Husovým starším současníkem byl sv. Jan Nepomucký (nar. mezi roky 1340–1350, † 1393), generální vikář Pražského arcibiskupství, příkladný kněz, mučedník zpovědního tajemství, bezpochyby oběť státní zvůle, jež si chtěla podrobit církev jako svou poslušnou služebnici. Podstatnou roli zde hrál spor mezi českým králem Václavem IV. a pražským arcibiskupem Janem z Jenštejna kvůli králově záměru zřídit v zemi třetí biskupství v západočeských Kladrubech, na něž chtěl panovník dosadit svého milce, dvorního kaplana Hynka Pluha z Rabštejna. Novou diecézi hodlal vytvořit povýšením kladrubského benediktinského opatství na biskupství, podobně jak to učinil Karel IV. při ustanovení biskupství litomyšlského povýšením tamního premonstrátského opata na biskupa. Jenže kladrubští benediktini si zvolili r. 1393 novým opatem Olena, jehož generální vikář sv. Jan Nepomucký 10. března potvrdil. Králův záměr vytvořit v novém biskupství protiváhu vůči pražskému arcibiskupovi Janu z Jenštejna nevyšel. Svůj hněv vůči arcipastýřovi přenesl král na jeho generálního vikáře, jehož nechal mučit. Sv. Jan Nepomucký krutému týrání podlehl.
Historicky téměř souběžná paralela dvou Janů je zajímavá. Sv. Jan Nepomucký byl vystaven tlakům státní moci, kterým vzdoroval při obhajobě práv církve, zatímco král Václav IV. se dopouštěl očividného bezpráví. Osobní hrdinství a mučednictví sv. Jana Nepomuckého je nepochybné a v minulosti bylo dáváno do protikladu k revolučnímu a heretickému vystupování Mistra Jana Husa, který se dobrovolně vydal cestou rozkolu, ve šlépějích svého níže jmenovaného anglického vzoru.
Jan Hus byl svědkem pohnutých dějů kolem střetu světské a církevní moci. V roce umučení sv. Jana se stal bakalářem a r. 1396, kdy na svatovojtěšský stolec rezignoval Jan z Jenštejna, mistrem svobodných umění Karlovy univerzity. Z filosofie přešel Hus studovat teologii, přičemž zároveň vyučoval. Tehdy si opsal čtyři filosofické traktáty Jana Viklefa (též John Wicklef, asi 1320 – 31. prosince 1384), anglického reformátora a teologa na Oxfordské univerzitě. Jeho spisy přiváželi do Čech naši studenti, kteří v Oxfordu pobývali, zejména Jeroným Pražský.
Viklef jako univerzitní profesor a ekonomicky zajištěný držitel výnosného farního beneficia hlásal jak z univerzitní katedry, tak z kostelní kazatelny své názory, které byly v rozporu s naukou katolické církve. Díky přízni anglického dvora úspěšně vzdoroval snahám o své sesazení. Podle anglického profesora církev, která se skládá ze sboru předurčených, neměla vlastnit hmotný majetek. Papeže označoval Viklef za Antikrista. Řehole pokládal za ďábelské, za jediný pramen víry označil Písmo svaté. Kněží ve stavu těžkého hříchu podle něho vysluhovali svátosti neplatně. Londýnský arcibiskup svolal kvůli Viklefovi r. 1382 provinční synodu, jež odsoudila 24 jeho článků (kostnický koncil r. 1415 jich 45 zavrhl). V souvislosti s pronikáním herezí zpřísnil arcibiskup dohled nad kněžími se záměrem zamezit působení neschválených kazatelů. Ve stejném roce anglický král Richard II. nařídil propuštění Viklefa a jeho stoupenců z univerzity a spálení jeho spisů. Viklef dožil r. 1384 na své faře.
Viklefovy heretické názory začaly zaměstnávat Husovu mysl a dovedly jej až k jeho tragické konfrontaci s církevní autoritou. Je třeba připomenout, že Hus nebyl pouhým napodobovatelem Viklefa. Nicméně Angličan byl pro něho stěžejním vzorem. Jeho remanenční nauku o eucharistii nepřijímal jako celek, ale choval k ní sympatie. Tato nauka byla v rozporu s církevním učením. Hlásala, že podstata chleba a vína zůstává zachována i po proměňování. Hus zastával pravověrné katolické stanovisko v nauce o Bohu, o Kristu, jeho vtělení i o Panně Marii, kterou nazýval naší první pomocnicí po Kristu. Proto také patřil ke ctitelům Bohorodičky. Neodchyloval se od katolického učení o vykupitelském díle, o ospravedlnění člověka Boží milostí, o mši svaté, o eschatologiii, o svátostech (kromě jeho částečného příklonu k výše uvedené remanenční nauce). Osobně vedl Jan Hus jako univerzitní bakalář a mistr, i později jako kněz příkladný bezúhonný život. Choval ve velké úctě svátostné kněžství. Značnou energii vkládal do své literární činnosti.
Naopak nesprávně učil o svaté zpovědi, že kněz odpuštění hříchů pouze ohlašuje. Viklefsky hlásal, že dobré skutky vykonané ve stavu těžkého hříchu jsou hříšné. Platné svátosti mohl podle něj udělovat jen kněz nezatížený hříchem. Také jeho představa o církvi jako společenství předurčených byla bludná. Opominul rozdíl mezi církví jako institucí spásy, církví vítěznou v nebi a jejími často nehodnými a hříšnými syny na zemi.
Viklef ovlivnil Husa zejména svými názory na církev a stát. Popření božského původu papežského primátu a odvržení učitelské církevní autority se staly základními stavebními kvádry husitského hnutí. Husova nauka se zaštítila Písmem svatým jako jediným zdrojem víry. Božím zákonem se měl řídit jak soukromý život, tak veřejné dění. Hus ani jeho přívrženci nezavrhovali úplně tradici, druhý zdroj víry. Odvolávali se na prvotní církev, první koncily, ale jednotně odmítali formální zdroj víry, církevní autoritu, kterou si pražská husitská strana nahradila autoritou univerzity. Autorita ponechaná pouze na prostředí učenců či táboritská autorita Božího lidu otevřela vrátka náboženskému rozkladu a šíření sektářství. Autorita, která nevychází z jednoho centra, Říma, může přerůst v soutěž autorit z různých center (Prahy, Tábora
atd.). Každá taková samozvaná autorita, která nemá božský původ, si osobuje právo rozhodovat o tom, co je správné z duchovního i politického hlediska.
Inspirován anglickým kazatelem, začal Hus radikalizovat své názory. Zpochybňoval instituci papežství. Jeho kritika zesílila, když papež Jan XXIII. vyhlásil roku 1412 křížovou výpravu proti králi Ladislavu Neapolskému a zároveň vypsal odpustky pro účastníky této výpravy. Čeští viklefisté byli obecně negativně naladěni proti odpustkům a veřejné propagování prodeje odpustků je provokovalo. Jan Hus odsoudil odpustkovou bulu a papeže nazval Antikristem. Jeho rétorika nacházela živnou půdu u širokých lidových vrstev, pro které se mistr Jan stal téměř prorokem. Následné lidové bouře vylekaly i krále. Jelikož se viklefismus měnil v revoluční ideologii podněcující masové nepokoje, došlo k protiopatřením. Děkan teologické fakulty a sám bývalý viklefista Štěpán z Pálče odsoudil 45 Viklefových článků a byl vydán zákaz jejich šíření.
Obrázek – český král Václav IV. Lucemburský: redakce
Katolické noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Katolické noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010 Děkujeme!