Po delší době jsem měl letos možnost se opět zúčastnit Pochodu pro život; mohl jsem tedy s jistým odstupem zaznamenat vývoj, který tato akce za posledních, řekněme, deset, patnáct let prodělala. V mnoha ohledech je třeba organizátorovi – Hnutí pro život – vyjádřit obdiv a uznání: z mimoňského, koncepčně tápajícího podniku, jehož některé detaily občas hraničily s bizárem a od něhož i Církev až na výjimky dávala raději ruce pryč, je dnes etablovaná, profesionálně připravená a prezentovaná akce se samozřejmě působící podporou a dokonce osobní aktivní účastí pražského arcibiskupa (a několika dalších biskupů). Z vnějšího pohledu lze asi jen těžko přecenit obrovský kus práce, který zde byl během těch let odveden.
Je i mnoho konkrétních bodů, které lze na letošním Pochodu vyzdvihnout. Úvodní pontifikální mše svatá v katedrále se již stala samozřejmou tradicí – díky Bohu za to! Liturgie byla připravena nádherně (byť si nemohu odpustit povzdech nad tím, že arcibiskupský stolec stále trvá na porušování obecných i svých vlastních norem, když nechává zpěv Aleluja opakovat i po evangeliu jako doprovod k odnášení evangeliáře, čímž se tento vrcholný liturgický úkon degraduje na doprovodný zpěv procesní). Homilie Mons. Jana Graubnera byla mimořádná jak rétoricky, tak obsahově: otec arcibiskup v ní precizně reagoval na implicitní nebezpečí křesťanského aktivismu, spočívající v nadřazení lidských projektů Boží vůli, přesunutí pozornosti z Krista na naše vlastní lidské plány. „Není třeba se bát, ani lidsky projektovat; je třeba pozvat do našeho světa Ježíše, který je jediný Spasitel.“ Díky za ta slova – zejména v dnešní době, kdy i z nejvyšších církevních míst bývá někdy úloha Církve redukována na jakýsi lidumilný aktivistický spolek.
Po loňském hanebném selhání policie, která (těžko se zbavit dojmu, že záměrně) rezignovala na svoji povinnost, když nechala agresivní protidemonstranty ovládnout pole a Pochod zablokovat, se organizátoři uchýlili k rafinované taktice: Pochod byl rozdělen na snad několik desítek autonomních skupin jsoucích po různých trasách, takže zablokování ze strany odpůrců bylo technicky vyloučeno a společenský dopad se rozšířením akčního radia znásobil. Vtipný a funkční nápad, hodný sloganu spolku „Jsme kreativní“! Však také frustrace hystericky vřískající protistrany byla hmatatelná a snaživost policie (zjevně si uvědomující své loňské máslo na hlavě) skoro roztomilá.
Další skvělý nápad – sprejování křídových srdíček přes šablony. A též program na pódiu v cíli Pochodu na Václavském náměstí, postavený na prezentaci reálných výsledků práce Hnutí pro život ať už ženami, jimž bylo pomoženo, nebo těmi, kdo pomáhají, byl zjevně promyšleně koncepčně připraven (žádné nahodilé pásmo typu „kdo by nám tak ještě něco hezkého řekl“) a mnohé příběhy mě zasáhly svojí autentičností (o jeho slabších stránkách se zmíním níže).
Potud tedy: zcela vážně a s hlubokou úctou, klobouk dolů.
Proč tedy ony „lehce smíšené pocity“?
