Katolická strana se samozřejmě nechtěla od husitů dát zahubit, a tak přistoupila k sebeobraně. Jen nepřítel všeho českého se mohl radovat z toho, když Čech stanul proti Čechovi. Husité se vedle boje s katolíky stačili ještě pobíjet navzájem v sektářské nevraživosti. Husitský hejtman a profesionální válečník Jan Žižka z Trocnova (1360–1424) proslul jako hubitel nejen všeho katolického, resp. každého, kdo odmítl přijmout kalich, ale také jako nelítostný potlačovatel odstředivých sekt, jež narušovaly strategickou vojenskou i duchovní jednotu husitského hnutí. Svým palcátem dovedl rázně vládnout a ukázňovat své divoké houfy. Byl postrachem vlastních i cizích.
Na průběhu husitské revoluce se přesně potvrdily obavy církevních autorit z šíření podobných herezí. Bludné nauky zpravidla totiž měly (a mají) svůj přesah z ryze duchovní, mnohdy velice abstraktní roviny do reálného světa a života lidí. Revoluční kázání a předčítání traktátů lidu přešlo v nepokoje a ozbrojená vystoupení proti církvi, zejména řeholím, šlechtě, měšťanstvu a lidu, již zůstali věrni Římu a svatováclavské víře otců. Došlo k rozvrácení společenského řádu a k osudovému porušení národní jednoty.
Církev a její věrní a prozřetelní synové se snažili husitství potlačit zavčas, v předtuše katastrof a běd, jež může takové heretické hnutí způsobit. Proto přísnost při jeho potírání. Po stránce spirituální a administrativní Husovo učení zapříčinilo odtržení části české církve od jednoty s Římem a náboženské rozpolcení českého národa na dvě vzájemně se nenávidějící a proti sobě bojující strany. Zfanatizované davy pošlapaly a zneuctily základní duchovní statek národa, jednotu katolické víry, včetně jejího hmotného dědictví, chrámů, klášterů, oltářů, posvěcených předmětů, ikon… Prvotní nadšení mas pro husitskou obranu „čistého Božího zákona“ přecházelo často v tragické rozčarování. Zaslepený lid neviděl ihned následky svého omylu. Z husitského hnutí povstalo množství blouznivých sekt, kterým nestačila jen náprava poměrů ve šlépějích betlémského kazatele, nýbrž zbaveny skutečné církevní autority, začaly si svévolně utvářet Kristovo učení a svoji víru. Krajními výhonky husitství byly různé chiliastické sekty ohlašující brzký konec světa a Kristův příchod na zemi nebo adamité odvrhnuvší stud jako překážku nového ráje na zemi. Převahu v hnutí však měli pražané, radikální táborité a mezi nimi stojící orebité. Panovala mezi nimi řevnivost a konkurence.
Husité vzdorovali jednak českým katolickým pánům, jednak zahraničním křížovým výpravám. Jejich válečné umění často slavilo úspěch, takže čtyři křížové výpravy a pátá vedená proti Jiřímu z Poděbrad skončily pro křižáky porážkou. Boj proti vnitřnímu, česky i německy hovořícímu katolickému nepříteli a zároveň střežení hranic proti cizímu vpádu z husitů vytvořily nesmiřitelné a rychle mobilizovatelné protivníky, kteří podle slov bojové písně „Bijte, zabijte, žádného neživte“ šířili krutost a násilí v českých zemích. Ještě navíc své učení šířili za hranice Čech při svých tzv. spanilých jízdách. Barokní vlastenecký jezuita Bohuslav Balbín odhadoval oběti husitského řádění na 600 000 zabitých katolíků. Historik František Palacký udává číslo 200 000 zahubených. Skromnější odhad 10 000 usmrcených katolíků udává husitský kronikář Vavřinec z Březové, věrohodný historik husitského hnutí a přímý současník revolučních událostí. Avšak jen při dobytí Německého Brodu husity r. 1422 přišlo prý o život až 12 000 lidí z řad civilního obyvatelstva i branného lidu. Tyto počty nemusely být nadhodnocené, protože ze strachu před husity se do měst v českých zemích, ale i v Sasku či v Lužicích stahovaly ohromné masy lidu, které za městskými hradbami hledaly záchranu před nemilosrdnými husitskými houfy. Počty městského obyvatelstva tak v době těchto azylových vln rychle rostly. Při masakrech celých měst (např. 1400 obětí chomutovského vraždění r. 1421) se počty zabitých pohybovaly ve stovkách až tisících. Husité se při čistkách zvláště důsledně, téměř s neronskou posedlostí prvořadě zaměřovali na likvidaci katolických kněží a řeholníků.
Často jediným prohřeškem katolíků v dobytých městech, klášterech a hradech bylo, že zachovávali dosavadní náboženskou a národní jednotu oproti husitským štváčům a násilníkům, kteří zapomněli na odkaz sv. Václava a císaře a krále Karla IV., slavných katolických panovníků našich zemí. Národní buditel a filolog Josef Jungmann psal o přepjatosti husitského učení, která pomátla Čechům rozum a zapříčinila jejich vzájemné vyvražďování. Obdobně kriticky nahlížel na tábority a orebity František Palacký, který je nazval sběří všech národů. Díky obecné radikalizaci a militarizaci života se lidé stávali surovějšími a divočejšími, aby odolali permanentní hrozbě zabití, či aby se sami na tomto vyhlazovacím boji podíleli. Oproti ne tak dávné době kvetoucí víry a fungující bohabojné společnosti za Otce vlasti Karla IV. se naše země proměnily v jednu válečnou zónu. Revoluční zavádění Božího zákona samozvanými hlasateli nového náboženství způsobilo anarchii. Nemilosrdné hubení věrných katolických duchovních i laiků, svévolné zabavování církevního majetku a ničení kulturních statků národa katoličtí prvorepublikoví autoři nazývali bolševismem 15. století.
