Hejtman Jan Žižka odešel s vojskem 22. srpna 1420 z Prahy, aby v jižních Čechách bojoval proti Rožmberkům a dalším pánům. Když Prachatice opět ovládli katolíci a upálili několik husitů, Žižka dobyl město zpátky a své spolubratry krutě pomstil. Rozkázal povraždit všechny obyvatele bez ohledu na věk či pohlaví. V Bystřici, Lomnici a ve Vodňanech husité pokračovali v prolévání krve, byvše přitom povzbuzováni svými ideologickými vůdci – táboritskými kněžími, kteří se sami neštítili násilných činů. Je pravda, že šlo často o odplatu za násilí spáchané katolíky na vyznavačích Husova učení. V tomto případě však šlo většinou o trest nad kacíři podle tehdejšího zákona. A katolíci nebyli těmi, kdo povstal proti legitimní královské moci a katolické církvi, nebyli zemskými škůdci ani hlasateli bludů, kteří podléhali přísným trestům. Věřící spojení s papežským Římem nebyli ani heretici, ani zrádci svého krále. Naopak, představovali pokračovatele Karlova díla a zůstávali v duchovní jednotě s tímto katolickým a vpravdě českým panovníkem. Češi, kteří se přidrželi staré víry, byli také spojenci okolního pravověrně křesťanského světa. Svědčili o tom, že celé Čechy nejsou odpadlické. Násilí, kterému byli vystaveni ze strany husitských kacířů, bylo nespravedlností a pro tisíce českých katolíků znamenalo mučednickou korunu. Tito krajané mučedníci, naši vlastní lidé – tj. vlastenci, jsou našimi přímluvci u Božího trůnu. Ani z historického hlediska nelze samozřejmě obhajovat násilí při řešení náboženských a národnostních rozepří a různic. S odstupem stovek let bychom tehdejším stranám jistě přáli, aby ke shodě a míru dospěly rytířsky ctnostným jednáním a k oboustranné spokojenosti narovnaly své spory. Bohužel však dějiny kráčely jinou cestou.
Žižka si do řady válečných triumfů připsal 12. října 1420 vítězství nad rožmberskými vojsky a jejich spojenci u Panského Boru. Později se zmocnil rožmberského hradu Přiběnice. Husitská náboženská obec získala v této budovatelské a zároveň vojensky úspěšné době pevné obrysy, když došlo k volbě Mikuláše Biskupce z Pelhřimova táborským biskupem. Zřízením paralelní církevní obce táborité dali najevo, že se oddělují nejen duchovně, ale také institucionálně od struktur římské církve. Pražané se mezitím rozhodli ovládnout Vyšehrad, který byl obsazen vojenskou posádkou loajální králi. Zikmund přispěchal vyhladovělé vyšehradské posádce na pomoc s 20 000 především jízdních vojáků. Vyšehradští ozbrojenci neměli sil zapojit se do bojů, a tak jen z hradeb pozorovali porážku Zikmundova vojska, který ztratil mezi 500 padlých také významné české a moravské pány, kališníka a moravského hejtmana Jindřicha Kravaře z Plumlova nebo katolíka Petra Konopišťského ze Šternberka. Ztráty pražanů činily pouze 30 mrtvých. Po Zikmundově návratu do Kutné Hory Vyšehradští otevřeli pražanům brány, načež nastalo, analogicky k předchozím případům, boření a ničení královského paláce a zdejších kostelů. Jako němý svědek někdejší slávy přežila kruhová kaple sv. Martina.
Válečné štěstí se klonilo na husitskou stranu, což mělo za následek, že se čeští šlechtici pod obojí začali odklánět od spojenectví s českým králem Zikmundem a posilovali pražskou kališnickou stranu. To mělo dalekosáhlé následky. Pražané totiž usilovali o alternativní obsazení českého trůnu obecně přijatelným panovníkem. Spolu s tábority dobývali pražané katolická města a zaváděli v nich nové pořádky, přičemž radní se povinně hlásili ke čtyřem artikulům. Pražané nutili tato města, aby královskou svrchovanost přiznala právě pražské straně. Pražané tak de facto suplovali královskou moc, respektive si ji pro sebe svévolně uzurpovali. Tím docházelo ke zřeknutí se krále Zikmunda a k budování paralelní státní struktury, českého husitského království, které na svého krále teprve čekalo a ve zralý čas si ho zemské elity hodlaly zvolit.
Obrázek: archiv autora
Katolické noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Katolické noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010 Děkujeme
