Říká pro Katolické noviny sestra Kongregace Milosrdných sester sv. Karla Boromejského, dlouholetá generální představená, dnes zdravotní sestra a nemocniční kaplanka v hospici v Prachaticích, Bohuslava Kubačáková.
Na které své první Vánoce si vzpomínáte a jaké pocity jste tehdy zažívala?
Vzpomínám si na první Vánoce doma, v naší rodině. Pocházím z křesťanské rodiny, z hor, z Beskyd. Tatínek byl lesák, a tak jsme dopoledne na Štědrý den šli s ním do lesa dát krmení do krmelce pro zvěř. První Vánoce? Nevím přesně, kolik mi bylo roků. Snad pět? Prostě kam má paměť sahá, zůstaly mi stále z těch prvních Vánoc pocity radosti, těšení se na stromeček, jak jsme jej strojili na Štědrý den odpoledne s tatínkem a starším bratrem. Po večeři jsme šli ke stromečku a byly tam dárky od Ježíška. Už si nevzpomínám, co jsem na první Vánoce dostala. Naše rodina žila skromně, žádný dopis Ježíškovi jsme jako děti nepsaly. Zůstal mi však z těch prvních Vánoc až dodnes pocit „něčeho posvátného“, prostě přišel Ježíšek, znamením bylo, že po večeři byly pod stromečkem dárky. Vzpomínám, že jsem mamince říkala, že je zajímavé, že jsme toho Ježíška neslyšeli a neviděli, když tam ty dárky dával, ale určitě tam byl. Pak jsme šli na půlnoční. Bylo to daleko, přes 3 km tam a zpět, svítily hvězdy a mrzlo, bylo dost sněhu a dodnes slyším ty zvuky praskotu zmrzlého sněhu pod nohama.
Jak slavíte Vánoce v klášteře a jak v prachatickém hospici?
Velmi pěkně. Jsme duchovní rodina, takže Vánoce slavíme jako komunita pospolu, nikdo nemůže chybět. Máme ve zvyku, že větší úklidy a přípravy dokončíme už před Štědrým dnem. Dalším zvykem je, že na Štědrý den (dopoledne, nebo odpoledne) chodíme k těm, kterým sloužíme, popřát, zazpívat koledy. Dopoledne jdeme zpívat a hrát spolu s dětmi do Domova Matky Vojtěchy (zařízení pro nemocné s demencí) a odpoledne do lůžkového hospice spolu s dětmi z personálu. Děti jsou oblečené za anděly a nosí Jezulátko a ukazují jej nemocným. Tři chlapci jsou oblečení za pastýře a dokonce jeden hraje na dudy. Na každém pokoji hospice zazpíváme koledu a andělé chodí od postele k posteli s Jezulátkem. Je to velmi dojemné pro pacienty i případně jejich návštěvy a nás jejich radost obdarovává. Snažíme se zachovávat v tento den půst. Večeři máme pak tradiční polévku, rybu, salát, jejich přípravu si rozdělíme. Zde v Prachaticích máme ve zvyku zvát na večeři kněze z farnosti a blízkého okolí, mají většinou pak dvě až tři mše, tak rádi přijdou. Případně zveme i toho, o kom víme, že by byl na večeři sám. Také máme dárky a kdo může, jde na půlnoční. Při ní, nebo o večerních chválách na Štědrý den obnovujeme své řeholní sliby. Je to náš zvyk od založení kongregace (1652). V hospici personál (pokud mám službu, tak se mě to také týká) připraví už kolem 16.30 hod. štědrovečerní stůl s večeří pro chodící pacienty. Pacienti na lůžku mají většinou odpoledne večeři a sváteční setkání se svými blízkými.
Jaký největší dárek jste o Vánocích dostala?
Myslím, že o Vánocích se těším z prožití Boží přítomnosti v tiché modlitbě a také ze společné modlitby v komunitě při breviáři. Řekla bych, že to je můj největší dárek. A na to se těším i letos.
Co pro Vás Vánoční svátky a konec roku znamenají?
Uvědomuji si, že jsem opět blíž k Pánu Bohu, k věčnosti.
Foto: redakce
Katolické noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Katolické noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010 Děkujeme!