Osobnost katolického kněze mistra Jana Husa (kolem r. 1370 – 6. 7. 1415) a husitského hnutí nabývá v letošním roce na aktuálnosti s blížícím se 610. výročím Husova upálení. Jistě je také na nás, katolících, v tomto tématu se orientovat. Výročí nás může motivovat k tomu, abychom zcela svobodně a v zorném úhlu historie, oproštěni od liberálního, komunistického, či jakéhokoliv jiného ideologického nánosu poznali a pochopili Husovy činy a postoje, jež si kladly obrodné a reformní cíle. Hus ani nikdo z jiných učenců té doby by jistě svému národu nepřál bědy a muka, které se rozpoutaly v letech následujících po jeho upálení. Husovo jednání mělo závažné důsledky pro naši historii. Ovocem Husovy nauky bylo faktické rozdělení národa, mnohaletá občanská válka a duchovní i hmotné zpustošení vlasti, dědictví svatováclavského, předtím vzorně obhospodařovaného Otcem vlasti, císařem Karlem IV. (1316 –1378). Jistě nemá smysl vyhledávat kvůli Husovi v moderní době spory a oživovat uvnitř národa nevraživost. Beztak by většina našich spoluobčanů vnímala spory o Husa jako akademickou debatu, která – jako kaž dá teoretická vědecká debata – poněkud ustupuje do pozadí za aktuálními politickými a sociálními problémy.
Při tak významném výročí však husovská otázka vystoupí zcela jistě do popředí. Aniž bychom chtěli budit negativní vášně a zvětšovat propast mezi katolíky a křesťany, kteří se na Husa odvolávají, bude třeba spravedlivě se podívat na jeho osobnost a jeho dobu. Abychom pochopili a vyložili Husovo působení v českých dějinách, musíme začít předhusitskou dobou a jejím duchovním klimatem, v němž se začala rozvíjet myšlenka české reformace.
S prohlubující se krizí v západní latinské církvi souvisí bezprostředně stav papežství ve 14. století, kdy se tato instituce dostala do područí světské moci. Mezi lety 1309 – 1378 nesídlili papežové v Římě, nýbrž ve francouzském Avignonu a jejich rozhodnutí byla poznamenána vůlí francouzského krále, který tak troufale omezoval Bohem udělenou svobodu církve. Církevní a světská francouzská moc vedly na přelomu 13. a 14. století zápas, který se odehrával mezi francouzským králem Filipem Sličným a papežem Bonifácem VIII. Král, podporován domácím klérem, dokonce nechal veřejně spálit papežskou bulu, ve které papež Bonifác VIII. oznamoval, že papež jako pastýř všech národů vládne duchovním i světským mečem. Papež správně hájil svobodu duchovního stavu před světským ujařmením a vůbec nedotknutelnost církevní moci, jež nesmí podléhat rozmarům a tendencím moci světské. Filipovi vyhovoval pobyt papežů ve Francii, jenž v historii vešel ve známost jako avignonské zajetí papežů. Panovník tak na ně působil snáze při posilování vlastního vlivu. A náměstci Kristovi se právně ocitali v nesuverénním postavení manů francouzské koruny, zatímco naproti tomu v Římě byli i samostatnými panovníky světskými. U papeže Klementa V. dosáhl Filip zmírnění Bonifácových dekretů. Chtivý král docílil rovněž zrušení templářského řádu, jehož rozsáhlých majetků se zmocnil. Upálení mnoha řádových rytířů, včetně velmistra Jacquese de Molaye, obviněných z vymyšlených zločinů, dokresluje kořistné choutky světské moci vůči církvi.
