Celá dvacátá léta a první polovina třicátých let 15. století byla vyplněna boji husitů proti katolíkům domácím i cizím a také vzájemnými ideovými spory i ozbrojenými konflikty husitských stran. Čtyři křižácké výpravy se rozbily o neprostupnou zeď, kterou tvořily dobře organizované husitské sbory. Vojenské dějiny nejsou hlavním účelem této husovské série. Proto se jen letmo zmiňme o Žižkových vítězstvích, dobytých a obsazených městech Chomutov, Beroun, či o městech Český Brod, Kouřim, Kutná Hora, Vysoké Mýto, Trutnov, Mladá Boleslav a dalších, která padla husitům do rukou v roce 1421. Velké oběti si vyžádalo dobytí
Duchcova, Bíliny a hlavně Berouna, hájeného královskou armádou. Svůj odpor proti Žižkovi zaplatili životem zdejší čeští katolíci z řad patriciátu, duchovenstva i prostého lidu. V plamenech nalezlo smrt více než 37 duchovních, hejtmani a měšťané. Mezi českými katolickými mučedníky vystupuje do popředí rytíř Jan Koblih, který ani po krutém týrání ohněm nezradil katolickou víru a tváří v tvář smrti odmítl přestup k husitům. Katolíci sice projevovali odvahu v boji proti početnému husitskému polnímu vojsku, přesto však četná husitská válečná vítězství podlamovala morálku katolických obránců. A tak se z obav před vypálením a zbořením vzdávala města Louny, Slaný, Mělník a Litoměřice. Ve městech, která se vydala husitům na milost, bylo usmrceno mnoho katolických kněží i laiků, kteří odmítli přijmout novou víru. V červnu 1421 se vzdala královská posádka na Pražském hradě a po Vyšehradu i zde začal řádit revoluční dav, který ničil sochy i obrazy v katedrále a zneuctil náhrobky českých zemských patronů. Zfanatizovaní bludaři dokonce vynesli na pavlač sochu Krista sedícího na oslátku a za rouhání ji shodili do příkopu.
Roku 1428 přenesli husité svůj boj také do zahraničí. Jejich cílem bylo Slezsko, Horní Falc, Rakousy, Slovensko, Lužice, Sasko, Braniborsko a dokonce i Pobaltí. Z úspěšných výprav se husité vraceli obtíženi hmotnou kořistí i peněžní hotovostí, za kterou si některá města raději mír koupila, než aby riskovala nejistý střet s obávanými husitskými nájezdníky. Přes nesporný vojevůdcovský talent Jana Žižky a soudržnost a ukázněnost houfů pod jeho velením nepadlo husitům do rukou úplně každé město či hrad. Dvakrát husité vojensky nepochodili u Mostu, kam vždy domácím katolíkům přispěchali na pomoc Míšňané z Německa. Ani do Plzně nebo do Karlštejna husitské oddíly nepronikly.
Alespoň povšechná poznámka o vojenských událostech této periody je nutná. Válka byla totiž jedním z hlavních prostředků, kterým se nový náboženský ideál husitů prosazoval. Součástí konfrontace obou stran byl důsledný silový postup jedné proti druhé. V případě, že se konflikt zasekl a nebyla šance postoupit, následoval ústup či příměří. Stalo se tak třeba v případě, když husité nebyli schopni ani po dlouhém obléhání Plzně tuto západočeskou metropoli dobýt.
Českým protihusitským osobnostem vévodil Oldřich II. z Rožmberka (1403–1462), který se po bitvě u Lipan roku 1434 stal obecně respektovaným vůdcem katolické šlechty v Čechách. Rožmberský vladař, přezdívaný tehdy jako sloup českého království, byl obávaným protivníkem husitů. Měl zájem na co nejrychlejším uklidnění poměrů ve státě. O jeho významu svědčí fakt, že v jednání Zikmunda, koncilu a husitů představoval uznávanou suverénní českou katolickou stranu.
Ztroskotaly čtyři křížové výpravy proti husitům. Zúčastnit se bojů proti kacířům byla svého druhu prestižní záležitost, kterou katolíci dosvědčovali věrnost víře a při které v Čechách zaznamenáváme některé významné osobnosti té doby. Papežský diplomat kardinál Giuliano Cesarini (1398–1444) přišel do Čech v čele čtvrté protihusitské křížové výpravy v počtu přes 100 000 vojáků. Cesarini byl stanoven předsedajícím basilejského koncilu. Pokládal však za přednější potlačit nejprve husity. Dne 14. srpna 1431 se u Domažlic křižáci střetli s husity vedenými Prokopem Holým. Přívrženci kalicha v počtu 55 000 bojovníků zvítězili téměř bez boje. Zapůsobila pověst o nepřemožitelnosti českých válečníků, neboť už při zaslechnutí válečné písně Kdož jsú Boží bojovníci a lomozu blížící se vozové hradby se křižáci otočili a prchali. Cesarini se osobně pokusil některé oddíly zadržet a přimět je k boji. Nakonec se i on musel spasit útěkem v přestrojení za prostého vojáka. Jeho kardinálský klobouk se stal pro vítězné husity cennou trofejí dávanou v Praze na odiv.
Dalším proslulým mužem protihusitských tažení byl italský válečník Pippo Spano z Ozory (Filippo Buondelmonti degli Scolari, 1369–1426), který bojoval ve službách římského a českého krále Zikmunda proti Turkům a Benátčanům. Tento věhlasný kondotiér byl jedním z velitelů královské jízdy roku 1420 v bitvě na Vítkově během první křížové výpravy a nesl také tíži křižácké prohry. Roku 1421 byl úspěšnější. Tehdy vpadl s armádou na Moravu, kterou si podmanil. Husitskou frontu brzo vystřídal za protitureckou v Srbsku.
Bitva u Domažlic měla velký význam pro budoucí vztahy katolické církve a husitů. Účastník bitvy kardinál Cesarini došel k závěru, že ozbrojená moc české kacíře neporazí. Schůdnou cestu spatřoval ve vyjednávání. Po příchodu na basilejský koncil se postaral o to, aby se husitským reprezentantům dostalo veřejného slyšení před koncilem. O to koneckonců sami husité žádali. Začátkem roku 1433 se do Basileje dostavilo 300členné české poselstvo vedené radikálním husitským knězem a vojevůdcem Prokopem Holým. Zvědavost a respekt budila ozbrojená družina i táborští kněží, kteří bez ornátů a obřadů, pouze krátkou modlitbou, posvětili chléb a víno a podávali svým věřícím pod obojí. Vnější zájem o tuto strohou bohoslužbu bez tajemství brzy opadl. Ačkoliv Cesarini už koncilu nepředsedal, snažil se Čechům pomáhat, zejména zprostředkovával jednání s preláty. Důležitá byla skutečnost, že obě strany byly schopny přejít od vojenské konfrontace k osobnímu jednání.
Snímek: archiv autora
Katolické noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Katolické noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010 Děkujeme
