Ve svém kostnickém vězení vedl Jan Hus hovory s dominikánem Janem Falkenbergem. Při nich mistr Jan připustil, že hlásal bludy, a projevil ochotu je odvolat. Římský král Zikmund vymohl na koncilu celkem tři veřejná slyšení. V počáteční fázi měl Hus na sněmu silnou pozici kvůli převaze nižšího duchovenstva, jemuž byla blízká mistrova kritika vysokého kléru. Početné zastoupení hierarchicky níže postavených kněží bylo zcela výjimečné. Do této skupiny náleželi zvláště univerzitní mistři, kteří nahlíželi na vysoké duchovenstvo kriticky. Byli to koneckonců někteří ambiciózní kardinálové, kteří se stali původci schismatu. Stejně nevalné mínění chovali mnozí konciloví otcové o samotných papežích, kteří svou neústupností udržovali destruktivní stav rozkolu.
Tři francouzští kardinálové spolu s kancléřem pařížské univerzity byli pověřeni vedením Husova procesu. Tím byla zajištěna nestrannost vůči mistrově kauze. Autory obžaloby proti Janu Husovi byli jeho odpůrci, Michael de Causis, pražský farář u sv. Vojtěcha pod Zderazem, a mistr Štěpán z Pálče. Spis žalobců obviňoval Husa, že 1. učil remanenčnímu bludu, že je potřeba přijímat pod obojí způsobou (toto obvinění je zčásti nesprávné, zčásti nepřesné); 2. učil, že svátosti jsou neplatné, uděluje-li je kněz v těžkém hříchu; 3. přijímal a hlásal různé bludy o církvi a její pozemské hierarchii; 4. ignoroval církevní autoritu, jež nad ním vyhlásila exkomunikaci a zákaz kázání; 5. podnítil vyhnání německých studentů a mistrů z pražské univerzity (nepravdivé obvinění); 6. hájil 45 Viklefových článků navzdory jejich odsouzení církví; 7. štval křesťanský lid proti kléru.
Jednání bylo složité, neboť Hus se nehlásil k některým z 30 jmenovaných bludů. Když mu bylo jejich autorství dokázáno na základě citací mistrových vlastních děl, odmítl je odvolat, neboť je prý vykládal pravověrně. Nechtěl se podrobit autoritě koncilu, maximálně byl ochoten přijmout jeho poučení. Francouzský učenec a kardinál Petr z Ailly (někdy zvaný jako Petr Aliacký), někdejší kancléř pařížské univerzity, marně přesvědčoval Husa, aby se podrobil svrchované moci církve a jejího učitelského úřadu. Petr z Ailly nakonec našel východisko v Husově ochotě přijmout poučení církevního sněmu. Kancléř toto poučení vtělil do formule, kterou měl Hus přijmout. Formule poučení zněla: 1. Hus má uznat bludy obsažené a dokázané v článcích; 2. přísahat, že jim v budoucnu nebude učit; 3. odvolá tyto bludy; 4. bude učit opak těchto bludů. Hus i tuto formuli odmítl. Samotný římský král Zikmund jej nabádal k poslušnosti vůči církvi, jejíž povolané elity se shromáždily na koncilu. Hus ani po dalším měsíci, který měl na rozmyšlenou, neustoupil. Dvěma arcibiskupům a šesti dalším hodnostářům vysvětloval, že bludy jsou mu připisovány neprávem. Nemůže své věty odvolat kvůli svému vlastnímu svědomí a proto, aby nezradil své žáky doma. Spatřujeme zde zárodky liberalismu, kdy člověk vlastní pomýlení přijme jako zavazující ve svědomí a subjektivní přesvědčení povýší nad objektivní pravdu víry. Rovněž je zde patrná vědomá zatvrzelost ze světských příčin. Pokud stál Hus tváří v tvář volbě přijmout znovu neporušenou církevní nauku a on z pozemských důvodů (kvůli svým žákům) místo toho zvolil setrvání v bludu, pak chyboval z ryze světských příčin. Kdyby odmítl bludy, patrně by přišel o přízeň mocných českých viklefistů, ale neztratil by osobní vážnost a čest. Stejně tak přece učinil Štěpán z Pálče. Vždyť náprava hříšníků a jejich návrat do plného společenství s Pánem Bohem je významný prvek katolické víry, jenž se nabízel i mistru Janovi. Ten však zvolil pomýlenou taktiku, když větší váhu pro něj měl ohled na studenty či husitské velmože, přičemž riziko vyobcování z církve a hrozící poprava byly až sekundární. Zapadl do určitého fatalismu, že nelze nic změnit, že musí vytrvat ve svém přesvědčení až do konce.