K tomuto pnutí se družila nespokojenost křesťanských států s vydržováním papežského dvora, zvláště když sídlil ve Francii. U mnoha panovníků se ujímal názor, že poplatky určené papežovi vlastně plynou francouzskému králi. Obecně u křesťanského lidu budilo pohoršení, když správci papežských financí ve snaze zajistit prostředky na krytí nákladů papežského úřadu vymýšleli nové zdroje příjmů: annáty (příjmy za první rok vykonávání církevního obročí) nebo expektance (peněžní pojišťování obročí, které si dotyčný fakticky předplatil, a jakmile se uprázdnilo, mělo být předplatiteli postoupeno). Zlořádem duchovní i sociální povahy bylo kupení beneficií bohatými šlechtici. Často několik obročí nezvládl daný kněz vykonávat, vzdaloval se mnohdy do svých sídel mimo určenou rezidenci a za sebe si sjednával většinou nedostatečně placeného náhradníka. Z těchto zastupujících chudých kněží se postupně utvářel kněžský proletariát. K jistému uvolnění došlo s koncem francouzského jařma papežů r. 1378, kdy skončila éra avignonského papežství. Další ranou však bylo dvojpapežství. Francie se nehodlala vzdát svého vlivu na papežský úřad a francouzští kardinálové zvolili r. 1378 avignonského vzdoropapeže Klementa VII. proti řádně zvolenému stávajícímu římskému papeži Urbanu VI. K nespokojenosti měli důvod mnozí počestní muži té doby. A také tuto nespokojenost dávali najevo. Za všechny můžeme jmenovat císaře římského a krále českého Karla IV., který se přes svůj špatný zdravotní stav snažil odbojné francouzské kardinály přivést zpět k řádnému papeži Urbanovi VI. a vysílal do všech států své posly, prostřednictvím nichž křesťanské panovníky napomínal a vybízel k věrnosti papeži Urbanovi. Univerzity v Paříži, Oxfordu a Praze vyzývaly ke svolání koncilu, jenž měl problém schismatu vyřešit. Tento záměr však zprvu nenašel ohlas ani v Avignonu, ani v Římě. S rozdělením papežství docházelo k rozmíškám mezi biskupy, kláštery i samotnými státy, z nichž se vytvářely dva bloky – jeden pro avignonského, druhý pro římského papeže. Logicky z toho plynulo pohoršení. Autorita papežství značně utrpěla.
V čase úpadku papežské moci a avignonského zajetí, jež zvláště bolestně nesl císař Karel IV., zažívaly země Koruny české období nebývalého rozkvětu a síly. Tichá zbožnost i rytířská statečnost vyzkoušená v bojích připodobňovaly Karla jeho velkému vzoru, přemyslovskému svatému knížeti Václavovi. Pevnou rukou dokázal po nástupu na trůn konsolidovat český stát, ukáznit odbojnou tyranskou šlechtu, zavést pořádek vyčištěním země od lapků a zemských škůdců. Po nutných zásazích se panovník mohl pustit do zvelebování svých zemí. Vykupoval královské statky, které zabavili šlechtičtí věřitelé jeho otce, krále Jana Lucemburského. Ještě se svým otcem připojil k českým zemím slezská knížectví. Později sám přičlenil ke Koruně české Horní a Dolní Lužici v nynějších německých zemích Sasko a Braniborsko. Roku 1373 císař Karel učinil součástí českého státu také kurfiřtské markrabství Braniborsko. Náš stát tehdy sahal téměř k Baltskému moři. Na západě ke Koruně české přibyla Horní Falc. Personálním spojením titulu římského císaře a českého krále mohl pozitivně ovlivňovat vztahy našeho státu a Svaté říše římské. Karel důkladně pojistil české státní právo pro budoucnost. Potvrdil Zlatou bulu sicilskou a omezil povinnosti českého krále vůči Římské říši. Se zabezpečením titulu vrchního číšníka německé říše pro českého krále zajistil panovníkovi českých zemí právo volit německého krále. Naopak nepotvrdil žádnou právní listinu, která by stanovovala, že jsou Čechy nebo Morava udělovány v léno. Zlatá bula Karla IV. z r. 1356, jež představovala nejdůležitější ústavní dokument Svaté říše římské, ustanovovala, že český král je jedním ze sedmi kurfiřtů s právem volit německého krále. Bula rovněž obsahovala článek, podle kterého žádný český obyvatel nesměl být volán k soudům mimo země Koruny české. Dokument rovněž definoval český stát jako svrchovaný, jeho správa se řídila domácími zákony a zvyklostmi. Na mezinárodním poli byl český král suverénem, který jednal zcela samostatně v domácí i mezinárodní politice. Přestože naše království existovalo v těsné symbióze se Svatou říší římskou, nevykonávali římští císařové v českém království žádnou výkonnou moc. Výčet Karlových zásluh o český stát by mohl pokračovat. Osobnost Otce vlasti vydá na samostatný příspěvek, zvláště s blížícím se 710. výročím jeho narození.
Obrázek: redakce
Katolické noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Katolické noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010 Děkujeme!