Husova hvězda v prostředí českých vzdělanců od 90. let prudce stoupala. V roce 1393 se stal bakalářem a tři roky poté mistrem svobodných umění (filosofie). Roku 1400 přijal kněžské svěcení. V letech 1401–1402 byl děkanem filosofické fakulty. Podobně jako byl po určitý čas Jan Viklef rektorem oxfordské univerzity, dosáhl stejné hodnosti mezi lety 1409–1410 na pražské univerzitě také betlémský kazatel Jan Hus. Patřil tudíž k tehdejší respektované intelektuální elitě.
Vedle univerzitních hodností a kněžské oltářní služby se Hus stal populárním lidovým kazatelem. Přerostl tak až do role revolučního tribuna. Roku 1402 začal kázat v pražské Betlémské kapli, při níž se scházeli stoupenci reforem, již projevovali zároveň silné národní uvědomění. Kapli vystavěl Milíčův stoupenec, obchodník Kříž. Jelikož však stála na farním okrsku už obsazeném, místní farář nepřepustil novému chrámu žádná ze svých farních práv. Proto se v kapli od počátku smělo pouze kázat. Před Husem se na betlémské kazatelně vystřídali Jan Protiva, Jan Štěkna a Štěpán z Kolína. Betlémská kaple nebyla jediným Husovým působištěm. Kázal i v jiných pražských kostelích, nejčastěji v servitském kostele sv. Michaela archanděla na Starém Městě pražském.
Jeho úspěch u lidových vrstev pramenil z toho, že otevřeně a kriticky neváhal hovořit o aktuálních problémech. V duchu viklefovsky interpretovaného realismu požadoval přímé podrobení života příkazům evangelia. Tento realismus jej dovedl rovněž k plamenné, nicméně historicky nikterak neobvyklé obhajobě českého národa a jazyka. Jan Hus rozhodně nevynalezl české vlastenectví. Silné národní a slovanské vědomí nalezneme u mnohem starších českých kronikářů, jakým byl Kosmas († 1125) či v Kronice tak řečeného Dalimila (záznamy končí rokem 1314). Hus poukazoval na německý útisk Čechů. Když se pak pouze česká část univerzity, fakticky čeští viklefisté, připojila ke královu požadavku na přijetí nového papeže Alexandra V., král Václav IV. rozhodl 18. ledna 1409 Kutnohorským dekretem o změně hlasů na pražské univerzitě. Za loajalitu českého křídla vysokého učení obdrželi Češi celkem tři hlasy proti jednomu hlasu ostatních národů (saského, bavorského a polského). Tak byl český národ zvýhodněn v univerzitním prostředí a zcela je ovládl. Současně s tím se čeští viklefisté zbavili významné katolické akademické opozice. V reakci na Kutnohorský dekret totiž opustila univerzitu značná část německých studentů, kteří se uchylovali do zahraničí a posilovali akademické obce tamních nově vznikajících univerzit. Kroky mnohých směřovaly např. do Lipska, kde byla 2. prosince 1409 založena univerzita podle pražského vzoru. Z Prahy odešli také mnozí přední němečtí měšťané. Zmizení německé konkurence uvítal český živel, který, zosobněn českým řemeslníkem, přijal tento stav jako hospodářské vítězství v boji s produktivní německou jazykovou skupinou.
České viklefovské tendence byly poněkud oslabeny, když mistři Stanislav ze Znojma a Štěpán z Pálče odvrhli Viklefovy bludy a složili osvědčení své pravověrnosti. Stalo se to po jejich návratu z Itálie, kde bránili českou univerzitu, jejíž pověst utrpěla spojením s viklefisty. Hus stanul v čele viklefské skupiny. Jeho zatvrzelý postoj ho postavil do opozice proti samotnému pražskému arcibiskupovi Zbyňku Zajíci z Hazmburka, který dostal z papežské kurie pokyn vymýtit viklefské hereze.
Opravné hnutí, jak také bývají reformační snahy nazývány, mělo nejdříve v arcibiskupovi Zajíci z Hazmburka zastánce. Ten pokládal Husa za povolaného a znalého teologa, jehož zval jako kazatele k církevním synodám. Nepokrytě souhlasil s Husovou kritikou svatokupectví, hromadění církevních obročí (tj. příjmů plynoucích z nějaké služby či úřadu) i nemravného života některých kněží. Na škodu byly divokost a radikalismus, s jakými se šířily reformní myšlenky Husa, Jakoubka ze Stříbra, Jeronýma Pražského a dalších.
