Okovy
Okovy. Vsazen jsem za ruce, za nohy
do tenat železných;
tráví mě můj vlastní hřích.
Dušen jsem balvany svobodných rozhodnutí,
svírá mě úzkost – palečnice – a přemýšlet nutí,
je toto vše a dost, nebo je na světě více?
Více svobody? Potěšení?
Jak má to užívat, když člověk schopný není
ani sám v poklidu se sebou být?
Ach žít, ach žít! A proč?
Podívej, kam jen ten svět spěje,
mohl by, myslíš si, snad hůře jít?
A moje okolí, příklad beznaděje,
pověz mi, jak ještě nezačals pít?
Všechno mám! K čemu je mi více?
Sípám a strádám jak probodená plíce,
mně chybí lidství…
On ví. On ví, a proto neutuchá,
mluví a zve mě v každou chvíli:
„Pojď,
obrať se,
já pro tebe na svět přišel!“
A uschopňuje mě skrze svého svatého Ducha, abych ve všednodenní píli vyšel…
Duch Pána, duch Hospodinův, je nade mnou, protože mě Hospodin pomazal, poslal mě zvěstovat radostnou zprávu chudým, obvázat ty, jimž puká srdce, oznámit zajatým propuštění, svobodu uvězněným, hlásat Hospodinovo milostivé léto. (Iz 61, 1-2a)
Uzdraven, obvázán, propuštěn,
už nejsem vězněm světa stěn.
Pošmourné strašlivé stalo se místem svatosti
a já byl poslán do něho
pozorně poznávat podobu pravé lidskosti.
Katolické noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Katolické noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2202574896 / 2010 Děkujeme
