Mistr Jan Hus sám nevyzýval k válce, bohužel však z jeho myšlenek vyšel ideový proud, který uvrhl českou zemi do léta trvajícího krveprolití, kruté náboženské a národnostní války. Husa nelze zbavit viny, neboť jím vysazený strom viklefské hereze vyrostl a vydal trpké plody revolučního vzplanutí, jež hubilo církev, lid i zemi. Nebýt jeho štvavé kampaně, která lidu poskytovala odůvodnění jeho případného násilného vystoupení proti králi a církvi, neměli by válkychtiví husité argument potřebný k rozpoutání děsivých zvěrstev ani regulérní války proti platnému králi. Pravý Čech a katolík se zarmoucením, smutkem i odporem pohlíží na bratrovražedný boj husitských Čechů proti katolickým Čechům, jedněch křesťanů proti druhým, v srdci západní latinské Evropy 15. století. Zvlášť absurdní byly války mezi křesťany, když bylo třeba sjednotit síly proti muslimským Turkům dobývajícím Evropu od Balkánu. Nakonec se sami umírnění husité spojili s katolíky a v bitvě u Lipan r. 1434 drtivě porazili radikální táborsko-sirotčí svaz a ukončili tím vleklou ničivou náboženskou válku v Čechách. Husovo učení a hnutí z něho vzešlé, jež vyvolaly rozkol v české církvi a ve vztahu ke Svatému stolci, samy padly tím, čím zacházely – nejednota nakonec rozbila i husitské hnutí a uvolnila zem z okovů táboritského teroru a permanentní občanské války.
Při hodnocení Jana Husa jsme shromáždili jeho klady i zápory. Husitské hnutí a války, jež jsou plodem jeho nauky, je třeba pokládat za skutečnou duchovní i fyzickou katastrofu českého národa. Je proto chybné a nezodpovědné nazývat Husa morální autoritou národa apod. Z vyspělého a váženého národa Češi klesli na úroveň opovrhovaných kacířů a země se stala jedním válečným polem, kde si nikdo nebyl jist životem. Naivní či nepoučení lidé,
ovlivněni pokrokářskou propagandou než poučeni skutečným studiem, mohou tuto bolestnou etapu naší historie nazývat nejslavnější dobou českého národa či vrcholem českých dějin a Husa za nejslavnějšího mezi Čechy. Je pošetilé stavět Husa tak vysoko. Přes jeho zásluhy na literárním a jazykovém poli a v akademickém životě, stejně jako přes jeho nesporný kredit kazatele upozorňujícího na reálné náboženské a sociální problémy, skončilo jeho působení v krajní negaci, a tak nemůže být kladným příspěvkem k národnímu životu. Skuteční mučedníci scházeli ze světa za svou poslušnost a věrnost víře, nikoliv za zradu víry, prosazování subjektivního náboženského pohledu a podněcování ke vzpouře proti stávajícímu křesťanskému zřízení. Hus byl mučedníkem vzdoru a neposlušnosti.
Revoluční vření lidu a protestní vystoupení českých husitských elit se datuje bezprostředně po Husově upálení 6. července 1415. Mistrova smrt vyvolala očekávaný odpor a hněv. Byla pokládána za urážku celého českého národa. Husité v hlavním městě i na venkově začali vyhánět katolické kněze z far a dosazovat svoje vlastní duchovní podávající pod obojí. Jednalo se o jasný násilný krok proti církevní svobodě a jurisdikci. Česká utrakvistická šlechta se 2. září 1415 sešla v Praze a vydala písemný protest opatřený 452 pečeťmi, v němž Husovo odsouzení nazvala nespravedlivým a jeho upálení za projev ukrutnosti. V dopisu panstvo psalo, že bude chránit spravedlivé, tj. husitské kazatele a že pohrdá nálezky lidskými (míněna platná náboženská nauka přijatá církevními autoritami). Na stávající situaci reagovala také katolická strana, byť se nacházela v citelné menšině. Dne 1. října 1415 se 14 katolických pánů sjelo do Českého Brodu, patřícího pražskému arcibiskupovi. Tento skromný počet pravověrných šlechticů poslal rovněž kostnickému koncilu list. Katoličtí páni v něm projevili svou poslušnost církevnímu sněmu a věrnost katolické církvi, v níž chtěli setrvat podle obyčeje předků. Mezi shromážděnou katolickou nobilitou byl např. významný šlechtic Václav z Dubé, který v Kostnici vystupoval na Husovu obranu a po mistrově upálení zůstal nadále věrný katolické církvi.
České země v této době získávaly pověst území, kde každý může věřit v jakýkoliv blud a praktikovat jej, což bylo v dosavadní univerzalistické latinské křesťanské Evropě skandální. Proto byly Čechy přitažlivé pro různé cizí heretiky (např. valdenské z Francie).