Mám za to (na základě rozhovorů, obsahu transparentů atd.), že motivací k účasti většiny účastníků pochodu k účasti, i motivace hlavních hostů vystupujících na pódiu (ale nikoliv zástupců organizátorů) – a ostatně i motivace moje a mé rodiny – byla snaha poukázat na obrovské zlo vraždění nenarozených lidských bytostí: zlo, které se v naší společnosti etablovalo natolik, že už samotné jeho explicitní pojmenování člověka začasté vylučuje ze slušné společnosti. Všechna ostatní zla, která jsou s potraty spojena – jako traumata žen, které potrat podstoupily, nucení k potratům, související společenské patologie atd. jsou až sekundárním důsledkem tohoto nejhlubšího kořenu. I kdybychom dosáhli toho, že na potrat půjdou pouze ty ženy, které se proto zcela svobodně a bez jakéhokoliv nátlaku rozhodly, a i kdybychom dokázali vyléčit veškerá následná traumata, to hlavní zlo – svévolné zabíjení nevinných lidských bytostí – přece zůstane.
Hnutí pro život se již před nějakou dobou rozhodlo vzdát se deklarovaného cíle prosadit v České republice omezení či zákaz umělých potratů a soustředit se na pomoc ženám, které jsou k potratu nuceny či jej podstoupily. Rozhodnutí bylo učiněno, pokud dobře rozumím, z pragmatických a taktických důvodů: prosazení zákonného zákazu či omezení potratů je za vládnoucí hodnotové konstelace české společnosti zcela nerealistický cíl, a jeho zarputilé prosazování přitom velmi ztěžovalo práci na poli zmíněné reálné a dosažitelné konkrétní pomoci ženám. Chtěl bych zdůraznit, že toto rozhodnutí pokládám za zcela legitimní a v principu správné (na rozdíl od mnoha kritiků, kteří tento krok interpretovali jako zradu principů a přestali HPŽ podporovat).
Ovšem za jedné podmínky: totiž že bude naprosto zřejmé, že se jedná o rozhodnutí pragmatické a taktické, a nikoliv o onu rezignaci na principy a na identifikaci zmíněného hlavního kořenu celého zla. Letošní pochod, resp. způsob, jak byl prezentován jeho organizátory mediálně i během samotné akce, však ve mně bohužel zanechal pochybnosti, že tomu tak opravdu je.
V rozhovoru pro Konzervativní noviny např. předseda HPŽ Radim Ucháč prohlásil: „My neřešíme ideologie. Nezapojujeme se do bojů za práva. Nestavíme proti sobě práva ženy, muže, dítěte, protože v tom okamžiku všichni prohrávají…“. Z pódia na Václavském náměstí zaznělo na adresu oponentů skandujících hesla typu „moje tělo – moje právo“, že „my jim přece žádné právo brát nechceme“. Pokud někdo za organizátory na tyto protesty nějak reagoval, tak vždy ve smyslu „neobviňujte nás, že chceme zakázat potraty nebo omezit vaše práva“. Hlavní myšlenka, kterou organizátoři z pódia předávali, vyznívala asi takto: „My jsme se sem přišli poveselit s dětmi a balónky a pochválit se za to, jak pomáháme ženám – a vy nás tady obviňujete z protipotratového aktivismu!“
Výsledný dojem? Pokrytectví a mlžení. Opravdu nevím, jestli mám Radimu Ucháčovi věřit, že HPŽ již „neřeší ideologie“ v tom smyslu, že již nezastává ideologické předpoklady pro-life hnutí, jako je rovná důstojnost a rovná základní práva všech lidí od početí do smrti. Jsou právě dvě možnosti: buď už tyto „ideologické principy“ HPŽ opravdu „neřeší“, teoreticky jejich obranu vzdala – takže se organizace hájící určitý principiální pohled na lidskou osobu proměnila v ideologicky nezakotvený spolek pro praktickou podporu žen v nouzi. Nic proti takovému spolku; ovšem pokud by tomu tak skutečně bylo, pak jednak nechápu, jaký význam má za těchto okolností obrat „Pro život“ v jeho názvu – nevyjadřuje-li již jeho hodnotové, „ideologické“ zakotvení, nevyjadřuje-li přesvědčení o nezadatelném právu nenarozeného člověka na život („nezapojujeme se do bojů za práva“). A jednak, upřímě řečeno, nevím, proč bych měl na Pochod pro život příště ještě chodit. Poveselit se s dětmi a balónky můžu jinde mnohem lépe, bez asistence policejních těžkooděnců a zvukové kulisy fanatického řevu „obrátíme vaše děti!“; a to, že HPŽ na poli praktické pomoci ženám odvádí skvělou práci, pak vím dobře sám a nepotřebuji to poslouchat z pódia na Václavském náměstí v pauzách mezi klauny snažícími se (nepříliš úspěšně) přimět dav ke skandování bezobsažného sloganu „Pochod pro život“ (toto byly pro mě nejtrapnější momenty celé akce).
