Jsou to dva měsíce od chvíle, kdy kardinál Dominik Duka sloužil mši svatou za zavražděného Charlieho Kirka. A spustil tím na sebe hněv liberálních komentátorů, některých politiků a aktivistů s palestinskými a duhovými vlajkami. Na bohoslužbě zněla slova o odpuštění, modlitby za oběti politické nenávisti bez ohledu na jejich politickou příslušnost. Za zavražděnou Ukrajinku, za umučené rodiny v Nigérii. Nic nepomohlo. Charlie Kirk vykreslený jako fašista, pár záběrů ze mše s detaily osob, které jsou vnímány jako silně kontroverzní, křičící skupinka cca osmi demonstrantů – to byl obrázek, který se šířil řadou médií a sociálními sítěmi.
V sobotu se budeme loučit s kardinálem Dominikem Dukou. A stejně jako u bohoslužby za Charlieho Kirka, nikdo nebude kontrolovat politické legitimace účastníků. Nebude se zjišťovat, kdo přichází vzdát hold jedné z největších osobností novodobé historie katolické církve a kdo si chce dělat jen laciné „píárko“. Něco je však přeci jen jinak. Z veřejných prohlášení a celkové mediální atmosféry je cítit především respekt a úcta k zesnulému člověku. Jistě, ne ode všech, ale ten rozdíl je markantní. Do lavic katedrály v sobotu usednou významné osobnosti politického, společenského a náboženského života. Poděkovat za jeden naplněný lidský život. Vyprovodit zesnulého, jak se sluší a patří. Ne jako hodnotitelé jeho názorů. Ale jako lidé, kteří mají jistotu vlastní smrti a vědí, že každý člověk potřebuje občas odpuštění a měl by se též snažit odpouštět. Kde jinde si to připomenout, když ne v chrámu Páně.
Foto: Martina Řehořová, ČaV