Zdálo se, že vydáním kompaktát a přijetím Zikmunda za krále na sněmu v Jihlavě roku 1436 nastane postupně smír a návrat k normálnímu životu. Zájmy českých stavů byly uspokojeny pouze částečně, a tak nadále existovalo napětí mezi Zikmundem a kališnickou šlechtou. Ve shodě s basilejským koncilem se král snažil vrátit katolické církvi její někdejší postavení. Posiloval zastoupení katolíků v městských radách a navracel klášterům zpátky jejich majetky. Řeholní společenství se vracela do země, nebo vycházela z úkrytů a obnovovala si své někdejší kláštery. Vznikly dvě konzistoře. Horní konzistoř se sídlem u chrámu sv. Víta v Praze na Hradčanech vykonávala duchovní správu nad katolíky na území pražské arcidiecéze. Spravoval ji kapitulní děkan. A dolní konzistoř fungovala u staroměstského kostela Panny Marie před Týnem, ji řídil děkan strany pod obojí.
Důkazem toho, že konflikt nebyl zažehnán, ale jen utlumen, byly konfrontace mezi katolickými a kališnickými teology a záhy také nový, či obnovený odboj. Královská armáda oblehla Hradec Králové, který se proti Zikmundovi vzbouřil. Roku 1437 byl v Praze popraven odbojný husitský hejtman Jan Roháč z Dubé, jehož hrad Sion byl předtím dobyt. Ve východních Čechách se zorganizovalo husitské hnutí odporu v čele s vítězem od Lipan Divišem Bořkem z Miletínka. Pražský panský sněm se tvrdě ohradil vůči panovníkovi, jemuž vytýkal porušení slibů. Husitský odboj nabýval na síle, a tak se Zikmund rozhodl raději se uchýlit mimo Čechy. V prosinci 1437 zemřel ve Znojmě při útěku z vlastního království.
Po krátké vládě rakouského vévody Albrechta II. Habsburského, Zikmundova zetě, na českém trůně (1438–1439) nastalo období bezvládí (nazývané také mezivládí), během něhož se jednalo o novém kandidátovi na český trůn z řad cizích panovníků. V roce 1444 se do čela husitské strany postavil hejtman mladoboleslavského kraje Jiří z Poděbrad a Kunštátu. Ten roku 1452 dobyl Tábor. Jeho zásahem byla zničena náboženská a politická strana táboritů. Jiří se stal správcem království. Roku 1453 byl Albrechtův syn Ladislav, zvaný Pohrobek, korunován českým králem s tím, že za nezletilého krále vládl fakticky Jiří z Poděbrad. Jiří tlumil napětí mezi utrakvistickou a katolickou stranou. Jeho snahou bylo rovněž konsolidovat královský majetek. Roku 1457 Ladislav zemřel a další rok český sněm zvolil Jiřího z Poděbrad za českého krále.
Až do pobělohorského návratu národa do katolické církve český lid i zemské elity byly rozděleny na kališnickou (později protestantskou) a katolickou část. Konzervativní husité byli během 16. století postupně zatlačováni do pozadí sílící protestantskou luteránskou konfesí, resp. Jednotou bratrskou. Epilogem kališnického hnutí byl rok 1609, kdy vydáním Rudolfova majestátu nastal nekontrolovatelný růst protestantismu. Dokument vydala protestantům dolní konzistoř s právem světit evangelické kněze. Pod jejich správu přešla i univerzita. Uvolnila se také pravidla pro stavbu protestantských kostelů nejen v královských městech, ale i na královských statcích. Vlivem průbojného luteránství se členové kališnické staroutrakvistické obce částečně rozplynuli v novém německém luteránském hnutí. Většinou však zbývající konzervativní kališníci, skuteční potomci husitů, splynuli s katolickou církví, k níž měli logicky nejblíže. A tak můžeme říci, že skuteční následovníci mistra Jana Husa se nakonec opět sjednotili s papežem a římskou církvi.
