Bezpochyby by Jan Hus neměl takovou odezvu u lidu, kdyby nemluvil srozumitelným jazykem a nedokázal pojmenovat problémy své doby. Jeho ideový a možno také říci politický vliv a síla vyvěraly z toho, že měl zastánce u mnohých českých šlechticů, na univerzitě i mezi prostým lidem. Ani jeho nucený odchod na Kozí hrádek a na hrad Krakovec r. 1412 neznamenal ochabnutí jeho vlivu v českém národě. Během svého venkovského pobytu Hus neudělal nic pro své očištění a pro sejmutí klatby. Svůj náboženský směr pokládal za správný a neslevoval z něj, navzdory uplatněným kanonickým trestům. Hlásal, že jedná podle zákona Božího. Ve skutečnosti však konal podle vnitřního subjektivního imperativu. Rozhodl se jít za svou osobní vizí. Jeho vystupování se stávalo stále více autonomní na církevní autoritě.
V daném období udržoval Hus nadále styky s pražským univerzitním prostředím, jemuž věnoval obsáhlý text De Ecclesia (O církvi). Se svými laickými posluchači byl v kontaktu skrze své další spisy: Dcerka neboli O poznání cesty pravé k spasení či Výklad víry, Desatera Božích přikázání a Modlitby Páně. Psané slovo předčítané lidu suplovalo Husovu nepřítomnost na kazatelně. Hus byl sice ve vyhnanství, ale jeho působení na dálku bylo fakticky tolerováno. V okolí jihočeského Kozího hrádku se Hus setkal se členy sekty valdenských, kteří jeho kacířské počínání schvalovali. Nacházel s nimi sice shodný bod v odmítání světského majetku církve, ale jeho přímá spolupráce s valdenskými není prokázána.
Valdenští vznikli r. 1173 ve Francii a rozšířili se také do Čech. V původní radikální etapě hlásali, že jediným pramenem víry je Písmo svaté, římská církev je nevěstka babylónská a že od papeže pocházejí všechny bludy. Nebyli tak nebezpeční jako albigenští (neuznávali kříž, mši svatou ani církevní hierarchii) ve 12. století ve Francii a v severní Itálii, které pro vraždu papežského legáta r. 1208 a další násilnosti a hereze bylo nutno potlačit silou. Část valdenských se naproti tomu snažila o návrat do katolické církve a chodila na katolické bohoslužby. Příslušníci jejího radikálního křídla v závěru 13. století pak také přijali katolickou bohoslužbu. V jižních Čechách tvořili tuto sektu většinou němečtí kolonisté. Přes pronásledování se komunity valdenských udržely na různých místech Čech. Staly se jakýmsi podhoubím husitství. Na místech, kde se valdenští vyskytovali (Tábor a okolí, Praha), brzy vyrostla silná husitská centra.
Církevní koncil svolaný na 1. listopad 1414 do Kostnice měl za účasti nejvyšších duchovních, vědeckých i politických autorit napravit mnohé chyby a nedostatky, zejména odstranit trojpapežství. Ohromný sbor tvořilo 33 kardinálů, 278 arcibiskupů, 124 opatů, 750 doktorů teologie, reprezentanti 37 univerzit. Své zastoupení měly na koncilu téměř všechny evropské panovnické dvory. Některá slyšení absolvoval osobně i římskoněmecký a uherský král Zikmund Lucemburský (1368–1437), syn Karla IV. a Alžběty Pomořanské a dědic Českého království.
