu etiku ctností, Kantův kategorický imperativ, Benthemův utilitarismus nebo von Hildebrandovu materiální hodnotovou etiku.
Etická komise však má aplikovat etické teorie do praxe, věnuje se tedy aplikované etice. Ponecháme teď stranou zajímavou otázku, jak a kterou etickou teorii aplikovat, a zaměříme se na to, kam se aplikuje.
Aplikovaná etika se dělí především podle oblasti lidské činnosti na bioetiku, hospodářskou etiku, akademickou etiku a tak dále. Zároveň u ní ale můžeme rozlišit i úrovně působení. Například bioetika zahrnuje výzkum, etické poradenství, nastavování pravidel (policy making) a veřejnou debaty (v sociologii se nazývá poněkud překvapivě cultural bioethics). Tyto čtyři úrovně na sebe navazují, ale není možné je směšovat. Etika výzkumu se drží zavedených pravidel pro ochranu lidských subjektů, jako je informovaný souhlas nebo prevence rizik. Etické poradenství zase dohlíží na to, aby se jednalo v nejlepším zájmu pacienta. Není zde velký prostor pro tvořivost, protože se obě oblasti řídí pravidly, která nastavila jiná grémia (policy making).
Naopak velká míra kreativity je typická pro čtvrtou úroveň bioetiky, totiž veřejnou diskusi. Její jejíž aktéři nemají přímé pravomoci, ale fungují jako externí kontrola. Právě do této úrovně patří diskuse v hodinách aplikované etiky na vysokých školách. Zde je místo pro rozšiřování obzorů odhalováním komplexnosti lidského jedná, pro množství otázek bez unáhlených odpovědí, pro názorovou pluralitu akceptující neslučitelné postoje. Vůbec proto není na škodu, když student odchází z úvodní hodiny etiky ještě více zmaten, než přišel. Tím se akademická diskuse liší od etiky výzkumu, etického poradenství i nastavování pravidel, kde je potřeba podle stanovených pravidel dojít k jasným závěrům a obhájit si je.
To, co jsem ukázal na příkladu bioetiky, platí obdobně i v akademickém prostředí. Studenti etiky se věnují veřejné diskusi: přemýšlejí, jak žít dobrý život, a snaží se co nejvíc rozšířit svůj pohled na etické otázky dneška. Nemůžeme to ale směšovat s úkolem etické komise.
Univerzitní etická komise nenahrazuje veřejnou diskusi, ani nenastavuje základní pravidla (policy making), protože to za ní udělal český zákonodárce a univerzitní senát. Její doménou jsou zbývající dvě úrovně aplikované etiky: dohlíží na etičnost výzkumu a řeší porušení etického kodexu. Pokud tedy komise přijme podnět, může si vyžádat doplňující informace, zejména stanovisko toho, koho se záležitost týká. Jejím úkolem není poskytnout komplexní etické zhodnocení situace ani postihnout případného viníka. Může pouze konstatovat porušení konkrétních bodů kodexu, popsat neetické jednání a doporučit další postup. Tím ale její práce končí, protože nemá disciplinární pravomoc. Věc předává rektorovi, který zváží situaci na pracovišti a rozhodne o případných opatřeních.
Stručně řečeno, že etická komise je pouze poradním orgánem. V porovnání s filosofickou etikou má své poslání definováno poněkud skromně. To proto, že je jen jednou součástí vnitřního procesu, kterým se univerzita vypořádává s podezřeními na neetické jednání. A tyto procesy mohou fungovat pouze tehdy, pokud každý zúčastněný plní podle svého nejlepšího vědomí a svědomí své úkoly a nesnaží se dělat něco jiného. Pokud by etická komise nedělala svou práci dobře, je na místě ji vystavit veřejné kritice. Nelze ji ale kritizovat za to, že se drží zadání, se kterým byla zřízena.
doc. Dominik Opatrný, Th.D. je proděkan pro zahraničí, Univerzita Palackého v Olomouci, Cyrilometodějská teologická fakulta
Obrázek: redakce
Katolické noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Katolické noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010 Děkujeme!