Katolický spisovatel Jaroslav Durych byl současníkem událostí španělské občanské války (1936 – 1939). Zamýšlel se nad proticírkevním terorem, který vládl v rudé části Španělska. Připomněl oběti katolických kněží a biskupů, zavražděných levicovými republikány.
„Mnoho lidí se domýšlí, že dojde jejich lehký krok do nebe cestou příjemnou a snadnou. Ale naráz viz položenou otázku, viz vraždění a mučednictví! Nebesa i peklo kladou se nám do rukou a my máme čtyřicet vteřin na rozmyšlenou. Čtyřicet vteřin, to je až přespříliš! Svaté Španělsko, drahé Španělsko, tys okamžitě volilo! Jedenáct biskupů, šestnáct tisíc kněží pobitých a ani jeden odpad!“
Tato slova napsal totiž jakýsi Paul Claudel, který prý je nějakým stěhovavým vyslancem francouzské republiky a také kdysi před válkou se zdržoval v Praze, kde napsal nějaké verše o českých svatých. On tedy místo aby se pilně věnoval svému úřadu, z něhož má živobytí, píše všelijaké verše, i není pak divu, že ho vláda za to posílá s místa na místo, neboť kdepak by mohl dlouho vydržeti takový vyslanec, který píše verše, a k tomu takové, jaké jsme nahoře uvedli?
Nu tedy, takového jakéhosi Paula Claudela zajisté není třeba bráti vážně; vždyť je známo, že básníci bývají výstřední, proměnliví, pomatení a potrhlí. A což je Paul Claudel nějaký jak se patří básník? Kdo o něm slyšel? Nás tedy zajímá ta poslední z citovaných vět: Jedenáct biskupů, šestnáct tisíc pobitých kněží a ani jeden odpad. A z této věty nás zase nejvíce zajímají poslední čtyři slova: a ani jeden odpad.
Tato slova jsou pro nás nejpikantnější; nic pikantnějšího nemůže býti pro naše poměry. U nás totiž těch kněžských odpadů bylo tolik, že to úplně stačilo k vytvoření dosti početné hierarchie nově založené církve, která čítá stále přes jeden milion příslušníků. My ovšem nemáme veřejně přístupný soupis těchto bývalých kněží katolické Církve, takže bychom namohli Paulu Claudelovi odpověděti pěkným veršem, ve kterém bychom se mu chlubili, kolik za to bylo odpadů u nás… Snad čtenáři řeknou, abych už začal mluviti vážně, či, nechci-li, abych dal raději pokoj. Ale to je tak: My se máme neochvějně domýšleti, že dojde náš lehký krok do nebe cestou příjemnou a snadnou. Co nám má býti do těch jedenácti biskupů a šestnácti tisíc pobitých kněží! Vždyť Církev prý ve Španělsku dělala chyby, stavěla se na odpor spravedlivým reformám a nynější stav ve Španělsku je prý jen přirozeným následkem jejích omylů. A toto vám nepředkládají k věření snad jen nějací socialisté; to vám předkládají i osoby, které jsou či mají býti našimi duchovními vůdci. Co na to můžeme říci jiného, než ta slova toho nějakého Paula Claudela: Jedenáct biskupů, šestnáct tisíc pobitých kněží a ani jeden odpad!
A to musíme opakovati nahlas a stále, neboť jsme příslušníky národa, který má katolické kněžstvo, v jehož historii posledních dvaceti let bylo zaznamenáno odpadů tolik, že to stačilo – vide, ut supra! Tedy: Pakli chce o kněžstvu, které vykazuje jedenáct biskupů, šestnáct tisíc pobitých kněží a ani jeden odpad, souditi kněžstvo, z něhož ušlo tolik kněží, že znatelně naplnili schematismus nově založené církve, je k tomu třeba buď veliké opatrnosti – nebo něčeho jiného.
Stojí v žalmu: Drahocenná jest před očima Páně smrt svatých jeho. A pochopí každé dítě, že smrt kněze před oltářem i před chrámem jest něco, co se neděje bez asistence andělů. Víme, jak po takové smrti toužívali svatí. Těžce by se našel v historii případ, kdy byl kněz, hájící oltář a chrám, zabit spravedlivě pro své hříchy. Mohl by věděti každý, že těch šestnáct tisíc španělských kněží bylo zabito pro víru a že v rudém Španělsku jsou chrámy zbořeny, zavřeny nebo proměněny v budovy světské. Zdá se dosud mnohým, že souhlas s jakousi politickou většinou je tím lehkým krokem, kterým dojdou do nebe cestou příjemnou a snadnou. Ti mohou to odůvodňovati tolika věcmi, že by na to nestačilo knih několik, a na vyčerpávající odpověď by pak ovšem nestačilo také knih několik. Zdá se jim, že takový souhlas je pohodlný a bezpečný. Ale jsou lidé, kteří s tím nesouhlasí, kteří svůj nesouhlas projevují už dlouho, zřetelně a hlasitě, a také to mohou dělati úplně pohodlně a bezpečně. Není tedy k nesouhlasu zapotřebí žádného zvláštního hrdinství, právě tak, jako k souhlasu není třeba chytrácké opatrnosti. Příčina tedy je v něčem hlubším. Buďto lze předpokládati, že z těch šestnácti tisíc zabitých kněží aspoň někteří budou časem prohlášeni za ctihodné, blahoslavené i svaté, anebo že to byli pošetilé a lhostejné oběti jakýchsi zapletených sporů, při nichž možná měli i nějaký nekalý podíl. Jedno, nebo druhé. Ti chytří i opatrní se mohou ovšem utěšovati tím, že takové řízení může trvati nejméně třicet let a posmívají-li se těm, o kterých dosud papež neřekl poslední slovo, nemusejí se báti hříchu. Je to velice zajímavé, když kněží chtějí souditi kněžstvo. Dělal to Wiklef, Luther, Hus. A i tito odsuzovali aspoň s počátku mezi kněžstvem jen břichopasy a simonisty. Kdežto nyní se koná soud nad těmi, mezi nimiž bylo jedenáct biskupů, šestnáct tisíc pobitých kněží a ani jeden odpad. A je to tedy velice zajímavé, neboť se to děje právě uprostřed kněžstva, z něhož ušlo tolik kněží, že znatelně zaplnili schematismus nově založené církve. Stojí však v žalmu: Drahocenná jest před očima Páně smrt svatých jeho. A stojí též v Písmě: Nebývá posmíván Bůh. To tedy je věc, která znepokojuje laiky. Víme, že kněžství nečiní člověka svatým, ani nedotknutelným, a že i kněze nakonec sežerou červi. Ale co jest pro nás svaté a nedotknutelné, to jest kněžství, jest oltář, chrám a služba Bohu. A o to právě jde. Nic není pro nás vznešenějšího než živý kněz stojící u oltáře. Ale před knězem zabitým za víru – to už jen mlčíme, před tím už jen klečíme, toho se slzami vzýváme, to už jest něco nadpřirozeného, to už jest pro nás zjevení Boží, před kterým si zakrýváme tvář.
Zdroj: Jaroslav Durych: O zabíjení kněží. Na hlubinu 1938.
Obrázky: archiv redakce
Katolické noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Katolické noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2202574896 / 2010 Děkujeme
