Arménský katolický mučedník biskup Ignatius Maloyan, kterého Turci zavraždili před 109 lety, byl v neděli v Římě kanonizován.
Začátkem června 1915 se do Vatikánu dostaly první zvěsti o genocidě Arménů a dalších křesťanských menšin v Osmanské říši. Monsignor Angelo M. Dolci, apoštolský delegát v Konstantinopoli, informoval Jeho Svatost a papežský státní sekretariát v šifrovaném telegramu: „Byla přijata informace, že stovky Arménů, včetně mnoha katolických rodin, prchají před pronásledováním muslimy. Tyto pohyby doprovázejí zvěsti o masakrech, ať už pravdivé nebo úmyslně šířené. Opatření přijatá velvyslanci dvou spojeneckých mocností byla neúspěšná. Následuje zpráva.“ Aby ověřil původní zvěsti, pokusil se monsignor Dolci kontaktovat adanského biskupa prostřednictvím arménského katolického patriarchátu. Když všechny přímé pokusy selhaly, požádal německého velvyslance o administrativní pomoc. Nakonec je kontaktoval německý konzulát v Adaně a požádal o zprávu, která byla 22. června 1915 předána patriarchátu a apoštolskému delegátovi: „V celé provincii Kilikie dochází k systematickému pronásledování,“ uvádí se v ní. „Cílem tohoto pronásledování je vyhnat křesťanské arménské obyvatelstvo z celé provincie.“
O šest dní později, 28. června, se v Konstantinopoli objevily další hrůzné podrobnosti, které Dolci okamžitě předal Římu: „(…) Podle zpráv došlo k masakru v Mardinu, při kterém byl zabit arménský katolický arcibiskup Monsignor Maloyan a 700 katolíků. Říká se, že vesnice Tell-Ermen, obývaná výhradně katolickými Armény a patřící k jeho diecézi, byla zcela evakuována a její obyvatelé zmasakrováni. Muži byli svázáni a jeden po druhém házeni do řeky, kde se utopili. Ženy prodávaly své děti, aby získaly peníze na chléb. Také se uvádí, že po evakuaci a hromadném vyhnání Arménů z Malatyi došlo k masakru těch, kteří zůstali; o katolících tam nejsou žádné zprávy.“ Případ arménského katolického arcibiskupa z Mardinu, Mons. Ignatia Maloyana (1869-1915; arcibiskup z Mardinu v letech 1911 až 1915), kterého v neděli kanonizoval Lev XIV., tehdy Vatikán obzvláště šokoval. Sultán ho v dubnu poctil. O deset dní později Turci vtrhli do jeho rezidence a hledali zbraně. Žádné tam ale nebyly. 3. června 1915, na svátek Božího těla, ho četníci vyvlekli na dvůr, spoutali jeho i 28 kněží a řeholníků a zatkli 860 věřících. Když odmítli konvertovat k islámu, byli jeden po druhém uvězněni a mučeni holemi na bosých nohou a „shledáni vinnými“. Jejich verdikt byl vynesen o týden později: deportace.
Během noci bylo prvních 447 křesťanů rozděleno do jedenácti skupin a odvedeno z města, kde byli četníky – včetně biskupa – oloupeni a zabiti. Papež Jan Pavel II. biskupa 7. října 2001 blahořečil a papež Lev XIV. ho 19. října kanonizoval. Po významných osobnostech následovalo utrpení zbývajících mužů, poté žen a dětí; jen 20. července bylo zabito 12 000 lidí. Většina dívek a chlapců byla prodána do otroctví. Monsignor Dolci se o to pilněji snažil potvrdit zpočátku vágní zprávu o tragických událostech v Mardinu. Konečně 30. července 1915 podal kardinálovi státnímu sekretáři Pietru Gasparrimu a kardinálu Girolamovi Maria Gottimu, prefektovi Kongregace pro evangelizaci národů, zprávu: „Před několika dny jsem se dozvěděl, že arménský katolický arcibiskup tohoto města byl zavražděn. Protože se jednalo jen o velmi vágní zprávu, snažil jsem se všemi dostupnými prostředky dostat k jádru věci. Za tímto účelem jsem kontaktoval německého velvyslance, který mi předal odpověď německého konzula žijícího nedaleko Mardinu (ne přímo v tomto městě), jenž potvrdil zprávu, že 700 Arménů z Mardinu bylo násilím vyhnáno do vnitrozemí země a tam zabito spolu se svým biskupem. V Mardinu působí také biskupové pravoslavných a protestantských Arménů, kteří mi tuto informaci o monsignoru Maloyanovi poskytli. Bohužel potvrzeno.“
Dnes, díky dokumentům z vatikánských archivů, které jsem poprvé publikoval v roce 2015, jsme schopni přesněji rekonstruovat „případ Maloyan“.