Nový energický papež Martin V. hodlal navrátit české země k plné jednotě s Petrovým stolcem. Roku 1418 římský král Zikmund svému bratru, českému králi Václavovi, sděloval, že již poněkolikáté zadržel církevní klatbu, která měla být na českého krále vyhlášena kvůli ochraně kacířů. Varoval, že nemůže tento trest zadržovat donekonečna. V této vážné chvíli pro celé české království se Zikmund Lucemburský sugestivně tázal svého bratra Václava, zda chce odvrhnout i on víru svých slavných předků. Upozorňoval, co všechno může následovat: poddaní zbavení povinné poslušnosti, sesazení z trůnu (již r. 1415 ztratila česká koruna Horní Falc a Braniborskou marku), křižácká výprava. Zikmund podobně jako v Husově případu i zde působil jako činitel mající uklidnit situaci a najít nejvhodnější řešení krize. Stále připomínal Václavovi jeho královskou suverenitu a povinnost potírat blud, který ohrožuje samotnou existenci státu. Věcný apel měl účinek a Václav uvedl do pražských kostelů znovu katolické faráře. Utrakvističtí kněží zůstali jen u Panny Marie Sněžné a v dalších dvou chrámech. Křivda byla napravována i na venkově, kde královští purkrabí vraceli katolickým farářům jejich dřívější úřady.
Předchozí tolerantní postoj k vyznavačům kalicha se králi vymstil. Václav byl dobrým hospodářem, nezatěžoval obyvatele zbytečnými daněmi, u poddaných byl oblíben. Známá však byla také jeho bezstarostnost, náladovost a nedůslednost. Proto včas nezadusil jiskru kacířského hnutí, která zapálila požár krvavé husitské revoluce. Husité se cítili i přes královy příkazy neporazitelní a byli odhodláni svému panovníkovi vzdorovat, podobně jako vzdoroval duchovní i světské autoritě jejich mistr. Neprozřetelný Václav příliš dlouho uhýbal před jednoznačným postojem a opatřeními, jež měly na radu jeho bratra Zikmunda a věrných katolíků zamezit šíření duchovně i sociálně nebezpečných bludů. Na lámání chleba došlo v okamžiku, kdy měl podle panovníkova rozhodnutí zavládnout předešlý pořádek v bohoslužbách.
Pražský husitský lid reagoval na králův zásah násilným vystoupením, při kterém vnikl do staroměstského kostela sv. Mikuláše a napadl přítomné katolíky. Bývalý královský purkrabí z Prachatic Mikuláš z Pístného (jinak také Mikuláš z Husi) vystoupil v čele mohutného davu u sv. Apolináře troufale před krále Václava s požadavkem, aby kališnické straně poskytl svobodu a více kostelů. Král tohoto opovážlivce vypověděl z Prahy, ačkoliv mu kdysi prokázal milost a ujal se ho při Mikulášově stíhání za loupeže. Mikuláš se brzo zapojil do prvních husitských ozbrojených vystoupení. Po této epizodě se král už v Praze necítil bezpečně, proto odjel na Nový hrad u Kunratic. Jelikož platní katoličtí duchovní odmítali podávat sv. přijímání pod obojí způsobou, vodili husitští předáci své přívržence na kopce a hory, kterým dávali biblická jména (Sion, hora Olivetská, Tábor aj.). Zde pod širým nebem kališničtí kněží kázali a podávali pod obojí. Král dosadil 6. července 1419 na novoměstskou radnici vesměs spolehlivé katolické konšely. Husité tehdy přicházeli demonstrativně v procesích do svých kostelů. Novým radním panovník přikázal, že mají skoncovat s těmito průvody, které ohrožovaly bezpečnost. Upozornění to bylo odůvodněné, jak ukázala blízká budoucnost. Husitský kazatel u Panny Marie Sněžné Jan Želivský, zvaný tak podle své původní příslušnosti k premonstrátskému klášteru Želiv, 30. července 1419 během kázání vyprovokoval ozbrojený lid v kostele k pochodu ke kostelu sv. Štěpána, který zabral pro husitskou stranu a na důkaz ovládnutí tohoto chrámu v něm podával pod obojí. Po bohoslužbách se opět postavil v čelo davu směřujícího k novoměstské radnici. Zde žádal propuštění kališnických měšťanů, kteří byli uvězněni za náboženské nepokoje. Po odmítnutí požadavku vtrhl ozbrojený dav za Žižkova vedení do radnice a měšťany, kteří ne utekli, pobil nebo svrhl z oken na náměstí. Tomuto masakru, první pražské defenestraci, padlo za oběť 9 konšelů, většinou Čechů. Krvavou scénu připravil Jan Želivský, podle jehož vzoru pak postupovali i další husitští kazatelé. Rozvášněný dav povzbuzoval k násilí s monstrancí v ruce a dodával mu tak jistoty, že koná správně, v souladu s Božím zákonem.