V závěru svého husovského seriálu bych se chtěl vrátit na začátek a učinit několik poznámek k osobě mistra Jana Husa, připomenout si Husa takového, jakého ho příliš neznáme. Husovy osoby se často dovolávají lidé zcela protináboženští, liberálové, socialisté, komunisté a ateisté a pokrokáři všech odstínů. Proto je vhodné připomenout si Husovy zásady a jeho katolickou víru. Zjistíme tak, že Hus měl mnohem blíže ke katolictví než Luther a jeho následovníci. Ačkoliv se Hus vážně odchýlil od církevního učení a byl odsouzen jako kacíř po marné snaze katolických teologů o mistrovu záchranu, je nepopiratelné, že Hus si přál zůstat platným členem katolické církve. Nechtěl odpadnout či zakládat novou, čistě národní církev s autonomní strukturou. Zastával názor, že je správné setrvat v římské církvi. Je tedy nelogické, zaštiťují-li se Husem bezvěrci, šířící protináboženské myšlenky a bojující proti církvi heslem „Pryč od Říma!“.
Hus rovněž požadoval plnění náboženských povinností, vedl lid k modlitbě, horlivě uctíval Pannu Marii a svaté. Skláněl se před Mariiným Neposkvrněným početím. Jistě by neprominul levicovým radikálům, že 3. 11. 1918 strhli na pražském Staroměstském náměstí sloup s Bohorodičkou, kterou hluboce ctil. Betlémský kazatel důsledně vyžadoval svěcení nedělí a svátků a přísně káral ty, kteří promeškávali čas určený k bohoslužbám. Nabádal k dodržování postů, doporučoval častější než jen jednoroční svatou zpověď. Bránil posvátnost a nerozlučitelnost manželského svazku. Zachovával a nekompromisně požadoval kněžský celibát. Proti jeho porušování ostře vystupoval. Hus katolicky věřil v reálnou přítomnost Krista v Nejsvětější svátosti oltářní (s částečnou remanenční výhradou, viz autorův článek ve Světle č. 16/2015, str. 11). Rovněž dodržoval liturgickou kázeň. Mši svatou sloužil řádně podle římského misálu, oděn v předepsaná liturgická roucha. Mešní oběť přinášel latinsky, nikdy česky. Sám nezavedl podávání pod obojí způsobou. Nikdy touto formou mši svatou nesloužil.
Moderní duchovní i politické odpadlické hnutí se ve světle Husových postojů těžko může k mistru Janovi hlásit, neboť je spíše jeho protikladem než pokračovatelem. Opravdu složitá byla ideologická konstrukce volnomyšlenkářského a socialistického hnutí, jež Husa velebilo jako zastánce svobody svědomí, a přitom křečovitě usilovalo o umenšení vlivu náboženství ve společnosti. Hus byl však katolický kněz s hlubokým náboženským cítěním. Moderním protináboženským ideologiím se Hus hodí pouze jako propagandistický instrument proti papežskému Římu. Husovo duchovní zaměření se také nekryje s antiteistickými revolučními směry. Žel, pád nejlepšího bývá nejhorší (o Husových bludech viz autorův článek ve Světle č. 16/2015, str. 11–13 a ve Světle č. 18/2015, str. 12). Tak významný univerzitní mistr Jan Hus s sebou strhl do hereze i podstatnou část českého národa. Ovocem jeho nauky byly kruté husitské války. Bolestná byla cesta znovuobnovení katolické jednoty národa v průběhu dalších staletí. Na této cestě Pán Bůh seslal a sesílá Čechům řadu obětavých kněžských i laických osobností, které od středověku po moderní dobu jdou ve šlépějích sv. Václava a otce vlasti Karla IV. Všichni ti věrní katoličtí králové, rytíři, zemané, mniši a kněží, moudří zbožní sedláci, barokní jezuité, katoličtí národní buditelé a katoličtí politici jsou našimi pravými vzory.
Svatý Václave a všichni naši zemští patronové, sjednoťte náš národ ve svaté katolické víře, ke slávě Boží a k blahu vlasti! Uchraňte český lid od všech starých i nových bludů! Dopřejte bloudícím návratu do Kristova ovčince! Obnovte slávu českého národa! Ať si zaslouží titul Rodina sv. Václava!
Obrázky: archiv autora
Katolické noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Katolické noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010 Děkujeme
