Koncil byl ochoten povolit husitům přijímání z kalicha, což podmiňoval návratem husitů k plné jednotě s katolickou církví. Tento ústupek husity motivoval ke stupňování požadavků. Nyní žádali, aby bylo povoleno podávat pod obojí způsobou nejen v Čechách a na Moravě, ale i ve Slezsku a Polsku a vůbec tam, kde to budou kališníci požadovat.
Husité se cítili být ve výhodě, a tak se rozhodli rozšířit sféry vlivu tam, kde ještě byli suverény katolíci. V červenci 1433 oblehli husité Plzeň, která představovala baštu katolické církve v Čechách. Plzeňští se statečně bránili a husitské houfy začaly trpět krajní nouzí o jídlo. Jejich spížovací oddíly byly pobíjeny jako zemští škůdci, neboť zabíraly potraviny i seno šlechtě i poslední chléb venkovanům. Účastníci basilejského koncilu sledovali pozorně obranu Plzně a ve prospěch obléhaného města vyhlásili sbírku. Záchrana Plzně byla důležitá, neboť tím by se katolictví ukázalo jako schopné odporu proti převládajícím kacířům. Husita Přibík z Klenového, který se tajně vrátil do katolické církve, dopravil na jaře 1434 do Plzně obilí, které umožnilo 600 obránců přežít.
V čase mezi jednáními koncilu a českých kališníků porušovala polní husitská bratrstva mír a podnikala nájezdy do cizích zemí, kde zabíjela, loupila, pálila města, kostely i kláštery. Roku 1433 táborité krutě řádili na Slovensku. Paralelně husité pomáhali polskému králi Vladislavu v boji proti řádu německých rytířů.
Zemské elity cítily naléhavou potřebu ukončit trvalý válečný stav, zavést v zemi pořádek a zamezit řádění radikálních husitských polních čet. Proto katolická i kališnická šlechta spolu se Starým a později i Novým Městem pražským utvořila v dubnu 1434 Panskou jednotu. Jejímu vzniku předcházela v prosinci 1433 volba kališníka Aleše z Rýzmburka zemským správcem. Ten představoval politického exponenta vítkovické jihočeské strany, konkrétně katolického pána Oldřicha II. z Rožmberka a Menharta z Hradce, který se vrátil do katolické církve. Sjednocená šlechta nařídila polním houfům složit zbraně a rozejít se. V případě, že by nadále radikálové pokračovali v bojích a hubení země, mělo s nimi být naloženo jako se zemskými škůdci. Ustavení Panské jednoty a dobytí Nového Města pražského jejím vojskem zachránilo život Plzni, neboť v reakci na tyto události se táborité odpoutali od západočeské metropole a směřovali k rozhodnému střetnutí s jednotnými panskými vojsky. Dne 30. května 1434 se 19 000 vojáků jednoty postavilo 10 000 táboritů. Kvůli osudné chybě, kdy táborité opustili svou vozovou hradbu a vydali se pronásledovat zdánlivě ustupující bojový panský lid, ztratil táborský vůdce Prokop Holý tuto bitvu, v níž byla radikální táborsko-sirotčí strana na hlavu poražena.
Po zásadním vojenském rozuzlení a opadnutí vlivu radikálních polních bratrstev se pozornost opět upnula k jednání basilejského koncilu, který ovšem utrakvistům nechtěl povolit vlastní církevní hierarchii. Zároveň církevní sněm žádal nápravu očividných majetkových křivd. Na českém sněmu v Jihlavě roku 1436 byla za přítomnosti římského císaře a českého krále Zikmunda vyhlášena kompaktáta a papežští legáti sňali z husitů klatbu. Řada problémů zůstala však nevyřešena. Trvaly pře o kostely, stejně jako jednání o církevní majetek uchvácený šlechtou v čase občanské války. Kompaktáta vznikla z nutnosti smíru a zajistila minimální nutnou dohodu obou stran. Tyto články povolovaly přijímání z kalicha s podmínkou připomenutí, že Kristus je plně přítomen pod každou způsobou. Nový obřad byl takto tolerován, ale neměl být rozšiřován do římských kostelů. Druhý článek nařizoval trestání veřejných hříchů, jež ovšem měla provádět církev vůči duchovním a světská moc vůči laikům. Hlásat slovo Boží mohli pouze kazatelé schválení biskupem. Kompaktáta nepovolila husitům vlastní biskupy a neměla papežské schválení. Tyto články tiše obešly majetkové narovnání, a tak nebylo napraveno očividné bezpráví. V praxi tedy platilo, že co kdo během války uchvátil, to mu zůstalo.
Kališníci postupovali navzdory koncilu s úmyslem zřídit si vlastní církevní hierarchii, a tak zvolili Jana z Rokycan arcibiskupem a Martina Lupáče a Václava z Mýta biskupy. Rožmberkové jako významný činitel tehdejší politiky spolu s císařem Zikmundem a církevním sněmem v Basileji se zásadně vyslovovali proti ustanovení vlastního husitského arcibiskupa. Obě náboženské strany si činily nárok na arcibiskupský stolec. Zikmund ho chtěl rezervovat pro katolického preláta, který by ve funkci arcibiskupa světil kněze pro katolíky i utrakvisty. Zikmundova smrt znemožnila provedení tohoto plánu, od kterého si císař sliboval postupnou mírovou eliminaci husitského náboženství. Měl k realizaci plánu dobré výchozí podmínky. Na jeho straně stála nejmocnější katolická šlechta a rovněž konzervativní husité v čele s mistrem Janem z Příbrami. Další panovníci nebyli schopni uspokojivě vyřešit náboženský rozkol a napravit církevní poměry v zemi. Češi začali být nazýváni národem dvojí víry. Svatovojtěšský stolec zůstal neobsazen 140 let. Sedisvakance trvala fakticky od odpadu arcibiskupa Konráda z Vechty k husitství roku 1421 až do roku 1561, kdy byl konečně nastolen na arcibiskupský stolec Antonín Brus z Mohelnice.
Obrázek: archiv autora
Katolické noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Katolické noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010 Děkujeme
