Obžaloba se opírala o jasné výroky, kterými se Hus stavěl na stranu hereze. Koncil v Kostnici odsoudil celkem 30 článků mistra Jana Husa. Zavrženy byly mj. věty: a) Jednou, svatou a obecnou církví je sbor všech předurčených k životu věčnému (predestinace). b) Ohledně církve mínil Hus, že Kristus svým božstvím je vnější hlavou církve a svým lidstvím její vnitřní hlavou. Proto nemůže být papež hlavou církve. c) Petr není a nebyl hlavou katolické církve. d) Papež není zjevným a pravým nástupcem Petra, knížete apoštolů, jestliže jeho mravy odporují mravům Petrovým. Je-li papež lakomý, je náměstkem Jidáše Iškariotského. A rovněž ani kardinálové nejsou pravými nástupci apoštolů, jestli po jejich příkladu nežijí a zákon Kristův nezachovávají; kdokoliv je vysvěcen na kněze, dostává rozkaz, aby kázal, a tento rozkaz musí plnit, aniž by si přitom všímal klatby. e) Žije-li papež způsobem odporujícím Božímu zákonu, nenastoupil skrze Krista svůj úřad, byť by byl zvolen platnou volbou, i kdyby byl zvolen od samotného Boha. f) Nikdo není světským pánem nebo prelátem, nachází-li se ve stavu smrtelného hříchu atd. V rozporu s tradicí církve Hus hlásal, že papeže není třeba volit. Do seznamu bylo zařazeno také pochybování o správnosti odsouzení 45 bludných Viklefových článků. Husův proces můžeme rozdělit do dvou fází: 1. jednání o Husově poměru k Viklefovým bludům, 2. zkoumání na uky samotného Husa na základě studia jeho vlastních spisů. Když 4. prosince 1414 zvláštní komise vyslýchala Husa ve vztahu k 45 Viklefovým článkům, Hus odpovídal vyhýbavě. Komisi nepřesvědčil o pravdivosti svých výpovědí. Formálně odmítl, že by chtěl tvrdošíjně hájit něco z uvedených článků. Současně projevil ochotu nechat se poučit od přítomných teologů. O některých větách prohlašoval, že s nimi nesouhlasí, k dalším se navenek zachoval neutrálně (ani je nezavrhl, ani nehájil). Výslovně se nepřihlásil k žádnému Viklefovu článku. Komise z výslechu odcházela s přesvědčením, že se Hus zřekl Viklefa a že v tomto směru osvědčil pravověrnost.
Kališničtí přátelé, s kterými se mistr Jan setkával, mu vytkli, že tak snadno zavrhl Viklefovu nauku, jež prý obsahuje čistý zákon Boží. Jan z Chlumu Husovi tlumočil stanovisko husitů přítomných v Kostnici i jeho straníků z domova, podle něhož mistr Jan neměl ustupovat od hájení Božího zákona, ve skutečnosti viklefských a husitských názorů, i kdyby za hrdinskou obranu musel podstoupit smrt. Tito lidé utvrzovali Husa v neústupnosti, byť by byla zaplacena nejvyšší cenou. Podněcovali Husa k odporu vůči církevní autoritě. Sami však stáli bezpečně opodál, aniž by jim hrozila smrt na hranici. Kdyby jej neovlivňovali jeho krajané, sami směřující k odpadu od pravé víry, je možné, že by Jan Hus nastoupil cestu smíru, odvolání bludů a pokání. Alespoň tak se to v určitém okamžiku jevilo duchovním, kteří na Husa působili s cílem jej obrátit.
Viklefismus se již v Čechách etabloval a přes jeho potírání jej přijalo za svůj množství významných osob mezi šlechtou i na univerzitě. Pokud by tedy jeho hlavní hlasatel odvolal učení anglického teologa a své vlastní články, znamenalo by to pro domácí utrakvistickou stranu blamáž a diskreditaci. Proto se měl Hus držet bludů s fatální důsledností. V tom jej přítomní husitští krajané podporovali. Zároveň ho chtěli zachránit (česká šlechta posílala do Kostnice své dopisy požadující Husovo osvobození). Hra o nové viklefsko–husitské náboženství byla rozehrána již příliš vysoko. Jeho prestiž měl podle velkorysých kališnických pánů zaplatit v případě potřeby sám Jan Hus. Částečně lze těmto lidem a jejich ambicióznosti přičítat mistrův smutný konec, neboť podle všeho jej nabádali k neústupnosti vůči koncilnímu soudu a posilovali tak jeho zatvrzelost. Nechci vytvářet konstrukci o špatných šlechtických rádcích a hodném, leč svedeném mistru Janovi. Ten byl koneckonců dospělým člověkem a zkušeným teologem, který se v důsledku rozhodoval sám pro setrvání v bludu či pro jeho zavržení. Proto české vlivy působící na Husa během koncilu nelze zveličovat a z mistra tak činit poslušnou loutku českých husitů. Nicméně jejich ovlivňování Husa bylo neopomenutelným faktorem soudního procesu.
