Spor dvou mocí se odrazil i v českém prostředí. Rozumná symbióza oltáře a trůnu, jak je známa z kooperativního vztahu panovníků a biskupů – krále Přemysla Otakara II. a olomouckého biskupa Bruna, či císaře Karla IV. a pražského arcibiskupa Arnošta z Pardubic – v pozdějších časech upadala. Příčina byla, podobně jako ve Francii či jiných zemích, zejména ekonomická a v širším slova smyslu mocenská. Církevní statky, jmění i vliv se pro světskou moc stávaly stále přitažlivějšími a stát začínal duchovní moc stále více vnímat jako konkurenta. V křesťanské univerzalistické Evropě nebylo reálné církev úplně vytlačit či pokořit, jak to bezostyšně činily protináboženské moderní režimy 19. a 20. století. Byli to duchovní, kteří pomazávali panovníky jako právoplatné křesťanské vládce. Někteří monarchové ve sporu s papežem nacházeli podporu u vlastní domácí církevní reprezentace. Případně využívali třenic v rámci zemské církve a podporovali ty duchovní osoby a skupiny, které jevily snahu podřídit se panovníkově vůli.
Dávno před betlémským kazatelem Janem Husem kárali zlořády v církvi mnozí odhodlaní katoličtí reformátoři, světci, světice, kněží, laici. Sv. Brigita Švédská francouzského avignonského papeže Klementa VI. neváhala nazvat hubitelem stádce Kristova a člověkem ukrutnějším nad Jidáše. Hlásala, že Klement zredukoval Desatero na jedno: sypejte peníze. Velice břitká a nadčasová byla její kritika tehdejších kněží, z nichž podle ní mnozí nečítají v knize Boží, ale v knize tohoto světa, a Boží moudrost je jim bláznovstvím. Zkaženost kněžského stavu a úpadek církevní hierarchie (poživačný život členů papežského dvora, zneužívání církevních trestů apod.) otevřeně kritizoval dominikán bl. Jindřich Suso, stejně jako francouzští teologové a Husovi současníci Jan Gerson či Petr Aliacký. Všichni však zůstávali na půdě církve. Zachovávali věrnost duchovním autoritám, navzdory osobním chybám a nedokonalostem některých vůdčích postav církevní hierarchie.
Podobně i v Čechách upozorňovali mnozí katoličtí kněží na lidské prohřešky a chyby, jež snižovaly důstojnost obce Boží na zemi. Obnova církve měla své odhodlané průkopníky v kněžích Konrádu Waldhauserovi, Janu Milíči z Kroměříže či ve spisovateli a šlechtici Tomáši Štítném ze Štítného. Bylo známo, že např. Waldhauserova kázání měla takový účinek, že mohovité pražské měšťanky se zbavovaly drahých rouch a lichváři vraceli nedovolený úrok. Poklesky kléru tepal také Otec vlasti, císař Karel IV. Jan Hus tedy rozhodně nepředstavoval jediného a tudíž originálního kritika zkaženosti a úpadku církve a společnosti. Navzdory němu však výše uvedení muži zůstali na půdě katolického pravověří a také nepocítili žádné definitivní tresty určené církevním právem pro kacíře. To neznamenalo, že se s okolním světem nestřetli. Waldhauser se za svou kritiku zlořádů v kléru, hlavně v mnišských komunitách (např. vyžadování velkého věna pro vstup do řehole, machinace s ostatky svatých atd.) dostal do sporů s řeholníky, kteří, bránivše své postavení, jej dokonce obvinili z kacířství. Waldhauser zemřel před skončením procesu. Milíč se pro přílišnou horlivost sice dvakrát ocitl ve vězení, ale vždy se dostal na svobodu – ať už se obhájil sám, nebo jej osvobodily odvážné a spravedlivé osobnosti. Proč se v pozdější ateistické historiografii, zabývající se českou reformací 14. a 15. století, ujal hlavně a výlučně Hus? Protože všem bezbožeckým ideologům vyhovoval jeho osudový střet a rozchod s římskou církví. Takového reformátora, spíše vykreslovaného jako revolucionáře, liberálové a socialisté potřebovali. Jeho katolické kněžství pak záměrně upozadili. S takovým Milíčem či Waldhauserem už se jim pracovalo hůře, neboť oni nezavrhli jednotu s papežem a uchovali si svátostné kněžství.
Snahy katolických reformátorů byly jistě míněny upřímně a spravedlivě. Pokud by tento vývoj plynul přirozeně dál, mohl přinést obrodu církve i společnosti. Husovo upálení v roce 1415, následné revoluční ničivé vlny v českých zemích a vleklá válka Čechů proti Čechům a Čechů proti všem smetly nadějně započatý proces katolické církevní obnovy. Hlas povolaných církevních autorit byl přehlušen nastalou nesmiřitelnou válečnou vřavou.
Obrázek: redakce
Katolické noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Katolické noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010 Děkujeme!