Komunistická férovka z roku 1950: 3000 komunistických vojáků a policajtů proti 12 polským vlasteneckým odbojářům! Doklad toho, jak se bolševici báli hnutí odporu.
K letošnímu kulatému jubileu konce druhé světové války patří náležité oslavy, pietní akty, vzpomínky pamětníků, odborné konference…
Lidé si v květnu 1945 oddychli a začali znovu svobodně žít. Budovali zničené domovy a vraceli se do normálního života. Osvoboditelé byli zasypáváni květinami a upřímně vítáni.
Ne všichni se však mohli radovat z nabyté svobody. Země, které se po válce dostávaly do mocenského vlivu Sovětského svazu a ve kterých se moci postupně ujímaly domácí komunistické vlády řízené z Moskvy, se stávaly pro své občany vězeními. Synové církve v těchto státech nastoupili často cestu mučednictví. Zatímco lidé na evropském západě slavili a tvořili z trosek novou budoucnost, mnohé země střední a jihovýchodní Evropy a Baltu upadaly do nové tyranie. Daň za sovětské osvobození byla vysoká. Procitnutí z oslav bylo bolestivé. Poroba přicházela někde okamžitě, jinde postupně. Vždy za pomoci učenlivých domácích pohůnků Moskvy. Z pavoučí sítě vyvázli jen nemnozí (Rakousko, Řecko).
V reakci na zavádění komunistických diktatur se mnoho lidí v Polsku, v pobaltských zemích, na Ukrajině a ve státech jihovýchodní Evropy rozhodlo pro ozbrojený odpor proti komunistům – jak proti sovětské NKVD, tak proti domácím komunistickým ozbrojeným silám.
V Polsku odbojáři přešli fakticky kontinuálně z odboje protiněmeckého do odboje protikomunistického.
Proti stalinistické vládě dosazené Moskvou se v letech 1944 a 1945 obrátila velká část polského odboje, který do té doby válčil s německými nacisty. Podle odhadů polského Institutu národní paměti se do boje proti nastupujícímu komunismu na konci 2. světové války a v dalších letech zapojilo 120 až 180 tisíc Poláků. Polské podzemní hnutí bylo velice členité a početné. Opíralo se o podporu katolické církve.
Poláci jenom vyměnili zásobníky a šli na novou zteč. Nedělali si iluze. Čelili starému rudému, smrtelnému nepříteli, kterého v srpnu 1920 maršál Pilsudski vyhnal z Rzeczypospolité polské do jeho východních stepí. Vyčerpaní polští odbojáři šli opět bojovat za svůj národ a katolickou církev – dvě neoddělitelná společenství. Do štítu si bojovníci dali posvátné ochránkyně Rzeczypospolité: Madonu Čenstochovskou a Madonu Ostrobranskou. Antikomunističtí odbojáři ve městech a i na venkově napadali věznice a internační tábory zřízené v Polsku sovětskou tajnou policií NKVD. Vyrovnávali účty i se zrádci vlasti, kteří pomáhali moskevským uchvatitelům porobit Polsko. Desítky tisíc zajatých a zatčených příslušníků polského hnutí odporu nakonec skončily v sovětských gulazích. Některé skupiny těchto nezlomných synů Polska bojovaly do poloviny 50. let. Poslední polský voják padl v roce 1963 – osmnáct let po skončení 2. světové války.
V těchto dnech si připomínáme osudy jedné z takových polských odbojových skupin, kterou nelítostně stíhaly komunistické ozbrojené síly. 19. srpna 1950 začalo v lesích u Janowa Lubelského čtyřdenní pátrání, jehož cílem bylo dopadnout vojáky protikomunistické Národní vojenské jednoty (dále NZW, originální název Narodowe Zjednoczenie Wojskowe) pod velením Adama Kusze „Hrbatého”. Komunistická moc nasadila značný počet vojáků a policie. Operace se zúčastnilo 3 tisíce vojáků Sboru vnitřní bezpečnosti (Korpus Bezpieczeňstwa Wewnetrznego, KBW), Úřadu bezpečnosti (UB) a Občanské milice (MO). Při pokusu o proniknutí z obklíčení bylo zabito pět partyzánů: velitel jednotky Adam Kusz „Hrbatý“, Władysław Ożga „Bór“, Stanisław Bielecki, Andrzej Dziura „Stach“ a Wiktor Pudełko „Wiktor“.
