Opravdu chceme posílat do vězení ty, kteří ublíží zvířeti? Evidentně v tomto směru ve společnosti působí stále silnější tlak. Ten je úměrný rozhořčení, které instinktivně vyvolává velmi odpudivé jednání, kdy se člověk dopouští svévolné surovosti na němé tváři. Bezesporu jde o něco zavrženíhodného.
Vezměme krajní případ rozumně neopodstatněného zabití zvířete. Je to vražda? To jistě není. Zde se totiž ozývá jiný instinkt, který v současné době není ani medializovaný ani diskutovaný. Tento instinkt říká, že mezi úmyslným zabitím zvířete a úmyslným zabitím člověka (vraždou) je podstatný – kvalitativní – rozdíl. Není to jen o něco méně/více zlého, je to řádově jiné zlo. Což ústí do otázky: je přiměřené trestat krajním způsobem – odnětím svobody – osobu, která ublížila nikoli druhé osobě, ale zvířeti?
Za vraždu může být udělen až výjimečný trest doživotí, běžně se sazby za vraždu pohybují mezi 10 – 18 lety. Za bezdůvodné surové zabití zvířete je v současnosti sazba 2 až 6 let. Až 3 roky za obzvlášť surové týrání zvířete, které neskončilo smrtí a až 2 roky za méně závažné formy týrání.
Zjednodušeně řečeno: za vraždu je trest v řádu deseti a více let, za krajní případ surového usmrcení zvířete trest v řádu vyšších jednotek let. Ať už dosadíme jakákoli konkrétní čísla, rozdíl v trestu zůstává kvantitativní, zatímco rozdíl mezi skutky je kvalitativní. Otázka zní: Neměla by se kvalitativní odlišnost skutku projevit i kvalitativně odlišným druhem trestu?
Trend směřuje opačným směrem: zlo týrání či zabití zvířete se z pohledu sankce nevzdaluje zlu vraždy nebo týrání člověka, ale naopak přibližuje. Proč? Protože je po tom poptávka? Bezesporu. To ale není racionální argument. Právě zde však začíná vlastní problém.
Zvíře není člověk.
Mezi člověkem a zvířetem je ontologicky kvalitativní rozdíl. Člověk je jakožto osoba sebe si vědomé Já. Zvíře nikoli. Trpí-li člověk, ví, že trpí. Trpí-li zvíře, neví, že trpí. Přesněji řečeno: zvíře má vědomí, může cítit bolest a může trpět. Netrpí však jako osoba: nereflektuje své utrpení jako vlastní existenciální zlo, nevztahuje je k pravdě o sobě, k vině, ke smyslu, k budoucnosti – v tomto smyslu zvíře neví, že trpí, i když prožívá a pamatuje si bolest. Utrpení zvířete je reálné, ale ne osobové.
Je zrádné mluvit o „nevinném zvířeti“.
To, co se člověku může – v případě ubližování zvířeti – jevit jako násilí páchané na nevinném, je nepatřičná antropomorfizace. Nevinný může být pouze ten, kdo by mohl být vinný. Kategorie viny a neviny náleží osobě, protože předpokládají svobodu a odpovědnost. Zvíře není vinné ani nevinné; je mimomorální, a tudíž mimo vinu a nevinu. Člověk se může provinit krutostí vůči zvířeti, ale zlo tohoto jednání nespočívá v tom, že by zasáhl „nevinnou osobu nižšího stupně“. Spočívá v krutosti člověka, v porušení řádu jím spravovaného stvoření a v deformaci jeho vůle. Toto zlo nespočívá a ani není zesilováno nevinností zvířete. Přitom ale právě zde leží část pozadí oné společenské rozhořčenosti nad ubližováním zvířatům, totiž v jisté spontánní představě, že zvíře je jakýmsi bezelstným – nevinným – tvorem, který pouze nemá tak vyvinuté kognitivní schopnosti jako člověk. Pak se věc jeví podobně jako když dospělý ubližuje dítěti. Tuto projekci je třeba stáhnout, protože zvíře není člověk. Mimochodem trestní sazby za týrání dítěte se pohybují od 1 do 8 let. Což je v podstatě táž paleta trestu jako v případě týrání zvířat. Pozitivní právo zde jakoby zpětně říká, že mezi člověkem a zvířetem není rozdíl a toto podprahově vkládá do společnosti jako axiom.
Dochází tak k tomu, že zatímco sankce chce člověku bránit v krutosti a v nejlepším myslitelném smyslu kultivovat společnost k lidské ohleduplnosti a citlivosti vůči zvířatům, na druhou stranu člověka snižuje na úroveň zvířete. Jde o jednostejný pohyb o dvou fázích: jakmile se zvíře vyvýší na úroveň člověka, člověk klesá na úroveň zvířete. Ne morálně, společensky, kulturně, ale ontologicky. A to má zpětný ráz morální, kulturní a společenský. Roli převodníka a fixátora zde hraje pozitivní právo a trestní zákoník. Jestliže se totiž chápe jako symetrické to, že za zlo ublížení zvířeti následuje zlo trestu odnětí svobody, potom nevyhnutelně dochází k symetrizaci neosobového utrpení zvířete a osobového utrpení člověka. Odnětí svobody je totiž nejsilnějším osobovým trestem (v našem trestním řádu) – postihuje osobu přímo v její přirozenosti – osobu jakožto svobodou obdařenou bytost. S tímto trestem by se mělo šetřit, uvalovat ho na zločiny vůči osobám a na závažné zásahy do majetku, který je s osobou a společenským řádem bytostně spojen.
Někdo může namítnout: jestliže je zvíře ontologicky níže než člověk, pak neživá věc stojí ještě níže; proč tedy mohou být majetkové delikty tvrdě trestány odnětím svobody? Odpověď zní: právo netrestá vinu na věcech. Vina je vždy osobová. Majetek je však vztažen k osobě: k její práci, obživě, domovu a společenskému řádu. Krádež nebo žhářství nejsou zlem „na věci“, nýbrž zásahem do osoby (osob, společnosti) skrze věc. Proto zde nejde o ontologickou hodnotu neživé věci, ale o osobový vztah, který je jejím prostřednictvím porušen.
Plyne z toho všeho benevolence vůči týrání a bezdůvodnému zabíjení zvířat? Nikoli. Existuje celá škála trestů, které lze v této věci zpřísnit a prohloubit. Finanční sankce, zákaz chovu či i jen vlastnění zvířete, nařízená terapie apod. To rozhodně není bezbolestné ani bezzubé, naopak. Přitom by se udrželo to hlavní – ontologická proporce.
Otázka tedy nezní, zda krutost ke zvířatům odsuzovat. Otázka zní: opravdu vězení?
Katolické noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Katolické noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2202574896 / 2010 Děkujeme