Šukrallah Maloyan se narodil v roce 1869 v arménské rodině. Ve čtrnácti letech ho jeho farář poslal do arménské katolické katedrály v Bzoummaru v Libanonu. 6. srpna 1896 dokončil teologická studia a přijal řeholní jméno Ignác na počest svatého Ignáce z Antiochie. V letech 1897 až 1910 sloužil Maloyan v arménské katolické eparchii Alexandrie jako farář v Alexandrii a Káhiře. Maloyan začal sloužit v Konstantinopoli v roce 1904 jako asistent arménského katolického patriarchy Pavla Petra XII. Sabbaghiana. Po synodě v Římě v roce 1911, jejíž dekrety výrazně posílily nezávislost a vůdčí postavení arménského katolického duchovenstva na úkor osmanské vlády a laiků, byl otec Maloyan 22. října v Římě vysvěcen na arcibiskupa z Mardinu. Po vstupu Turecka do první světové války se do Mardinu dostaly zvěsti o rozkazech od vedení mladoturecké vlády v Konstantinopoli k realizaci již existujících plánů na vyhlazení celého křesťanského obyvatelstva říše. Ve stejném měsíci byl novým valim (guvernérem) Diyarbekiru jmenován vysoce postavený úředník mladotureckého režimu dr. Mehmed Reshid, který dorazil s malým soukromým komandem smrti složeným z čerkeských dobrovolníků.
Na Květnou neděli 28. března vstoupili turečtí vojáci do všech kostelů, aby hromadně zatýkali osoby podezřelé z dezerce, včetně jáhnů dříve osvobozených od vojenské služby. Armáda pokračovala v pronásledování arménských a asyrských věřících po celý Svatý týden. Velikonoční neděli křesťané strávili s „vyděšenými srdci a se znepokojenou myslí“. V naději, že zachrání životy, arcibiskup Maloyan využil každé příležitosti k vyjádření loajality své arcidiecéze Osmanské říši. Za tato prohlášení byl Maloyan 6. dubna informován, že od sultána Mehmeda V. obdrží medaili. 13. dubna 1915 byla z místních muslimských dobrovolníků vytvořena milice, což dále zvýšilo obavy místních křesťanů. 20. dubna 1915 medaile dorazila a byla arcibiskupovi Maloyanovi veřejně předána spolu s prohlášením od sultána. Ve svém děkovném projevu arcibiskup vyjádřil naději na trvalé zdraví sultána Mehmeda a na úspěch jeho ministrů a generálů při vedení Osmanské říše k vítězství nad Spojenci.
Krátce po masovém zatýkání arménských intelektuálů v Istanbulu 24. dubna vyslal diyarbekirský vali Rešíd bej svého blízkého důvěrníka Azíze Feyziho Pirinççizâdeho, aby přesvědčil turecké a kurdské vůdce Mardinu k účasti na tom, co bylo později nazváno arménskou a asyrskou genocidou. Podle otce Jacquese Rhétorého, francouzského dominikánského misionáře internovaného v Mardinu, se 15. května 1915 v Mardinu konalo velké shromáždění, na kterém Feyzi požadoval: „Žádný křesťan nesmí zůstat! Kdokoli nesplní tuto povinnost, již není muslimem.“ Feyzi dodal: „Nastal čas zachránit Turecko před jeho národními nepřáteli, křesťany. Je jasné, že státy Evropy nás nepotrestají, protože Německo je na naší straně a pomáhá nám.“ 25. května 1915 dorazil do Mardinu Rešíd bej a nařídil mutasarrifovi (starostovi) Hilmimu bejovi, aby zatkl křesťanské vůdce Mardinu, ale ten odmítl.