Odbojová lesní jednotka Zvláštní pohotovostní služby Národní vojenské jednoty (NZW) Adama Kusze „Hrbatého“ byla útvarem náležejícím do řešovského okresu NZW. Tato skupina navazovala na lesní jednotku Zvláštní pohotovostní služby Józefa Zadzierskiho „Volyňáka“, který se v prosinci 1946 v důsledku gangrény v ruce v bezvýchodné situaci zastřelil. Po převzetí velení nad „Volyňákovou“ jednotkou si Adam Kusz „Adam“ změnil pseudonym z „Adam“ na „Hrbatý“ a od té doby nesla jednotka jméno svého nového velitele.
Jednotka Hrbatý NZW sídlila zpočátku v ležajském a bilgorajském okrese a později se přesunula na hranici dnešního Podkarpatského a Lublinského vojvodství. Z bezpečnostních důvodů a pro lepší podmínky přežití jednotka přenesla své operace do Janowských lesů a tábořila na tzv. Tulowé hoře. Během několika let svého působení provedla jednotka Hrbatý mnoho operací, včetně zničení několika stanovišť Občanské milice (MO) ve vesnicích mezi Bělgorajem a Ležajskem, například v Biszcze, Tarnogrodu a Górnym Potoku. Jednotka výpraskem trestala informátory komunistické Bezpečnostní služby a sovětské NKVD. Prováděla také úspěšné operace s cílem získat průmyslový materiál a potraviny potřebné pro život a práci jednotky.
Zrada a rozbití oddílu
V květnu 1950 poskytla Bezpečnostní služba (UB) záměrně naší odbojářské skupině prostřednictvím konfidentů rádiovou stanici, údajně pozůstatek po jednotce Hieronima Dekutowského „Zapory“. Jak se později ukázalo, rádiovou stanici UB použila k lokalizaci jednotky v Janowských lesích. Poté, 19. srpna 1950, vládní jednotky Sboru vnitřní bezpečnosti (Korpus Bezpieczeňstwa Wewnetrznego, KBW) a Bezpečnostní služby s třemi tisíci vojáků obklíčily jednotku NZW Hrbatý. V táboře na Tulowé hoře se odehrál dramatický zápas. Útok na jednotku později popsal její člen Andrzej Kiszka s krycím jménem „Dub“:
„/…/ Přešel jsem k jednotce Adama Kusze s krycím názvem „Hrbatý“ a zůstal jsem tam až do tragických srpnových dnů roku 1950. V červenci 1950 náš velitel Adam Kusz navázal kontakt s „jistými“ lidmi, údajně důvěryhodnými. Zpočátku nám poskytovali peníze na živobytí a slíbili, že nám seženou falešné doklady pro cestu na Západ. Abychom udrželi kontakt se zahraničím, byla zřízena radiostanice, kterou obsluhovaly dvě osoby. Bohužel se později ukázalo, že to byli informátoři spolupracující s Bezpečnostní službou (UB). Vysílání radiostanice sloužilo UB k určení naší polohy. Po průzkumu, 15. srpna 1950, byly Janowské lesy, kde jsme se ukrývali, obklíčeny třemi tisíci vojáků ze Sboru vnitřní bezpečnosti (KBW) a Bezpečnostní služby (UB). Tři dny jsme byli obklíčeni bez jídla a vody. Velitel nás rozdělil do dvou skupin; já a pět mých kolegů jsme šli odděleně. Velitel zůstal u druhé skupiny, ve které byli i radisti. Uprchli jsme směrem k lipským lesům a cestou jsme ztratili našeho drahého přítele Wladyslawa Ozgu s krycím jménem „Bór“. Po rozloučení s Hrbatým jsem jeho ani jeho kamarády, kteří s ním byli, už nikdy neviděl. Třetí den obklíčení jsme ztratili našeho přítele Andrzeje Dziuru s krycím jménem „Stryj“. Podařilo se nám však prorazit obklíčením. Třetí den jsme prošli bažinami. Z obklíčení se vymanili tito muži: Andrzej Kiszka „Dub“, Michal Krupa „Wierzba“, Stanislaw Marciniak „Černý“, Kazimierz Biegliňski „Kuna“ a Józef Klys „Rejonowy“. /…/.“
Ze služebního zápisu komunistické bezpečnosti
Zpráva velitelství Občanské milice v Lublinu z 6. srpna 1957 obsahovala následující informace, týkající se útoku na jednotku Adama Kusze „Hrbatého“:
„/…/ Po zatčení „Otce Jana“ (Franciszek Przysiezniak) byl velitelem Józef Žarski, pseudonym Wolyňák (policejní zápis uvedl špatné příjmení), který byl v roce 1946 zabit a na jeho místo byl jmenován Adam Kusz.
