Jsou to dva měsíce od chvíle, kdy kardinál Dominik Duka sloužil mši svatou za zavražděného Charlieho Kirka. A spustil tím na sebe hněv liberálních komentátorů, některých politiků a aktivistů s palestinskými a duhovými vlajkami. Na bohoslužbě zněla slova o odpuštění, modlitby za oběti politické nenávisti bez ohledu na jejich politickou příslušnost. Za zavražděnou Ukrajinku, za umučené rodiny v Nigérii. Nic nepomohlo. Charlie Kirk vykreslený jako fašista, pár záběrů ze mše s detaily osob, které jsou vnímány jako silně kontroverzní, křičící skupinka cca osmi demonstrantů – to byl obrázek, který se šířil řadou médií a sociálními sítěmi.
V sobotu se budeme loučit s kardinálem Dominikem Dukou. A stejně jako u bohoslužby za Charlieho Kirka, nikdo nebude kontrolovat politické legitimace účastníků. Nebude se zjišťovat, kdo přichází vzdát hold jedné z největších osobností novodobé historie katolické církve a kdo si chce dělat jen laciné „píárko“. Něco je však přeci jen jinak. Z veřejných prohlášení a celkové mediální atmosféry je cítit především respekt a úcta k zesnulému člověku. Jistě, ne ode všech, ale ten rozdíl je markantní. Do lavic katedrály v sobotu usednou významné osobnosti politického, společenského a náboženského života. Poděkovat za jeden naplněný lidský život. Vyprovodit zesnulého, jak se sluší a patří. Ne jako hodnotitelé jeho názorů. Ale jako lidé, kteří mají jistotu vlastní smrti a vědí, že každý člověk potřebuje občas odpuštění a měl by se též snažit odpouštět. Kde jinde si to připomenout, když ne v chrámu Páně.
Foto: Martina Řehořová, ČaV
Katolické noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Katolické noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010 Děkujeme!