1. června 1915 se arcibiskup Maloyan setkal s Mar Gabrielem Tappounim, syrským katolickým arcibiskupem z Mardinu. Maloyan si přečetl dopis, který napsal, aby připravil své duchovenstvo a věřící na mučednictví, poté jej složil a podal Tappounimu se slovy: „Uchovejte si tuto závěť u sebe.“ Ačkoli se ho Tappouni poté snažil utěšit, Maloyan odpověděl: „Vím jistě, že já a můj sbor jsme odsouzeni k mučení a smrti. Očekávám, že nás každou chvíli přijdou zatknout. Je to nevyhnutelné. /…/ Modlete se za mě. Mám podezření, že vás vidím naposledy.“ Arcibiskup ve svém dopise uvedl: „Především vás naléhavě žádám, abyste posílili svou víru a důvěru ve svatou církev, která pramení z učení svatého Petra, kterého si Ježíš Kristus vybral jako skálu, na níž má postavit svou svatou církev a jejíž základ tvoří krev apoštolů a mučedníků; kde bychom mohli přijmout tento velký dar, aby naše krev, nás, hříšníků, byla hodna smíšení s krví těchto svatých… Mé drahé děti, svěřuji vás Bohu a prosím vás, abyste se za mě modlily, aby mi dal sílu a odvahu, až k prolití mé krve, abych mohl strávit tento prchavý čas v jeho milosti a lásce.“
3. června byl Hilmi Bey vylákán z Mardinu a delegace úředníků z Diyarbekiru dorazila s dlouhým seznamem křesťanských vůdců, kteří měli být na příkaz Valiho zatčeni. Téhož dne byl arcibiskup Maloyan a nejprve 420, poté dalších 440 předních křesťanů z Mardinu zatčeni a uvězněni v pevnosti Mardin. Maloyan, který se snažil dokázat svou nevinu, byl obviněn ze založení a vedení teroristické organizace arménských nacionalistů a z ukrytí dvou beden zbraní a munice ve své katedrále. Ačkoli arcibiskup tato obvinění snadno vyvrátil, kádí (soudce) mu řekl: „Staň se muslimem a přiznej se k tomu, nebo bude tvým osudem smrt.“
K pobouření přítomných arcibiskup odpověděl: „Muslim? Nikdy bych nezapřel své náboženství a svého Spasitele. Byl jsem vychován ve svaté katolické církvi, od útlého věku jsem si osvojil základy jejího pravého učení a seznamoval se s jejími nezpochybnitelnými fakty, až jsem se nehodně stal jedním z jejích pastýřů. Prolití své krve za svou víru považuji za to nejkrásnější, co se mému srdci může stát, neboť s jistotou vím, že budu-li mučen z lásky k Tomu, který za mě zemřel, stanu se jedním z nejšťastnějších a nejpožehnanějších lidí a uzřím svého Pána a svého Boha v nebi. Můžete mě jen bít a řezat na kusy, ale já své náboženství nikdy nezapřu.“ Jeden z přítomných vykřikl: „Pohrdáš naším náboženstvím?“ Další udeřil arcibiskupa a vykřikl: „Přísahám při Alláhovi, že tě budu mučit a dám ti násilnou smrt!“ Stejně pobouřen arcibiskupovým veřejným odmítnutím konvertovat k islámu, Mahmdouh Bey, velitel osmanského četnictva v Mardinu, nařídil, aby byl Maloyan nejprve zbit a poté krutě mučen bitím holí do bosých chodidel a vytrháváním nehtů na nohou. S každou ranou bylo slyšet, jak arcibiskup volá: „Pane, smiluj se nade mnou! Pane, dej mi sílu!“ 9. června 1915 byl arcibiskup Maloyan a všichni ostatní vězni informováni, že je předvolal Vali Reşit Bey a že následující den odjedou do Diyarbekiru. V tomto okamžiku si Maloyan a všichni ostatní vězni uvědomili, že zemřou.
Na rozkaz velitele osmanského četnictva v Mardinu, Mahmdouha Beye, byl arcibiskup Maloyan spolu s dalšími 446 křesťany v noci 10. června 1915 vyhnán do pouště. Mnoho vězňů mělo viditelné známky mučení. Někteří měli krvácející nohy a prsty z vytrhávání nehtů, zlomené kosti a rány na hlavě. Někteří museli být podpíráni jinými deportovanými, aby mohli vůbec chodit. V zadní části průvodu kráčel arcibiskup Maloyan v řetězech, bosý a kulhající poté, co byl opakovaně bičován do chodidel. Podle očitého svědka, otce Ishaqa Armalého, „za soumraku obyvatelé Mardinu viděli vojáky, jak přicházejí k pevnosti a pak se vracejí do vězení. Nosili železné kruhy, řetězy a silná lana. Vyvolávali jména vězňů jednoho po druhém a svazovali je lany, aby nemohli utéct… Pak byli ti, o kterých se předpokládalo, že jsou Arméni, odděleni od ostatních. Kolem krku jim byly umístěny obruče a kolem zápěstí řetězy. Takto byli několik hodin svázáni, vlečeni a spoutáni… Nakonec se po hlavní ulici vleklo přes 400 kněží a věřících, včetně Syřanů a Chaldejců. Když procházeli muslimskou čtvrtí, vyšly ženy a proklínaly vězně. Děti házely kameny. Když vězni dorazili do křesťanské