Pokora tedy není totéž co skromnost. Pokud by atlet Armand Duplantis prohlásil, že v tyčce je nejlepší na světě, bude to pravda; a ani Pán Ježíš nebyl vždycky skromný. Už vůbec pak pokora neznamená poníženost – to by sv. František na sultána neudělal takový dojem. Pokorný člověk je především pravdivý; je si vědom jak svých slabostí, tak i své velké důstojnosti a dalších darů, které od Boha obdržel. Ví o své závislosti na Stvořiteli a o úkolu učit se milovat. K pokoře patří i praktické uznání toho, že naši bližní mají od Boha stejnou důstojnost, a že jim nikdy nevidíme do srdce a do svědomí.
Pokorný člověk se tedy nepřetvařuje a nezáleží mu tolik na hodnocení lidí, ale chce se líbit Pánu. Kvůli němu občas „vybočuje“ a udělá i něco, co ostatním připadá trapné. Stále se však snaží kalibrovat svoje svědomí modlitbou, poznáváním Boha a u moudrých lidí, je přístupný napomenutí a připouští, že on sám se může mýlit. Tituly před či za jménem u něj nehrají roli; ty případné svoje užívá jen důvodně a nijak si na nich nezakládá.
Setkat se s opravdu pokorným člověkem je úžasný zážitek. Pokorný důsledně rozlišuje mezi hříchem a hříšníkem, nesoudí, nesrovnává, neposuzuje, přijímá nás s úctou takové, jací jsme, má zájem se od nás něco dozvědět. Nepředvádí se, nechlubí, legraci si dělá víc ze sebe než z druhých. Spíše naslouchá, neskáče do řeči, nepronáší kategorické soudy. Věcem a událostem dává správnou důležitost; ví, že vposledku „jen jedno je třeba“. Majetek považuje za nutný prostředek k životu a za nástroj ke konání dobra. Netouží po postech a funkcích, ale je-li do nich ustanoven, vykonává je jako službu. I kdyby byl založením cholerik, převážně z něj vyzařuje radost, láska a mírnost.
Pokora splňuje definici ctnosti, totiž, že musí jít o navyklý sklon k nastíněnému pravdivému jednání. To ale vůbec není snadné a momentálně se mi zdá, že úplně pokorní zde na zemi snad ani být nemůžeme. Proč si to myslím? Já třeba dokážu být pyšný i na to, jak jsem „pokorný“ 🙂 – když se mi podaří zachovat se pravdivě, hned mě pokušitel lechtá myšlenkou, jak jsem dobrý; a i při psaní tohoto článku musím bojovat o to, aby motivem byl duchovní prospěch nás všech, a ne něčí pochvala! V této souvislosti mě už kdysi napadlo, že když nás papež František pravidelně prosil o modlitbu, patrně nemyslel jen na to, aby nás dobře „šéfoval“, ale právě i aby ho Pán udržel v pokoře. Čím je totiž člověk výše (duchovně i svou pozicí), tím silnější munici na něj ďábel má.
Ježíši, tichý, srdce pokorného: přetvoř naše srdce podle srdce svého!
Obrázek: redakce
(redakčně upraveno)
Katolické noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Katolické noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010 Děkujeme!