Jak se ale zdálo, většina účastníků Pochodu, hostů na pódiu a zjevně též demonstrující oponenti to Ucháčovi stejně nevěřili. Měli za to, že se svými principy sice nechce moc chlubit, ale pořád je vlastně zastává, a Pochod je zde hlavně proto, aby se těmto principům vyjádřila podpora. Proto většina účastníků na pochod přišla, a proto se dostavili i oponenti, kteří ostatně HPŽ z pokrytectví explicitně obviňovali. Vždyť i sám Ucháč si ve zmíněném rozhovoru o pár řádek níže stěžuje, že „radikální levicový proud prosazuje svoji ideologickou představu práva na potrat jako symbolu nezávislosti a důstojnosti“, s čímž „souvisí nárůst radikalismu a netolerance na vysokých školách zejména humanitního typu“. Zjevně tedy Ucháč určité ideologie kritizuje a odmítá – a odmítat nějakou ideologii znamená zastávat její opak; těžko mu tedy věřit, že „ideologie neřeší“.
Ve skutečnosti asi sotvakdo (včetně mě) pochybuje, že Radim Ucháč a další představitelé HPŽ jsou přinejmenším osobně ideologicky zakotveni v anticko-židovsko-křesťanské koncepci důstojnosti lidské osoby, a že toto je jejich skutečná motivace pro práci v HPŽ. Za těchto okolností je ovšem mediální komunikace, kterou zvolili, velmi nešťastná. Nejenže zcela nevyhnutelně působí popsaným dojmem pokrytectví a mlžení (vnímaným oběma stranami sporu!), čímž škodí veřejnému obrazu HPŽ. Tím, že se HPŽ programově distancuje od teoretické obhajoby svých faktických východisek, a dokonce tyto teoretické předpoklady označuje pejorativní nálepkou „ideologie“, navíc posiluje obecné předsudky vůči možnosti efektivní racionální diskuse o základních existenciálních otázkách vůbec: potvrzuje vládnoucí skepsi vůči možnosti nějaký zásadní „ideologický“ spor rozhodnout racionálně, pomocí argumentů, a nikoliv emocí, řevu na náměstích či klacků.
A to samozřejmě dopadá i na legitimitu pro-life pozice konkrétně. Jestliže teoretická přesvědčení ohledně hodnoty lidského života, lidských práv atd., na nichž se tato pozice zakládá, nejsou nic než jakési „ideologie“ a „doktríny“, o kterých nemá smysl se racionálně přít, neboť každý si může vybrat tu, která mu vyhovuje – jak nedat zapravdu oněm nešťastnicím ječícím „držte svoje doktríny dál od mojí vaginy“? Jestliže racionální diskuse nemá smysl (protože „nejlepší je pomoct“ a „ideologie neřešíme“), jak mít druhé straně za zlé, že prosazuje svoji pozici těmi jedinými způsoby, které zbývají – totiž oním řevem a v některých případech i fyzickými útoky?