čtvrti, obyvatelé nemohli vyjít ven, promluvit si s nimi nebo se s nimi rozloučit. Mnozí stáli u zábradlí na střechách, plakali a modlili se k Bohu… Křesťané se mlčky šourali jako studenti cestou do školy. Nevydali ani hlásku… Když dorazili k západní městské bráně, stále svobodní mniši a američtí misionáři vyšli na střechy domů, aby se naposledy setkali se svými přáteli a rozloučili se s nimi. Našli je v tak tragickém stavu, že jim ztuhla krev v žilách a zmocnila se jich hrůza. Nemohlo být nic těžšího pro oči a nic bolestnějšího pro srdce, než tam stát a dívat se dolů na mnoho spoutaných bratrů ve víře. Pokaždé, když se někdo podíval dolů po té ulici, vzpomněl si na vznešeného arcibiskupa, ctihodné kněze a pochod drahých křesťanů.“
V jeskyních Šejchán poblíž kurdské vesnice Aderček Mahmdouh Bey přečetl údajný císařský firman (nařízení), který obviňoval všechny křesťany ze zrady a odsuzoval je k smrti. Vězni, kteří konvertovali k islámu, však byli propuštěni a bylo jim dovoleno vrátit se do Mardinu. Jinak měli být do hodiny popraveni. Arcibiskup Maloyan odpověděl, že raději zemře jako křesťan, než aby žil jako muslim. Drtivá většina deportovaných s arcibiskupem souhlasila. Jeden z přítomných tureckých vojáků později vzpomínal: „Nikdy jsme neviděli lidi tak silné ve své víře. Kdyby nás křesťané zajali a nabídli nám stejnou možnost konvertovat, všichni bychom se stali křesťany.“
Arcibiskup Maloyan požádal své kněze, aby ostatním vězňům udělili rozhřešení a svaté přijímání. Poté sledoval, jak jsou jeho kněží a věřící masakrováni před jeho očima. Mahmdouh Bey arcibiskupovi znovu nabídl, že pokud zarecituje šahádu, islámské vyznání víry, a konvertuje k islámu, bude mu ušetřen život. Maloyan však odpověděl: „Je zvláštní, že se mě na to znovu ptáte, i když jsem vám již řekl, že zůstanu věrný své víře a budu se chlubit pouze vznešeným křížem svého Pána.“ To Mahmdouha Beye tak rozzuřilo, že vytáhl revolver a Maloyana osobně popravil výstřelem z pistole. Arcibiskupova poslední slova po výstřelu údajně zněla: „Bože můj, smiluj se nade mnou! Do tvých rukou svěřuji svého ducha!“ Místní kurdské obyvatelstvo svléklo oběti z oblečení, polilo je benzínem a spálilo jejich těla. Walter Holstein, německý císařský konzul v Mosulu, se o deportaci a vraždě arcibiskupa Maloyana a všech ostatních členů karavany dozvěděl z dopisu, který se již nedochoval, ale napsal jej buď Hilmi Bey, nebo Shefik Bey. Holstein okamžitě informoval německého velvyslance v Konstantinopoli Hanse von Wangenheima, který následně informoval Berlín. Německé ministerstvo zahraničí následně předložilo formální protestní nótu osmanskému ministrovi vnitra Talat Pašovi.
Arcibiskup Ignatius Maloyan byl blahořečen papežem Janem Pavlem II. v bazilice svatého Petra 7. října 2001. Ve svém kázání papež prohlásil: „Arcibiskup Ignatius Maloyan, který zemřel mučednickou smrtí ve věku 46 let, nám připomíná duchovní boj každého křesťana, jehož víra je vystavena útokům zla. Z eucharistie čerpal den za dnem sílu, kterou potřeboval k vykonávání své kněžské služby s velkorysostí a vášní, věnoval se kázání, pastoraci spojené se slavením svátostí a službě těm nejvíce potřebným. Po celý svůj život žil slova svatého Pavla: ‚Bůh nám nedal ducha bázlivosti, ale síly, lásky a rozvahy‘ (2 Tim 1,14.7). Tváří v tvář nebezpečí pronásledování blahoslavený Ignatius nedělal žádné kompromisy a těm, kteří na něj vyvíjeli tlak, řekl: ‚Bohu se nelíbí, že zapírám Ježíše, svého Spasitele.‘“ Prolít svou krev za svou víru je největší touhou mého srdce.“ Kéž jeho příklad osvítí všechny ty, kteří dnes chtějí být svědky evangelia k Boží slávě a spáse svých bratří a sester.“ Vatikán si připomněl sté výročí jeho mučednické smrti poštovní známkou vydanou 2. září 2015. Nyní toto velké svědectví víry pozvedá k poctě oltářů papež Lev XIV.
Michael Hesemann se věnuje výzkumu ve vatikánských archivech téměř dvě desetiletí. Svůj objev 3 000 dokumentů týkajících se genocidy z let 1915/16 publikoval ve svém bestselleru z roku 2015 s názvem Arménská genocida. Následně mu Národní akademie věd Arménské republiky udělila čestný doktorát.
Zdroj: Kath.net
Foto: M. Hesemann
Katolické noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Katolické noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010 Děkujeme!