Vyšetřovatelé studovali samotná Husova díla, svědecké texty i výpovědi znalců a svědků Husových vystoupení. Hus popíral cizí svědectví o své nauce. Za nepřesně opsané označil také výňatky, které z jeho spisů, hlavně z práce O církvi, pořídili mistr Štěpán z Pálče a kancléř pařížské Sorbonny Jan Gerson, kněz, filosof a významný koncilový činitel, který přispěl k odstranění papežského schismatu. Po srovnání výpisků s originály bylo dokázáno, že uvedení muži pořídili opisy s obdivuhodnou přesností.
Samozřejmě, že při přelíčení se rekapitulovaly duchovní a společenské události, které viditelně provázely českou viklefskou reformaci a byly jejím okamžitým plodem: násilí při šíření odpustků, bezskrupulózní porušování interdiktu Husem, jeho odvolání se ke Kristu.
Během žalářování a procesu již Hus neměl vliv na mnohé děje, které později spustily lavinu husitské revoluce doma. Hus sám si nepřál zakládat nějakou národní církev oddělenou od Petrova Říma. I přes svůj subjektivní pohled na obec Boží stále věřil v jednu univerzální katolickou církev. Nepřekročil onen Rubikon, jak to učinil později Martin Luther a další protestanti, kteří budovali paralelní, dále se štěpící struktury. Zavedení přijímání pod obojí způsobou Jakoubkem ze Stříbra v Praze bylo krokem, který se udál bez přímého vlivu a působení mistra Jana. Husitská revoluce se odehrávala prvotně na poli duchovně-morálním. Postupně však směřovala k politicko-vojenskému vystoupení. Nezůstalo jen u vědomého husitského odštěpení od katolické církve. Tento trend se řetězil a z původní husitské strany se kromě nejstarších a nejoriginálnějších Husových následovníků, kališnických pražanů, vydělili táborité, adamité, sirotci a další skupiny a sekty.
Husův čas se naplnil 6. července 1415, po mnohaměsíčním soudním řízení, při kterém se někdejší betlémský kazatel upjal ke své pravdě, kterou vydával za pravdu Boží. Toho dne koncil stanovil, že Husovy knihy mají být jako kacířské spáleny, a jejich autora prohlásil za zatvrzelého kacíře, který má být podle církevního práva zbaven kněžského úřadu. I po odsouzení dostal Hus ještě jednu šanci k záchraně. Byl totiž naposledy oblečen do mešního roucha a před oltářem vyzván, aby své bludy odvolal. Této výzvy nevyužil, proto mu roucha sňali, zrušili tonzuru a naopak podle tehdejšího zvyku dostal na hlavu vysokou čepici s nápisem Hic est haeresiarcha! (Hle, kacíř!) a s obrazem ďábla, který se sápe na odsouzencovu duši. Církev se tímto oficiálně Husa zřekla.
Kacířství bylo nejen stíháno církevními tresty, ale bylo také pokládáno za zločin směřující proti bezpečnosti státu. Kacířské sekty se ve vidině nového lepšího světa nezřídka dopouštěly i fyzického násilí vůči stávajícímu společenskému pořádku. Po svém odsouzení Hus přešel podle platného státního zákona pod světskou pravomoc. Král Zikmund vydal Husa příslušnému zemskému pánu, falckraběti Ludvíkovi, který ho předal radě města Kostnice k upálení. Ještě před zapálením hranice, když mistr Jan už stál přivázán ke sloupu, naposledy říšský maršálek Pappenheim a falckrabě Ludvík vyzývali Husa, aby odvolal a zachránil se. Hus prohlásil, že za pravdu evangelia, které doposud učil a kázal, s radostí zemře. Modlil se, než plameny ukončily jeho život. Jeho popel pohltily vlny Rýna, aby nezbyl žádný mistrův fyzický ostatek, který by jeho přívržencům sloužil k uctívání.
