S umírajícím králem Václavem odcházela i politická stabilita a česká státnost, které si vážili v celé Evropě. Čechy se staly územím bez krále, i když nástupnictví připadalo římskému králi Zikmundovi. To již však kostnická jiskra přelétla a zapálila dříve požehnanou českou zemi. Václav odcházel ze světa v okamžiku, kdy jeho panovnická autorita byla nejvýš potřebná, aby se postavila do čela obrany království proti organizovaným husitským revolucionářům, kdy se podstatná část šlechtických elit odkláněla od katolické církve a s přesvědčením, že tuto církev nezrazuje, se shromažďovala ve straně podobojí. Dne 16. srpna 1419 dotlouklo srdce českého katolického krále – jehož vinou odešel ze světa sv. Jan Nepomucký –, panovníka z lucemburské dynastie, který je pro naše dějiny povážlivým příkladem nerozhodnosti. Příliš pozdě přikročil k potlačení bludařů. Ti zatím v české společnosti převážili. A král s hrůzou zjišťoval, jak se mu země i lid odcizují. Když odešel na věčnost, davy kacířů vedené zručnými manipulátory byly puštěny ze řetězu naplno, již necítily žádnou vnější autoritu, které by se musely podřizovat a ukázňovat se ne podle svých, ale podle obecně platných pravidel. Zikmundovi, jemuž přičítaly Husovu smrt, status autority nepřiznávaly.
Hierarchicky uspořádaná feudální stavovská společnost ztratila v králi významnou pojistku proti svévoli šlechty i bludařských vůdců vynořivších se z lidových mas. Jako by bez krále bylo všechno povoleno. Jistou spojeneckou nadějí pro katolíky, upínající logicky své zraky k Zikmundovi, zůstala do budoucna umírněná kališnická strana.
Zatím se však kláštery stávaly první obětí revolučního lidového nadšení. Poblouzněné masy si vsugerovaly, že zničením stávajícího duchovního řádu a jeho hmotného vyjádření postaví lepší svět, skutečnou Boží obec na zemi. Katoličtí kněží byli vyháněni z chrámů, které připadly novému kultu. Docházelo tak k porušení narovnání, kterého bylo 9. února 1419 dosaženo Zikmundovou intervencí. Znepřátelené strany se chystaly ke konfrontaci. Lidové, často nevyzpytatelné hnutí bylo trvale významným faktorem stávajícího vývoje. Pokračovaly jeho poutě na hory a modlitby a kázání na těchto místech tak, jak se začátkem přelomového roku 1419 objevily coby reakce na nemožnost hlásat husitství ve většině kostelů.
Čeští katoličtí páni jednali s králem Zikmundem o podmínkách jeho nástupu na český trůn. V dobré víře usilovali o co možná nejrychlejší nastolení panovníka, od něhož si slibovali nápravu poměrů v pozvolna se rozvracející zemi, návrat práva a svobody církve. Zikmund byl následníkem českého trůnu, a proto se zcela správně a logicky hlásil o své panovnické právo v českých zemích. V předtuše budoucího boje se koncem září 1419 Praha naplnila množstvím husitského, bojovně naladěného lidu z venkova. V důsledku hromadícího se napětí a radikálních projevů husitských revolucionářů docházelo k neshodám mezi husitskou levicí a konzervativními mistry v čele s Janem z Jesenice. Ti odmítali akceptovat radikální myšlenky a činy lidových mas a jejich vůdců.
Nepomohla snaha mistrů uklidnit shromážděné ozbrojené davy. Situace se stala neudržitelnou, až 4. listopadu vyvrcholila střetem mezi královskou armádou na Pražském hradě a husitským vojskem, jemuž se rychle dostalo posil z venkova. Nebylo v královských silách revoltu potlačit. Pod vedením Mikuláše z Husi si husité vymohli výhodné příměří. Přímým vedoucím aktérem pražských událostí je také Jan Žižka. Část ozbrojených houfů ho následuje do Plzně, která se má stát hlavním západočeským útočištěm husitů. Tento primát však v budoucnu ztratí a stane se naopak obrannou baštou západočeských katolíků.