Krále zpráva o defenestraci nadmíru rozlítila. Přísahal, že husitské heretiky vyhladí do posledního. V nervovém vypětí byl raněn mrtvicí. Stačil ještě neúspěšně požádat o vojenskou pomoc svého bratra Zikmunda, který jej s dobrým úmyslem varoval před výbuchem kacířské revoluce a jejími následky. Český král Václav IV. zemřel 16. srpna 1419 a opustil tak své poddané v tísnivém okamžiku, kdy se česká církev i stát propadaly do propasti anarchie, teroru a bídy. Právoplatným dědicem české koruny byl římský král Zikmund. Kvůli trvajícím nepokojům bylo tělo Václava IV. v tichosti uloženo k věčnému odpočinku v cisterciáckém klášteře na Zbraslavi. Jakmile se roznesla zpráva o králově skonu, spustila se lavina divokých násilností, ničení kostelů, klášterů, ikon a posvátných předmětů. Kněží věrní Římu se ukrývali. V této blasfemii a násilnostech Prahu následovala i jiná česká města. Na vlnu kriminality a anarchie odpověděly vojensky pražské posádky na Hradčanech a Vyšehradě, jež reprezentovaly královskou moc. Duchovní a politická krize zachvacovala postupně celou zemi. Mezi lety 1419–1434 husité rozpoutali otevřený konflikt proti katolíkům a římské církvi. Čelili jim domácí katoličtí páni a s cílem vyvrátit blud mečem k nám směřovaly zahraniční křížové výpravy. Husité si svým bojovým uměním dokázali podmaňovat města, vesnice, celé kraje a zavádět v nich své kruté pořádky. Však i v této krajní nouzi odolávala některá česká katolická centra, jakými bylo město Plzeň (s přízviskem Vždy věrná katolická Plzeň), hrad Karlštejn nebo jihočeská katolická rožmberská doména. Díky pevnosti některých katolických měst a hradů a odhodlanosti jejich českých katolických obránců utrpěly i násilné husitské houfy značné šrámy a odnesly si poučení, že ne všude před nimi zmateně utíkají či ochabují v obraně.
Účelová idealizace husitství ustupuje historické skutečnosti. Prvorepublikoví pokrokáři a pozdější komunisté pokládali kritický pohled na Husa a husitskou revoluci za nedostatek vlastenectví nebo minimálně za netaktnost vůči podstatnému prvku republikánské státní ideje, kterou Československé republice (1918–1938) vtiskovali liberálové a socialisté, nikoliv většinoví katolíci. V dobách masarykovského Československa se česká katolická historiografie neobávala říkat pravdu o Husových názorech a husitských zločinech. Za komunismu však přestal pro historickou pravdu existovat jakýkoliv prostor. Komunismus si plně adoptoval zejména husitské tábority, a tak nešlo svobodně poukazovat na tento falešný vzor. Vrazi řeholníků a ničitelé starobylých klášterů, center vzdělanosti, byli označováni za národní hrdiny.
Smutné svědectví přinášejí sami husité. Umírněný kališník Jan z Příbrami psal o tom, jak táborité zabili již mnoho kněží, mnichů i jejich žáků a vypálili hodně kostelů. Utraktivistického teologa a spisovatele Jana z Příbrami bolestně zasáhlo ničení a prodávání knih, které nazýval nejdražším klenotem české země. Popisuje velké pohoršení, když husité proměňovali kostely v koňské stáje a chlévy pro dobytek. Jako nejhorší ďábelské rouhání zní zpráva o tom, jak husité zacházeli s kostely a zejména jejich vybavením. Rozbíjeli svatostánky, vyhazovali z posvátných nádob posvěcené hostie, na které v posedlosti šlapali. Otvírali hroby svatých a významných osobností a hanobili jejich ostatky. Tomuto osudu neuniklo ani tělo krále Václava IV., které husité při plenění zbraslavského kláštera v srpnu 1420 vytáhli z hrobu. Do obrazů svatých, které pokládali za modly, husité bodali meči a z ornátů si dělali vlastní oblečení, které znesvěcovali, příp. ornáty odívali své koně. Kdo se může hlásit k této skupině jako k Božím bojovníkům? Mnozí umírnění kališníci byli touto nezvladatelnou bestialitou táboritů šokováni. Tak si rozhodně Husovu reformu víry nepředstavovali. Děsivá zkušenost s táborskou stranou nakonec konzervativní kališníky přivedla logicky ke spojenectví s katolíky.
Obrázek: archiv autora
Katolické noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Katolické noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010 Děkujeme!