Dne 30. května 1416 byl v Kostnici odsouzen za kacířství a upálen mistr svobodných umění Jeroným Pražský, který jako Husův přítel původně tajně navštívil mistra Jana ve vězení na jeho výzvu se spěšně vydal zpět do Čech. Učinil však osudovou chybu, když cestou zpátky v Bavorsku veřejně útočil na koncil. Byl proto zadržen a v poutech přiveden zpátky do Kostnice, kde se před koncilem zřekl Viklefových a Husových bludů. Podobně jako v Husově případě i u Jeronýma působili čeští krajané, přítomní na koncilu, a ovlivňovali dění kolem vyšetřovaného. Dosáhli toho, že tento mistr čtyř evropských univerzit nebyl propuštěn a v dalším vyšetřování se naopak veřejně přihlásil k odsouzeným naukám, jichž se předtím – také ze strachu o život – zřekl. Nabízí se k úvaze, že nebýt českých krajanů, kteří utvrzovali Husa v jeho subjektivním přesvědčení a znemožnili Jeronýmovo propuštění, možná by se oba muži v obnovném prostředí koncilu a svědomitých duchovních autorit obrátili a zavrhli blud. Jako by kališnická šlechta kalkulovala s Husovou smrtí s cílem získat mučedníka, jenž se stane roznětkou k úderu proti domácí katolické církvi, k revoluci, válce…
Koncil byl úspěšný hlavně v odstranění trojpapežství. Po sesazení Jana XXIII., odstoupení Řehoře XII. a konečně poté, co byl papežského trůnu r. 1417 zbaven Benedikt XIII., bylo konečně díky úsilí sněmu překonáno čtyřicet let trvající pohoršující papežské schisma. Spolu s rozkolem byla překonána i obava, že by trvající schisma zničilo nadobro církevní jednotu Západu a po byzantském vzoru by povstaly nezávislé patriarcháty. Novým papežem byl 11. listopadu 1417 zvolen Říman Ota Colonna, který ke cti světce, jehož svátek se toho dne slavil, přijal jméno Martin V. Nový náměstek Kristův r. 1418 potvrdil rozsudky kostnického sněmu nad Viklefem i Husem. Z koncilu vyplynulo, že církevní sněmy se mají k řešení důležitých záležitostí křesťanstva scházet pravidelně. Nové konkordáty měly napříště omezit finanční nároky římské kurie, což dávalo naději na odbourání pohoršujících dávek plynoucích ve formě různých sbírek na vydržování papežského dvora a financování papežových politických a jiných podniků.
Opět se ozvala světská vábnička, která nového Svatého otce zvala pod snad pohodlné, avšak nedůstojné jho pozemských vládců. Římskoněmecký král Zikmund se snažil připoutat papeže ke své vlivové sféře a nabízel Martinovi V., aby sídlil v Mohuči, Štrasburku nebo v Basileji. Francouzský král Karel VI. přispěchal s osvědčeným návrhem, aby papež svou rezidenci přenesl do Avignonu. Monarchové se setkali s rozhodným odmítnutím. Aby nebylo pochyb o restituci svobodného a suverénního úřadu náměstka Kristova, nový papež prohlásil, že jeho sídlo je pouze u hrobu sv. Petra. Leč při svém díle na obnově Říma a církevního státu musel Martin V. obracet své zraky k Čechám, kde zatím naplno propukla husitská revoluce s ničivými důsledky pro katolickou církev. Papež, houževnatý obhájce katolické nauky proti bludařům, vyzval křesťanstvo k energickému odporu proti husitům a dalším heretikům. Církev, která nedávno prošla tolik potřebným obnovným procesem, byla postavena před novou hrozbu vojensky dobře organizovaného heretického hnutí, jež se chopilo odkazu upáleného Jana Husa. V roli mistrových mstitelů obrátili husité ostří svých mečů proti katolíkům. Povstaly zástupy katolických mučedníků, kteří věrnost Kristu, katolické církvi a papeži dosvědčili vlastní krví. Kdo se přidržel katolické víry otců a nepřijal kalich, tomu od husitů hrozilo smrtelné nebezpečí.
Obrázek: archiv autora
Katolické noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Katolické noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010 Děkujeme