Také Jan Hus psal zpočátku jen latinsky, později však z osvětových a propagačních důvodů začal psát česky. Kázání pro český prostý lid a časté české zpěvy učinily z Husa a jeho Betlémské kaple reformační centrum, které přitahovalo široké lidové masy.
Pohoršující způsob prodeje odpustků v souvislosti s vyhlášenou neapolskou křížovou výpravou r. 1412 vedl k vlně protiodpustkových projevů. Odpustky byly nepopulární také proto, že znamenaly odčerpávání peněz z českých zemí do kuriální pokladny, což hospodářsky poškozovalo zejména městské obyvatelstvo. Hus výslovným nesouhlasem s papežskými odpustky vstoupil do otevřené konfrontace s Apoštolským stolcem, jehož se podobné přímé útoky velmi dotýkaly. Už proto, že neskýtaly snadnou naději na nápravu. Kdyby šlo o obecné či nepřímé narážky, existoval by manévrovací prostor pro vysvětlení. Husova nekompromisní stanoviska nápravu vylučovala. Nic nenasvědčovalo uklidnění poměrů, smíru mezi katolickou a viklefskou stranou. Naopak. Husovi přívrženci vyhrocovali stávající spor mezi oběma tábory. Během velké disputace v srpnu 1412 Husovi následovníci ve viklefovské linii hlásali, že světská vrchnost může podle své vůle zabavovat hmotné majetky duchovním, kteří zhřešili. Pokud by se tato zásada stala zákonem, umožňovala by (dlouho před moderními znárodňovateli, Josefem II. počínaje a komunisty konče) beztrestně zcizovat církevní majetek s poukazem na hřích, jehož se jeho majitel dopustil. Podobně nekompromisní bylo tvrzení viklefistů, že ten, kdo je ve smrtelném hříchu, přestává být světským pánem nebo prelátem. Odtud lze již snadno odvodit, že praktikování takového pravidla by vedlo k anarchii a rozvratu. Riziko lidského pádu do hříchu, i toho smrtelného, je značné. Avšak i hříšný král je stále král, i hříšný biskup je nadále biskup – byť jsou oba hodni pokání. Husova strana však zastávala názor, že spáchání hříchu má za nutný následek ztrátu autority. Jakoubek ze Stříbra také výslovně řekl, že dávat majetek kněžstvu je proti Kristovu zákonu. Je jasné, že vedle utopických blouznivců na slova o odejmutí církevního majetku slyšela i chtivá šlechta, jež měla zálusk na hmotné bohatství církve.
Střet vyvrcholil, když r. 1412 teologická fakulta pod vedením Stanislava ze Znojma a Štěpána z Pálče odsoudila 45 Viklefových článků, což mělo za cíl ukončit viklefskou propagandu šířenou Husem a jeho stoupenci. Také král vydal přísný zákaz šíření těchto článků. Kýženým výsledkem tohoto opatření mělo být uklidnění poměrů v církvi, na univerzitě i ve státě. Leč bohužel došlo k dalším nepokojům v důsledku stětí tří mladíků, kteří zesměšňovali prodávání odpustků. Eskalaci násilí a posilování husitského kacířského hnutí umožnil svou lhostejností a pasivitou sám Václav IV., který nevyužil svého vlivu na Husa a nechal problém dorůst do nebezpečných rozměrů. K papeži Janu XXIII. docházelo z Čech i z okolních států mnoho žádostí o zásah proti českému kacířství. K zákazu Viklefových článků se tedy přidružila klatba, uvalená v září 1412 papežem Janem XXIII. na Husa (předcházely jí zákaz kázání a klatba z r. 1410). K ní přibyl koncem září 1412 interdikt (zákaz bohoslužeb) nad Prahou. Papež rozkázal, že Hus má být zatčen a souzen podle církevního práva a Betlémská kaple jako centrum heretiků má být zbořena. K ničemu z toho nedošlo ze strachu před reakcí husovské strany.
Aby král uklidnil krajně vypjatou situaci a aby byl odvolán interdikt, vyzval Husa k opuštění Prahy. Klatbou stižený reformátor nalezl útočiště u svých přátel na Kozím hrádku u Tábora a na hradě Krakovci u Rakovníka. Přes administrativní zásahy církevní i světské moci se však Husovy myšlenky šířily po celé zemi a zasévaly neklid a rozkol mezi český lid.
Obrázek – český král Václav IV. Lucemburský: redakce
Katolické noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Katolické noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010 Děkujeme!