František Palacký rozebíral sociální důsledky revolučního vystoupení přívrženců kalicha. Nejhůře to odnesl prostý venkovský člověk. Průběžně byli zemědělci ohrožováni ozbrojenými houfy, které po vesnicích sháněly jídlo pro vojáky i píci pro koně. Nakonec výsledkem těchto náboženských válek bylo utužení roboty selského lidu. Kdo se obohatil na církevním zboží, byla husitská šlechta. Šlechta nenaplnila demokratický rovnostářský ideál husitské revoluce, protože si hodlala zachovat své výsadní postavení. I táborská komuna, přes prosazovanou rovnost majetku a sociálního postavení, měla svůj pevný řád a hierarchii v čele se čtyřmi volenými hejtmany, radikálními kněžími a také vlastním zvoleným táboritským biskupem Mikulášem z Pelhřimova. Táborský svaz tvořil vlastní obec, strukturu duchovní, politickou, hospodářskou a vojenskou. Do Tábora se hrnuly obrovské davy, které bylo třeba živit. Jednalo se často o lidi zběhlé z roboty, která začala být v důsledku úbytku obyvatel na panstvích nesnesitelná. Prostý lid hledal proto záchranu u bratří na Táboře, v této vojenské demokracii. Takto získanou svobodu si však musel zasloužit, zejména službou v poli se sudlicí či cepem probitým hřebíky.
Podle Palackého tristní obraz husitských Čech tvořila pobořená města, vypálené hrady a tvrze, zarostlá pole, úpadek řemesel a obchodu, prostor vyprázdněný od lidí, kteří byli buď zabiti, nebo v hrůze prchli z domovů. Bídnou životní úroveň ani zdivočelý mrav nebylo možné trvale povznést ani tučnou kořistí ze spanilých jízd do ciziny. Celé kraje hladověly. Když zrovna nespížovali po krajích husitští „Boží bojovníci“, drancovaly vesnice lupičské hordy, kterým anarchie občanské války umožňovala jejich řádění. Husitství přispělo k nechvalnému „emancipování“ ženy, když z ní udělalo vojáka vykořeněného z rodiny, mateřského citu i křesťanské mravnosti.
Zvláště táborité se zaměřovali na ničení chrámů. Zasvěcování kostelů svatým považovali za modloslužbu, kterou je třeba vykořenit. Kvůli tomuto vandalství jsme přišli o stavební památky a předměty nevýslovné ceny (obrazy svatých, cenné ornáty atd.), které podle radikálních husitů urážely Boha. Hluboké rány utržila víra i zem. Husitskou kulturní a kultovní revoluci odneslo v Čechách a na Moravě přes 170 klášterních chrámů a klášterů samotných, které byly vypleněny a nadobro zničeny. Husitskému barbarství padly za oběť např. kláštery v Kadani, Mariánském Týnci, Slaném, Ostrově u Davle, ve Svaté Dobrotivé, v Kouřimi, Turnově, Jaroměři, Podlažicích, Chotěboři, Louňovicích, Bechyni a na mnoha dalších místech. Je to smutná mapa svědčící o tom, že pachatelé tohoto násilí proti Bohu, člověku i vlastní křesťanské kultuře byli svou destruktivností podobni tatarským nájezdníkům 13. století a pozdějším tureckým dobyvatelům. Jejich útoky byly očekávány s obdobnou hrůzou. Ke klášterům je třeba připočíst stovky zničených farních kostelů. Tento akt osobní zášti není možné omlouvat nadšením k obnově církve v Husově duchu. Spíše se jednalo o démonickou zášť vůči Bohu, jeho kultu na zemi a jeho služebníkům. Byť myšlenky husitství mohly znít původně jako správný návod k nápravě církve i státu, jejich ovocem bylo zabíjení, pálení, loupení, bída, teror. Dobrý strom nemůže nést špatné ovoce.
Upadala i pražská univerzita a školství vůbec, úměrně se zabíráním církevního majetku, z něhož bylo téměř bez výjimky školství financováno. Šlechta často necítila závazek přispívat ze zabaveného majetku na tehdejší vzdělávací soustavu. Úpadek demonstruje např. pražská univerzitní knihovna, která měla na začátku husitských bouří přes 4500 svazků vzácných latinských rukopisů. Při předávání knihovny jezuitům r. 1620 z nich zbylo jen 1125 svazků. Podstatná část knihovních sbírek padla za oběť husitské „duchovní obnově“, boji proti modlářství, anebo byla rozchvácena samozvanci a využita jako balicí papír apod. Osud univerzitní knihovny je obrazem husitské barbarizace celé společnosti. Postupně se během patnáctileté bratrovražedné války země vyčerpávala.
Válečné štěstí se v konfliktu nepřiklánělo trvale ani na jednu stranu. Rovněž zásahy zvenčí prostřednictvím křížových výprav proti heretikům nepřinesly kýžený úspěch v podobě potlačení hereze. Řešení přivodila poslední velká konfrontace. Katolíci uzavřeli spojenectví s umírněnými kališníky, pro které přestalo být radikální táboritství přitažlivé i únosné. O ukončení bratrovražedných válek rozhodla až pláň u Lipan, na níž táborité vykrváceli. Tím se otevřela cesta k dohodě mezi umírněnými husity a císařem Zikmundem a legáty basilejského koncilu.
Mapa: archiv autora
Katolické noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Katolické noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010 Děkujeme!