Hus spatřoval v koncilu příležitost, které může využít pro veřejnou obhajobu svého učení. Český královský dvůr mu cestu výrazně doporučoval. Pro tento účel obdržel dobrozdání od domácí církevní hierarchie. Navíc římský král Zikmund mu svým glejtem zaručil osobní nedotknutelnost. Proto se pražský mistr 11. října 1414 vydal na cestu do Kostnice. Obavy z násilných reakcí německého obyvatelstva se ukázaly jako liché. Naopak, Hus byl na mnoha místech vítán. Jeho cesta nevypadala jako pouť člověka obviněného z kacířství, nýbrž jako provokativní osobní turné za účelem propagování vlastní nauky. Při vystoupeních
dokazoval svou nevinu. Ve městech se nepouštěl do polemik ohledně sporných náboženských témat. Přes interdikt Hus pravidelně sloužil mši svatou. Jan Hus se svým doprovodem doputoval do Kostnice 3. listopadu 1414. Podle vlastního přání se ubytoval v soukromém domě a zcela volně se pohyboval ve městě. Po určitou dobu směl sloužit i mši svatou. Nedlouho poté, 28. listopadu 1414, byl však uvězněn v dominikánském, později františkánském klášteře. Hus nebyl propuštěn ani po protestech krále Zikmunda, který se nakonec spokojil s ujištěním, že Husovi bude uděleno veřejné slyšení. Husova strana spustila křik, že Zikmund i koncil zrádně porušili slib svobody a bezpečného Husova návratu, který byl glejtem zaručen. Když byl Hus předvolán před kostnický koncil, vyžádal si glejt výslovně u krále Zikmunda. Nejprve však bylo třeba glejt vyhotovit a doručit Husovi. To se však nestihlo do 11. října 1414, kdy Hus nastoupil svou kostnickou cestu. Glejt měl zaručit Husovi bezpečnou cestu Německem, kde se jako muž obviněný z kacířství mohl obávat možného napadení. Ze Zikmundova rozkazu jej proto provázeli čeští páni Jan z Chlumu a Václav z Dubé a Leštna spolu s družinou. Tak byla zajištěna mistrova bezpečnost během cesty. Brzy však bylo jasné, že ochranného listu nebude potřeba, neboť průjezd německými kraji probíhal bez potíží a Hus dospěl 3. listopadu k branám města, kde se odehrával církevní sněm. Glejt dodal Husovi až 5. prosince Václav z Dubé, který se během cesty od výpravy oddělil a osobně pro glejt ke králi zajel.
Ochranný Zikmundův list zaručoval Husovi svobodu i v samotné Kostnici. Hus ji také na počátku svého pobytu ve městě využíval. Pozdější Husovo uvěznění bývá pokládáno za protiprávní akt, porušení glejtu. Problém vězel v tom, že Zikmund Husovi sliboval v glejtu něco, co nebylo v jeho pravomoci. V okamžiku, kdy Hus přešel pod jurisdikci církevního soudu, spadal zcela pod pravomoc a kompetenci koncilu. Králova světská pravomoc pozbyla nad Husem platnosti. Žádný světský průvodní list nemohl omezit církev ve výkonu jejího práva. V náboženských záležitostech (např. vyšetřování hereze) vykonávala církev svou vlastní
pravomoc, jež nezávisela na rozhodnutí moci světské. Hus nebyl vyšetřován Zikmundem, ale církevní mocí. Tento důležitý jurisdikční a kompetenční rozdíl mezi mocí církevní a světskou musíme brát v potaz při správném hodnocení Husova případu. Souvisel se svobodou a nezadatelným právem církve hájit čistotu nauky a uplatňovat v případě potřeby soudní moc nad věřícími. Světská moc sloužila církvi pouze jako pomocnice. Tolik k poměru obou mocí v Husově kauze. Se světskou mocí se Hus shledal až po svém odsouzení církevním soudem, když jí byl vydán k potrestání obvyklému pro zaryté kacíře. Podle církevního práva platilo, že člověk podezřelý z kacířství má vypovídat výhradně ve vězení. Zde hledejme právní příčinu Husova uvěznění. S tímto rizikem mohl Hus při své cestě počítat. Věděl, jak je papežem a koncilem hodnocen. Církevní autorita jej nevolala jako účastníka koncilu, kazatele nebo odborného poradce, ale jako člověka stiženého klatbou, jenž má očistit svoje jméno, odvolat bludy a napravit se. Hus byl tedy střežen v klášteře. Vazba byla na Husa uvalena také kvůli obavám z jeho možného útěku z Kostnice.
Král Zikmund v tuto dobu stále doufal, že koncil přece jen bude akceptovat jeho glejt a kvůli němu učiní u Husa výjimku. Mimoto byl mocný král vystaven i mezinárodněpolitickému tlaku. Česká šlechta vyvíjela intenzívní kampaň a obesílala Zikmunda svými listy usilujícími o Husovu záchranu. Trvající Zikmundův prohusovský požadavek vůči církevnímu sboru však koncilní otce rozladil. Proto se důsledně postavili proti králově snaze a dokonce varovali, že koncil rozpustí, bude-li nadále trvat hrozba omezení svobody církve. Proto Zikmund ustoupil od požadavku, aby byla Husovi udělena svoboda. Avšak vymohl za to pro českého reformátora právo veřejného slyšení. Tím alespoň splnil druhou část slibu, kterou Husovi dal. Dne 4. ledna 1415 se Zikmund výslovně vzdal ochrany nad Husem, bude-li souzen jako kacíř. Uznal tím plné právo a svobodu církve ve výkonu práva nad lidmi podezřelými z kacířství.