Nespokojil se s formulí, kterou mu soud nabízel pro odvolání bludných vět. Požadoval, aby mu hereze byly dokázány na základě Písma svatého. To bylo pro koncil neakceptovatelné, neboť splněním Husova požadavku by rezignoval na vlastní autoritu, která mu dávala možnost rozhodovat v hlavních církevních otázkách a ve vrcholných potřebách křesťanstva na základě platné církevní nauky. Proti autoritě koncilu i s jeho soudcovskou pravomocí stavěl Hus autoritu Písma svatého. K jeho výkladu byla však církev především povolána; Hus si autoritu Písma svatého vykládal autonomně na autoritě církve. Ztroskotávaly všechny snahy o Husovu záchranu. Nešlo o to, zbavit se českého mistra co nejokázaleji a příkladně potrestat troufalého kacíře, nýbrž naopak – veškeré úsilí soudců směřovalo k zachování Husova života a k obnově jeho katolictví. Král Zikmund se v tomto směru velice angažoval. Na jeho výslovné přání v noci 5. července 1415, před vynesením rozsudku, navštívili Husa ve vězení jeho soudci s cílem pokusit se naposledy o dohodu a v okamžiku, kdy exekuce byla na dohled, zabránit tragickému mistrovu konci. Zikmund přiměl k intervenci soudce, protože sám se nechtěl a nemohl do kauzy vměšovat kvůli odporu koncilu vůči světské ingerenci. Tyto skutky vyvrací lživou pokrokářskou protikatolickou propagandu, podle níž krvelační preláti napínali všechny síly k Husově odsouzení k smrti, či k jeho morálnímu pokoření. Opak je pravdou. Vzdělaní koncilní otcové, mající mistrovu kauzu na starost, se maximálně snažili nalézt řešení přijatelné pro obě strany: zachovat Jana při životě a dosáhnout jeho obrácení. Patřil k respektovaným intelektuálům své doby. I přesto, že upadl do bludu, předcházela jej pověst univerzitního mistra a mravně bezúhonného kněze. Kdeže by se moderní totalitní režimy takovým vstřícným způsobem vypořádávaly se svými oponenty!
Skutečnost, že Zikmund v Husově případě nedostál svému slovu danému v ochranném glejtu, římskému králi nenahrávala při jeho chystaném usednutí na český trůn. Právní síla glejtu sice nebyla taková, aby ochránila Husa před soudem a rozsudkem, avšak přes tuto skutečnost i přes četné Zikmundovy intervence v Husův prospěch byl římský král v očích českých pánů, Husových přívrženců, věrolomným zrádcem jejich mistra. Taková výchozí pozice Zikmundovi do budoucna značně ztěžovala vládu v dědičném Českém království a nebyla dobrou devizou pro jeho nástup na český trůn. Zkrátka Husovo přežití bylo pro Zikmunda důležité nejen kvůli osobní prestiži (právní síla glejtu římského krále), ale také kvůli tomu, že osvobozený a v Čechách populární Hus by představoval pro nového panovníka svého druhu vstupenku do českého prostoru. Úspěšný zákrok v Husův prospěch by Zikmundovi vynesl v Čechách zcela jistě politické body.
Obrázek: archiv autora
Katolické noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Katolické noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010 Děkujeme!