Krajně revoluční a chiliastickou podobu získalo v tu dobu husitské hnutí na jihu Čech. Zkraje roku 1420 se jeho přívrženci zmocnili Ústí nad Lužnicí. Modlitební shromáždění za duchovní obrodu církve a společnosti se přeměnila v organizaci požadující vojenské vystoupení. Jihočeští zástupci se obrátili na pražské mistry, uznávané autority, jež v nedávné minulosti trpěly příkoří pro kalich, s dotazem, zda na obranu Božího zákona mohou bojovat ozbrojenou mocí. Mistři si byli vědomi váhy svého výroku, a proto se snažili o jistou zdrženlivost. Přesto však dali kladnou odpověď. V tu dobu se univerzitní mistři ještě těšili respektu u krajní levice husitského hnutí.
Dne 17. března 1420 byla ve slezské Vratislavi vyhlášena křížová výprava proti Čechám. Plzeň se zbavila husitů a ti spolu s Žižkou odešli na český jih, který sliboval rozkvět hnutí. Dne 25. března Žižka vyhrál nad katolickými vojsky v bitvě u jihočeské Sudoměře. Pět dní nato povzbuzení husité spálili Ústí nad Lužnicí a založili si novou obec Tábor, o které historiografie hovoří také jako o společnosti spotřebního komunismu. Táborité úspěšně vojensky vystoupili proti jihočeské šlechtě, a tím upevnili svou pozici v kraji. Současně se v Hradci Králové ustavilo tamní východočeské orebitské bratrstvo.
Na některých místech katolíci proti husitům vystupovali nelítostně. Známý je příklad kutnohorských Němců, kteří za chycené husity zaplatili a poté je svrhli do důlních šachet. Hlavní ohrožení husitského hnutí nyní nepředstavovali domácí katoličtí páni, nýbrž křižáci, kteří již začali tvrdě pronásledovat přívržence kalicha. Dne 15. května 1420 jednala kališnická Praha s králem Zikmundem. Ten si byl jist vítězstvím a po předchozích zkušenostech s husity odmítl jednat o smíru. Pražané, kteří rozhodně nepředstavovali onu obávanou část husitského hnutí, se ocitli v krajní nouzi a požádali o pomoc vojensky zdatné tábority. Zástupci husitských měst i táborský polní lid se scházeli na výzvu do Prahy. Blížícím se křižákům chtěl odlehčit mocný jihočeský katolický pán Oldřich z Rožmberka, který oblehl Tábor s úmyslem jej dobýt. Na pomoc obléhaným přispěchal z Prahy Mikuláš z Husi, který se svým vojskem Rožmberské odrazil.
