Popeleční středa je startovní čarou Velikonoc, pohyblivého svátku. Je to vlastně první vlaštovka jara. Zároveň je to velký dar. Uvědomit si, co děláme špatně, co se nepovedlo. V tichu a soustředění. A přijmout pokorně znamení pomíjivosti života – popelec.
V rodině jsem k tomu vedena nebyla, přesto jsem už někdy od vysoké školy držela velikonoční půst od masa. Připadalo mi to přirozené, jakkoli jsem nikdy nebyla vegeteriánkou, či dokonce vegankou. Prostě 40 dnů si něco odepřít je docela dobré. Dnes už vím, že do velikonočního půstu se nepočítají neděle. Než jsem to zjistila, vypočítávání půstu mi nesedělo, ale ani to nevadilo. Odříkání, byť by s tím asi většina nesouhlasila, člověka posiluje.
Také jsem kdysi měla trochu obavy z velikonoční „mrskačky“. Než jsem pochopila, že to opravdu není hlavní poslaní nejdůležitějšího katolického svátku. V Praze dnes navíc už koledníky člověk nepotkává. Přesto každý rok barvím vajíčka pro všechny případy.
Co je však podstatné, je příprava na Velký pátek a vigilie Bílé soboty. A to je každoročně 40denní výjimečný zážitek. Šest postních nedělí. Příprava katechumenů na křest. Usebrání se a návrat k podstatě života, k radosti. Procházení Křížové cesty s Kristem. Cítit tu nezměrnou bolest nevinného a zároveň sílu jeho víry. Uvědomovat si, kolikrát si stěžujeme kvůli drobnostem a nevzpomeneme na to, co pro nás Ježíš udělal.
Velikonoční postní doba je darem. Darem života a životu. Těšit se na každou další neděli, na přiblížení se zásadního rozuzlení dějin lidstva, na Zmrtvýchvstání. A těšení se i na své zmrtvýchvstání. A to nejen na věčnosti, ale už tady, už teď. Znáte krásnější zprávu?
Tak na Popeleční středu žijme se slovem lituji a k Velkému pátku se přibližujme s nadějí, každým rokem větší.
Foto: redakce