Sám Zikmund vybízel Husa k odvolání bludů a k podřízení se církevní autoritě s tím, že pokud tak učiní, koncil mu vyměří snesitelné pokání. Král i preláti vyvíjeli veškerou snahu, aby byl vzdělaný pražský mistr zachráněn pro časný i věčný život. Když byl Hus po marných pokusech o smírné vyrovnání odsouzen jako heretik, padla i třetí část glejtu: zpětný návrat. Listina mu totiž zajišťovala zpětný návrat jen v případě prokázání neviny. To se rozumělo jako samozřejmost. Usvědčený a zatvrzelý heretik nemohl počítat se svobodou, ale s trestem. V tomto směru ani králův glejt nemohl být zárukou Husova návratu. Jako inteligentní člověk i sám Hus musel znát praktické důsledky svého zatvrzelého jednání před koncilem. O možném nejvyšším riziku věděl. Záruku bezpodmínečného návratu proto ani od Zikmunda v glejtu nepožadoval. Dokonce prohlašoval, že v případě svého usvědčení z kacířství je připraven přijmout trest.
Faktický smysl glejtu spočíval v tom, že Husa chránil před možnými vnějšími útoky (zejména během cesty), ale neposkytoval imunitu před soudem, ani nemohl zmařit rozsudek. Poté, co byl Hus církevní justicí odsouzen jako kacíř, chopila se podle zákona iniciativy světská moc, jež na něm vykonala rozsudek smrti určený kacířům. Objektivně (tj. podle Husova učení, jeho výroků a spisů) byl mistr Jan usvědčen a odsouzen jako kacíř. Subjektivně, podle vlastního rozumu Hus sám sebe za kacíře neuznal. To však nemohlo zvrátit rozsudek. Vyšetřovaný měl totiž mnoho příležitostí, aby se poučil ze svých chyb a své bludy odvolal. On se však nesklonil ani před nejvyšší církevní autoritou, která mu naslouchala a chtěla ho odvrátit od trpkého konce kacíře. Osobní přesvědčení o nevině nestačilo, když obžalovaný nehodlal své niterné smýšlení uvést v soulad s katolickou naukou. Neústupné stanovisko, jež mělo pro koncilní otce navíc pachuť pýchy, nebylo směrodatné pro platný nález soudu.
Bylo bezpodmínečně nutné kauzu vyřešit. Ve stavu krajní církevní nouze, kdy koncil musel odstranit papežské schisma, zvolit řádného papeže a konsolidovat církev, bylo třeba s nejvyšší obezřetností chránit čistotu nauky a zabránit herezím a dalšímu oslabování církve. V tomto směru chtěla mít církev u vlivného českého kněze jistotu, že se nestane vůdcem nové protikatolické sekty, podobné valdenským nebo v horším případě albigenským. Koncilu bylo známo, že český viklefismus z univerzity přeskočil na lid, který byl sváděn k násilí proti obyvatelům i majetku. Bohužel vůči Husovi panovala obava, že by po svém možném propuštění pokračoval v šíření bludů a způsobil církvi i společnosti značné škody. Také kvůli kazatelově vlivu na duchovní i univerzitní prostředí a bezpochyby také pro jeho oblibu u prostého lidu musel koncil mít jistotu, že v případě osvobozujícího rozsudku vyjde od soudu Jan Hus napraven a plně smířen s katolickou církví jako jiní čeští viklefisté, kteří již dříve odvrhli blud. Jan Hus se však nesklonil před církevní autoritou a nepřijal možnost vrátit se k plné jednotě s církví. Rozhodl se jít svou vlastní cestou, i když ta jej jeho vlastní vinou přivedla k tragickému konci. Ten, kdo mohl svému národu prospět jako výrazná duchovní a mravní autorita, dobrovolně odešel ze světa, byv před celým křesťanským světem 6. července 1415 odsouzen jako heretik.
Obrázek – K. V. Muttich: Poslední výzva k podepsání odvolací formule adresovaná Husovi v den před upálením 5. července 1415 (redakce)
Katolické noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Katolické noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010 Děkujeme!