Komentář kardinála Müllera k některým výsledkům práce vybraných studijních skupin Světové synody: „Nepopírají zjevené pravdy otevřeně, ale budují vedle nich vlastní konstrukce pohodlného a světsky konformního křesťanství.“
Studijní skupiny, které papež František ustanovil v rámci Synody o synodalitě v roce 2024, nyní postupně zveřejňují – ovšem značně kontroverzní – výsledky svých konzultací. Tyto texty vykazují znepokojivou shodu přinejmenším ve dvou bodech.
Za prvé se projevuje nedůvěra vůči ústředním obsahům nauky katolické víry, které jsou mylně považovány za časově podmíněné myšlenkové konstrukty, místo aby byly přijímány jako nezkreslené a úplné předávání Božího zjevení současným i budoucím generacím. Za druhé je patrná snaha – pod heslem údajného „paradigmatického obratu od strnulé dogmatiky k lidštější pastoraci“ – přizpůsobit se převládajícím ideologiím, aby si jejich zastánci získali uznání v duchovním klimatu doby.
Zjevené pravdy se sice nepopírají otevřeně. Jsou ale odkládány stranou a vedle nich se buduje vlastní konstrukce pohodlného a světsky konformního křesťanství. Ke zmatení prostých věřících je toto nové pojetí zdobeno biblicky a spirituálně znějícími frázemi: „co Duch říká církvím“, rozlišování místo odsuzování, milosrdný Ježíš, který všechno toleruje, stavěný proti údajným rigoristickým učitelům zákona a konzervativním profesorům teologie, uvězněným ve svých systémech, jimž prý jde více o věrnost liteře a o nehybnou nauku než o člověka v jeho slabosti a zranitelnosti.
Z pohrdání katolickou tradicí nebo kvůli její neznalosti se pak dochází k sofisticky vyhrocenému tvrzení, že hřích nespočívá ve vědomém a svobodném jednání proti Božím přikázáním, nýbrž v odmítnutí vše překrývajícího milosrdenství vůči těm, kteří ta přikázání nemohou nebo nechtějí plnit.
Církev ale ve skutečnosti učí, že Kristus zemřel na kříži za hříchy všech lidí a že Duch Svatý neodpírá Boží milost nikomu, kdo se obrátí k evangeliu, aby mohl vést nový a svatý život v následování Krista. Právě proto mohl apoštol pokřtěným říct: „Nežijte už tak, jak žijí pohané! Jejich smýšlení je neplodné. … Odložte starého člověka, … který je chtivý rozkoší a žene se do zkázy. Stále si obnovujte mysl po její duchovní stránce a oblečte člověka nového, který je stvořen podle Božího vzoru jako skutečně spravedlivý a svatý“ (Ef 4,17.22–24).
V souvislosti s biskupskými synodami a národními synodálními cestami v místních církvích se opakovaně objevuje oblíbené téma některých biskupů, teologů a duchu doby podléhajících laiků. Namísto toho, aby lidi vedli k Bohočlověku Ježíši Kristu, jedinému a pravému prostředníku mezi Bohem a lidmi, spatřují monotematicky a s duchovní omezeností budoucnost církve v přijetí genderové a duhové ideologie. Kvůli tomu jsou dokonce ochotni riskovat viditelnou jednotu církve v Kristově pravdě, jak ji sám Pán jako Hlava církve svěřil celému sboru biskupů s papežem – osobním nástupcem Petra na římské katedře – a pod jeho vedením.
Soukromé či dokonce paraliturgické žehnání párům téhož i opačného pohlaví žijícím v neregulérních svazcích vychází z heretického popření zjevené pravdy, že Bůh stvořil člověka jako muže a ženu. Ježíš Kristus, který je ve své osobě Cestou, Pravdou a Životem, postavil proti kazuistice farizeů ohledně rozluky manželství původní úmysl Stvořitele a definitivně zjevil, že muž a žena se stávají jedním tělem pouze skrze manželské „ano“ (srov. Mt 19,3–9). Muž a žena tak v manželství tvoří osobní a pohlavní dvoj-jednotu (něm. Zwei-Einheit, pozn. redakce) ve vzájemné lásce, společném životě a otevřenosti pro přijetí dětí, které jim Bůh chce darovat. A pouze muž a žena v manželské jednotě jsou Bohem požehnáni, aby byli plodní, množili se, naplnili zemi a moudře vládli nad ostatními tvory země (srov. Gn 1,28).
