Můžeme bez určitého odstupu od našich digitálních zařízení soustředit svou pozornost na Boha a slyšet jeho hlas?
Jsme v polovině postní doby – a je tedy vhodná chvíle k tomu, abychom se zamysleli nad jejím průběhem.
Cílem našich sebezáporů je obrácení. Učíme se vzdávat se přílišné vlastní kontroly nad věcmi a událostmi našeho života a víc se spoléhat na Boha. Podstatou postního období je čtyřicetidenní půst, který původně znamenal celodenní zdrženlivost od jídla a odřeknutí si masa, živočišných produktů, oleje a vína. Hlad, který tento každodenní půst probouzí, má vést k růstu duchovního hladu. Je velmi snadné odsunout Boha stranou ve prospěch našich materiálních potřeb a rozptýlení.
Církevní otcové by nedokázali pochopit, kolik zvuků, obrazů, videí a textů dnes denně musíme vnímat. Vedle půstu od jídla, který doporučovali, potřebujeme nový druh zdrženlivosti, který bude zaměřený také na vytváření prostoru pro Boha a k učení se tomu, jak na něm záviset.
Proto navrhuji pro zbytek postní doby – a jako každoroční tradici – půst od technologií. Stejně jako si v postní době významně ubíráme jídla, měli bychom si v nějaké citelné podobě odřeknout i objem digitálních prostředků: vzdát se sociálních sítí, vypnout telefon nebo wi‑fi, vzdát se sledování zpráv, Netflixu nebo hraní videoher. Je to pro náš duchovní život natolik závažné téma, že si snad zaslouží stát po boku ostatních pilířů postní doby: modlitba, půst, almužna – a zdrženlivosti od technologií.
Technologie se vplížily do našich životů nenápadně, krok za krokem, a přijímali jsme je pro jejich snadnost, aniž bychom znali jejich účinky. Smartphony a sociální sítě jsou s námi už dost dlouho na to, aby se začaly ukazovat jejich následky: rostoucí deprese, odcizení a – jak už před lety upozornil Nicholas Carr – stále mělčí způsob myšlení.
Ale co dopady na modlitbu? Neodvádí technologie naši mysl od Boha – nestáčí ji k zemi a neznesnadňují naši schopnost vnímat Boží tichou přítomnost? Pokud ano, pak se snad staly novým pokušitelem, který nám předkládá kameny místo chleba, nutí nás klanět se jeho neustálé přítomnosti a svádí nás k tomu, abychom se vrhali bez rozmyslu do duchovních propastí (srov. Mt 4,1–11).
V postní době jdeme za Ježíšem na poušť – do místa ticha a samoty, ale také zkoušky, kde je třeba těmto výzvám čelit. Poušť sama přirozeně vede k půstu, protože je místem skrovných zdrojů, a také k modlitbě, protože zde člověk musí spoléhat na Boha. Odložení našich vlastních potřeb by mělo probouzet pozornost k potřebám druhých, uvolňovat čas i prostředky pro skutky milosrdenství a almužnu.
Je těžké si představit, že bychom dnes vstupovali do duchovní pouště se smartphonem či notebookem v ruce, protože tyto přístroje odporují jejímu základnímu duchu – prázdnému prostoru, v němž můžeme spatřit Boha a skrze něj nahlédnout i do vlastních duší. Bez určitého odstupu od našich zařízení – jak bychom mohli soustředit svou pozornost na Boha a zaslechnout jeho hlas, který, jak připomíná kardinál Sarah, mluví pouze jazykem ticha?
Jeho kniha Síla ticha: proti diktatuře hluku[1] se stává potřebným průvodcem pro člověka, který se odvažuje vstoupit do moderní pouště. Ačkoli hluk naší kultury pramení především z technologií, autor se jim v samotné knize příliš nevěnuje. To je příznačné – své přístroje neodložíme jen proto, že nám to poradí moudrý muž. Musí zde být pádnější důvod: hledání Boha, které stojí v pozadí všech pravých postních praktik.
„Jestliže člověk hledá Boha a touží jej nalézt, jestliže touží po životě nejdůvěrnějšího sjednocení s ním, pak je ticho tou nejpřímější cestou a nejjistějším prostředkem k jeho dosažení. Ticho má prvořadý význam, neboť umožňuje Církvi kráčet v Ježíšových stopách, napodobovat jeho třicet tichých let v Nazaretě, jeho čtyřicet dní a čtyřicet nocí půstu a důvěrného rozhovoru s Otcem v samotě a tichu pouště. Jako Ježíš, tváří v tvář požadavkům Otcovy vůle, musí i Církev hledat ticho, aby stále hlouběji vstupovala do Kristova tajemství.“ (Robert Sarah, Síla ticha).
Toto hledání ticha se stalo novou cestou ke svobodě ducha. Technologická clona nás obklopuje a odvádí naši pozornost od krásy přírody, od vztahů i od Boží transcendence. Proto musíme vynaložit vědomé úsilí tuto clonu prorazit a znovu objevit základní dobra, která nás obklopují. I za těch nejlepších okolností je naslouchání Božímu tichému hlasu uvnitř nás obrovskou výzvou – a právě tato výzva je jádrem postní doby.
Nyní se tedy musíme tím spíš vrátit k realitě, učit se v nehostinné krajině pouště vidět a slyšet jasněji. Jak kardinál Sarah vysvětluje:
„Boží bytí je v nás přítomno odjakživa v absolutním tichu. A lidské ticho člověku umožňuje vstoupit do vztahu se Slovem, které dlí na dně jeho srdce. Proto v poušti nemluvíme. Nasloucháme v tichu; člověk vstupuje do ticha, jímž je sám Bůh.“ (Síla ticha).
V posledních třech týdnech postní doby se tedy vraťme do pouště – odložme svá zařízení alespoň na několik hodin denně. Ukázněné užívání technologií by se mělo stát pravidelnou asketickou praxí pro všechny, kdo usilují naslouchání Božímu hlasu a nalézání jeho přítomnosti ve svém nitru. Postní kázeň musí reagovat na proměněné podmínky moderního světa a přidat čtvrtý pilíř, který nám umožní následovat Ježíše do pouště, postavit se nepříteli a všemu, co nám brání následovat Krista bezvýhradně.
Zdroj: The Catholic World Report, 12. 3. 2026
Jared Staudt, Ph.D., působí jako ředitel obsahové tvorby pro Exodus 90 a jako vyučující v laické větvi Semináře sv. Jana Vianneye. Se svou manželkou Anne mají šest dětí. Je oblátem benediktinského řádu.
________________________
Poznámka:
[1] Český překlad Nakladatelství Jiří Brauner, 2. vydání, 2018 (pozn. redakce).
Katolické noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Katolické noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2202574896 / 2010 Děkujeme