V Praze vzaly události rychlý spád. V červnu oblehli křižáci Prahu. V dalším měsíci pražané ve shodě s tábority vyhlásili čtyři pražské artikuly, de facto svůj politický a náboženský program, který měl dosáhnout obnovy církve i společnosti. Autorství článků bývá připisováno Jakoubkovi ze Stříbra. Konečnou autoritou ve formulaci textu byla teologická fakulta pražské univerzity. Na textu se shodli jak husitští radikálové, tak umírnění utrakvisté. Obě strany se v letních měsících rovněž spojily k obraně města. Tento ideový soulad byl jistě způsoben i blízkým nekompromisním nepřítelem, který ohrožoval samu existenci husitského hnutí, s kterým nechtěl déle diskutovat. Dne 14. července byla Zikmundova vojska poražena na vrchu Vítkově a tím byl zmařen plán ovládnout Prahu. Král Zikmund se sice 28. července nechal ve svatovítské katedrále arcibiskupem Konrádem z Vechty korunovat na českého krále, leč tato slavnost měla zvláštní příchuť. Zatímco arcibiskup vsazoval novému českému králi na hlavu korunu, níže pod hradem nepřemožené husitské město prohlašovalo korunovaci za neplatnou pro nesouhlas Čechů. Král se po korunovaci odebral z nejisté Prahy do Kutné Hory. Předtím rozpustil své velké vojsko, čímž se křížová výprava rozpadla. Odcházející bojovníci kříže na Zikmundovu adresu trousili poznámky o tom, že nový český král přeje kacířům. Pražané si rozpuštění vojska vyložili jako královu slabost a vzrostlo jim výrazně sebevědomí. Na důkaz nesouhlasu se Zikmundovou korunovací, jež nebyla smluvena s českými pány, začali pražané jednat o vlastním, polském kandidátovi na český trůn. Zikmund konal v časové nouzi. Byl donucen vyjednávat, neboť silové řešení se ukázalo jako neúčinné. Pány obou vyznání si hodlal získat na svou stranu tím, že jim dával v zástavu církevní i královské statky. Uvedený husitský program, nazývaný čtyři pražské artikuly, obsahoval požadavek na: 1. svobodné hlásání Božího slova kněžími; 2. podávání Nejsvětější svátosti oltářní všem věřícím pod způsobou Těla a Krve Páně; 3. zákaz světského panování kněží a jejich návrat k původní apoštolské skromnosti; 4. právo trestat smrtelné hříchy proti Božímu zákonu u všech stavů.
Krátce po vítězném míru došlo mezi pražskými kališníky a tábority ke sporům kvůli radikálním táboritským požadavkům. V debatách proti sobě stáli radikální táborští kněží a pražští univerzitní mis tři. Dne 10. srpna 1420 na sebe varovně upozornili táborité a jejich pražští spojenci, kteří pod vedením kněze Korandy přitáhli ke Zbraslavi, ke starodávnému cisterciáckému klášteru s královskou hrobkou. Mniši kvapem prchali. Jen čtyři byli chyceni a poté, co odmítli zradit katolickou víru, byli uvrženi do plamenů. Přívrženci kalicha klášter zdemolovali, vyjedli a vypili všechny zásoby, pobrali cennosti. Z hrobky vytáhli dosud výrazně neporušené tělo krále Václava IV., položili je na oltář, na hlavu mu vsadili korunu ze sena a do úst nebožtíkovi lili pivo – za života prý s nimi také rád popíjel. Za jeho někdejší shovívavost vůči viklefským výstřelkům mu nyní čeští viklefisté – husité odplatili. Své dílo korunovali revolucionáři zapálením tohoto posvátného místa. Zneuctěné královo tělo, jež nemělo ani po smrti klid, bylo věrnými poddanými přeneseno do katedrály sv. Víta.
Neslýchané barbarství polních houfů dolehlo až k uším pražanů. Když si táborité usmysleli zopakovat drancování a zabíjení, tentokrát na staroměstském minoritském klášteře a kostele sv. Jakuba, zahradili jim cestu řezníci se sekyrami z blízkých masných krámů, kteří by divoké venkovany dovedli rázně poučit. Stavby byly ušetřeny za cenu, že se ve válečném čase staly vojenských skladištěm, a mešní kovové nádoby byly roztaveny a z takto získaného kovu byly raženy mince. Táborité budili brzo pohoršení různými násilnostmi páchanými na pražském obyvatelstvu ve jménu husitského Božího zákona (např. strhávání ozdob a závojů ženám na ulicích apod.). Proti této, mnohdy úsměvné sektářské horlivosti museli zakročit nakonec hejtmani. Mnohem zásadnější byly rozpory mezi kněžími obou stran. Spojenectví se ukázalo být oboustranně výhodným pouze v čase obecného ohrožení během křižácké výpravy proti Praze. Jakmile nebezpečí pominulo, bylo lepší obě společenství uctivě oddělit a zachovat tak prostor pro další možné budoucí spojenectví.
Obrázek: archiv autora
Katolické noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Katolické noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010 Děkujeme!