V Písmu svatém ani v celé Tradici církve nenajdeme nic o žehnání lidem žijícím v cizoložných vztazích a už vůbec nic o nějakém zmocnění biskupů nařizovat nebo umožňovat klamné a rouhavé požehnání. Liturgické i soukromé požehnání (benedictio = potvrzení, dobrozdání), jímž jsme v Kristu požehnáni, je modlitba církve v důvěře v Boží pomoc a podporu, aby lidé byli posilováni ve všem dobrém; není a nikdy nemůže být potvrzením života v hříchu, odporujícího Bohu. Lidská slabost tu nemůže být omluvou, protože Duch Svatý nám svou milostí pomáhá – a Bůh ji neodmítá nikomu, kdo ho o ni upřímně prosí (srov. Řím 8,26).
O těch však, kdo „zaměňují Boží pravdu za lež“ a Boží řád nahrazují vlastními ideologiemi a svépomocně zkonstruovanými pseudo-teologiemi, smíšenými se sociologií a psychologií, apoštol říká, že smýšlejí falešně a žijí v hříchu, který znamená smrt života milosti; a oni dokonce, při vědomí svého falešného jednání, schvalují i druhým, když jednají v rozporu s Bohem (srov. Řím 1,25.32).
V reakcích vnitrocírkevní homosexuální lobby na zveřejnění příslušné synodální pracovní skupiny a na dokonce biskupy nařízená žehnání nemanželských pohlavních soužití je otevřeně vítáno heretické relativizování přirozeného a svátostného manželství. Představuje se jako první krok k uznání LGBT ideologie, která nezastává nic jiného než materialistický obraz člověka bez Boha – Stvořitele, Vykupitele a Dovršitele člověka. Ten, kdo jako Kristem ustanovený učitel víry a pastýř věřících má skutečný zájem na vnitřním pokoji duší a na věčné spáse svěřených lidí, nečiní z osob v obtížných životních situacích hračku bezbožné ideologie ani nástroj vlastní touhy po uznání ve „woke“ prostředí, nýbrž je osobně odkazuje na Ježíše Krista, Božího Syna.
„Náš velekněz není takový, že by nebyl schopen mít soucit s námi, slabými. Naopak! Vždyť on sám byl vyzkoušen ve všem možném jako my, ale nikdy se nedopustil hříchu. Přistupujme tedy s důvěrou k trůnu milosti, abychom dosáhli milosrdenství a nalezli milost kdykoli potřebujeme pomoci“ (Žid 4,15–16). Pouze on je totiž pravý Mesiáš a jen on jediný může bez výjimky vytrhnout člověka z každé duchovní tísně a ze všech vnitřních napětí – na rozdíl od světských „spasitelů“, jejichž nauky o sebespáse se lidstvu tak často staly osudnými.
Genderová ideologie přímo odporuje křesťanské antropologii. Se svými libovolně vymyšlenými 60–80 „pohlavími“ stojí rovněž v přímém rozporu s biologickou vědou. Uráží zdravý lidský rozum, který ví, že každý jednotlivý člověk pochází ze spojení vlastního otce a vlastní matky. Do katolické církve s tzv. woke ideologií, původně zakořeněnou v ateisticko‑materialistickém myšlení, pronikla ničivá hereze a schizmatický rozkladný prvek, který svou mírou odporu vůči zjevené Boží pravdě odpovídá manicheismu či pelagianismu.
Studium církevních dějin nás pak poučuje, že jen díky soustavnému odporu učitelského úřadu papežů a koncilů a díky intelektuální síle velkých církevních učitelů – od Augustina přes Tomáše Akvinského až po Johna Henryho Newmana – bylo možné tato i jiná existenčně ohrožující nebezpečí od církve odvrátit. Všechna pouze lidsky vybudovaná světová impéria a ateistické pevnosti myšlení musejí dříve či později padnout. A brány pekel církev nepřemohou, protože Ježíš, Syn živého Boha, ji vystavěl na skále svatého Petra.
Nebude to přestavba církve v jakousi filantropickou organizaci s nábožensko‑sociálním nátěrem, co přivede sekularizované lidi odkřesťanštěného Západu zpátky do otevřené náruče dobrého pastýře Ježíše Krista, který je „světlem národů“. S otci 2. vatikánského koncilu lze říct jediné: cílem je „osvítit všechny lidi jasem Kristova světla, které září na tváři církve, … hlásáním evangelia všemu stvoření“ (Lumen gentium 1).
Praví Kristovi učedníci nehledají uznání u lidí ani falešné požehnání (něm. Fake-Segen, pozn. redakce) „mocných, slavných a těch, kdo udávají tón tomuto světu“ (srov. 1 Kor 2,6). Neboť v lásce a pravdě „nás Bůh a Otec našeho Pána Ježíše Krista obdařil veškerým duchovním požehnáním v nebesích v Kristu“ (Ef 1,3).
Zdroj: Kath.net
Zvýrazněný text: redakce
Katolické noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Katolické noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2202574896 / 2010 Děkujeme