Zkrátka, vyčítám HPŽ, že rezignací na „řešení ideologií“ rezignovala na možnost racionální obhajoby svých teoretických východisek, čímž hnutí na obhajobu důstojnosti lidského života postavila na roveň svých řvoucích oponentů – a přesně tak také událost odprezentovala média: dvě ideologicky znepřátelené skupiny se střetly v Praze, policie je oddělila, aby se neporvaly, tak na sebe jen řvaly. To je výsledný dojem. Cožpak HPŽ nechápe, jak je to krátkozraké, jak si tím škodí, jak potvrzuje dojem vlastní argumentační nouze, jak přispívá k celospolečenskému přesvědčení o iracionálně-ideologické podstatě pro-life hnutí? Cožpak je možné usilovat o změnu celospolečenského pohledu na situaci „čekání nečekaného dítěte“ bez toho, aby se společnosti poskytl nějaký racionální důvod proč ten pohled změnit?
Iracionalita pozic a sloganů prezentovaných oponenty pochodu byla navíc naprosto zřejmá a nebyl by žádný problém ji exponovat. Plod zjevně a biologicky prokazatelně není „součástí těla matky“, jak předpokládá slogan „moje tělo – moje volba“. Když se operuje „právem ženy“ – což takhle se zeptat na práva žen nenarozených? „Se svým tělem si můžu dělat, co chci“ – opravdu? Třeba vrazit svoji pěst do cizího obličeje? A tak dále. Iracionalita oponentů na Václavském náměstí poskytovala nesčetně příležitostí k trefné racionální reakci, žádná však nebyla využita (oficiálně z pódia – nemluvím o individuálních akcích samotných účastníků, za které díky!). Hlavní starostí bylo ohradit se proti nařčení, že chceme zakázat potraty, ukázat, že také umíme skandovat (co taky jiného dělat, když argumentů jsme se vzdali) a ujišťovat oponenty, že jejich řev nám vůbec nevadí, ale naopak nás „naplňuje energií“ (pozitivní emoce jako náhražka argumentace).
Jak skvělé by bylo, kdyby byla například z pódia nabídnuta nositeli některého z oněch iracionálních sloganů krátká debata, v níž by jeho iracionalita byla demaskována! Nebo kdyby byl místo pokusů o manipulování davem věnován čas, byť i jen stručnému odbornému vyvrácení např. oné nehorázné teze o „části těla matky“. V jednu chvíli se (pokud jsem dobře pochopil situaci) dokonce jeden z „propotratářů“ na pódium vloudil a vykřikl slogan „právo na potrat je základní lidské právo“ – proč byl rychle uklizen, místo aby se ho někdo v klidu zeptal, o jaké předpoklady tuto tezi opírá, z čeho přesně základní lidská práva vyvozuje atd. – a v následné debatě jeho pozici znemožnil? Pokud v HPŽ nevědí, jak se to dělá, mohou si pustit záznam některé z nesčetných veřejných debat zavražděného Charlieho Kirka: shledají, že exponovat argumentační bídu oponentů tohoto typu je obvykle velmi snadné. Jak je vůbec možné, že v HPŽ nemají dávno připravené drtivé odpovědi na tyto dávno známé pseudoargumenty?
Rozumějte mi dobře: to, po čem volám, není návrat k explicitnímu lobbingu za legislativní zákaz potratů. Je to návrat k ochotě teoreticky hájit lidskou důstojnost nenarozeného člověka, resp. racionalitu této pozice proti zjevně iracionální opozici; je to explicitní rozlišení (nedotknutelných) teoretických principů a (pragmaticky přizpůsobovaných) praktických cílů, tak, aby bylo zřejmé, že (dočasná?) rezignace na praktické prosazení všech důsledků oněch principů neznamená opuštění či skepsi vůči principům samým. Závažné teoretické principy s celospolečenským dopadem jsou totiž to jediné, co má smysl propagovat formou veřejné manifestace jako je Pochod pro život. Pokud by se ukázalo, že účast na Pochodu je vlastně implicitním přihlášením k rezignaci na racionální obhajobu těchto principů, navíc proti oponentům oné úrovně, jakou jsme zažili na Václavském náměstí, byl by to vskutku důvod věnovat čas a energii nějaké jiné kratochvíli.
Katolické noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Katolické noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2202574896 / 2010 Děkujeme