Během amnestie v roce 1947 se někteří členové bandy odhalili a několik z nich v čele s Adamem Kuszem zůstalo v ilegalitě.
Dne 19. srpna 1950 byla v okrese Janów Lubelski zlikvidována výše zmíněná banda. Skládala se z 12 členů ozbrojených samopaly typu „Dykteriowy“ a PPS, puškami a pistolemi. Během likvidace skupiny byly zabity tyto osoby:
- Velitel Adam Kusz alias „Adam“, „Hrbatý“
- Zástupce Tadeusz Haliniak alias „Opium“
- Wladyslaw Ožga „Bór“
- Andrzej Dziura „Stach“
- Wiktor Pudelko „Wiktor“
- Kazik (příjmení neznámé)
U nalezených banditů byly zajištěny následující zbraně: 4 lehké kulomety „Dykteriowy“, 2 lehké kulomety různých typů, 3 automatické pušky PPS, 1 KB „Mauser“, 7 pistolí různých typů a 7 granátů.
Na naší straně jsme utrpěli ztráty: 3 vojáci KBW zabiti a 7 jich bylo zraněno, včetně jednoho důstojníka. Zbývající členové bandy unikli z obklíčení, dva z nich byli později zabiti.
Dva byli zabiti, dva se odhalili: Jan Dec z Hrubieszowského okresu a Kazimierz Biegliňski z Wierzchowisk v okrese Janów Lubelski. Zbývající dva členové skupiny, Andrzej Kiszka a Michal Krupa, se dodnes skrývají. O zločinech spáchaných bandou Adama Kusze nemáme přesné informace. Víme, že před amnestií v roce 1947 údajně prováděli teroristické útoky na stanice Občanské milice (MO) v Biszcze, Tarnogrodu a v Górném Potoce v okrese Bilgoraj. Také nevíme, jak velký byl rozsah činnosti Michala Krupy v bandě. Neidentifikovali jsme žádné svědky, kteří by mohli vypovídat o jeho trestné činnosti, protože jsme o Michala Krupu neměli přímý zájem, ačkoliv o něj v Nisku mělo a v současné době má zájem oblastní policejní velitelství… /…/.“
Vytrvalí až do konce
Krupa i Kiszka se po operaci proti jednotce „Hrbatý“ mnoho let skrývali. Až v roce 1959 byl Michal Krupa s krycím jména „Wierzba“ zatčen Občanskou milicí a odsouzen k 15 letům vězení, ale poté, co byl trest v roce 1961 snížen na osm let, byl v roce 1965 propuštěn. Zemřel v roce 1970 v Ulanowě (Podkarpatské vojvodství).
Druhý odbojář Andrzej Kiszka, s krycím jménem „Dub“, se ukrýval v lesním bunkru až do posledního dne roku 1961, kdy ho zradil člen rodiny. Nejprve byl odsouzen k doživotnímu vězení, poté byl trest zmírněn na 15 let. Propuštěn byl v roce 1971. Andrzej Kiszka zemřel v červnu 2017; byl jedním z věrných vojáků, kteří se před komunistickými pronásledovateli skrývali nejdéle.
Vzpomínka na výročí
Na Tulowé hoře v Janowském lese, kde jednotka Hrbatý během útoku tábořila, nyní stojí pamětní kříž. Světová asociace vojáků Zemské armády, okresní pobočky Nisko-Stalowa Wola, si již několik let výročními slavnostmi připomíná osudový útok na jednotku v roce 1950. V roce 2025 bude odhalena informační deska věnovaná vojákům jednotky.
Modlitbu, úctu a památku všem bojovníkům, kteří hrdinně vzdorovali komunistické tyranii!
Zdroj: Muzeum Kierownictwa Dywersji Armii Krajowej
Katolické noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Katolické noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010 Děkujeme
