Pákistánské islámské zákony o rouhání jsou nástrojem pronásledování jinověrců. Evropa se masovou muslimskou imigrací vystavuje vážnému riziku islámské nadřazenosti nad původními obyvateli a evropskými zákony
Banální čin, jako zametání odpadků před domem, spor se spolužákem nebo prostě jen příslušnost k náboženské menšině, může v Pákistánu vést k davovému násilí, uvěznění, trestu smrti nebo trvalému vysídlení.
Budování islámské nadřazenosti
V tradičních islámských společnostech indického subkontinentu bylo rouhání proti islámskému prorokovi Mohamedovi nebo posvátným islámským symbolům trestáno podle tradičního výkladu práva šaría. Urážka proroka islámu byla považována za hrdelní zločin, za který hrozil trest smrti.
Nově vzniklý nezávislý stát Pákistán, který se od britské Indie oddělil v roce 1947, zdědil trestní zákoník, který britská indická koloniální správa zavedla v roce 1860. Paragrafy o rouhání byly nábožensky neutrální, nebyly zaměřeny proti menšinám a zavedeny byly mimo jiné právě proto, aby chránily všechna náboženství bez upřednostňování některého z nich a aby udržovaly společenský řád a smír.
Islamizační kampaň pákistánského prezidenta generála Zia-ul-Haqa v 80. letech 20. století však tuto neutralitu systematicky likvidovala a neškodná ustanovení změnila v nástroje islámské nadvlády.
Nejzlověstnější dodatek, paragraf 295C, byl přidán v roce 1986 a trestal „urážlivé poznámky“ o islámském proroku Mohamedovi – zpočátku smrtí nebo doživotním vězením. V roce 1991 však Federální šariátský soud rozhodl, že nabízet jako alternativu doživotí je neislámské, a fakticky tak stanovil trest smrti jako jediný trest za § 295C.
Pákistánský zákon o rouhání není rozsáhlý – podstatné jsou tři paragrafy, které zneužívá sunitská většina k terorizování náboženských menšin:
- 295A Kdo snižuje náboženské názory druhých, je potrestán vězením na deset let. (pozn. platí ale jen jednostranně)
- 295B Kdo záměrně zneváží, poškodí nebo zneuctí Korán, je odsouzen na doživotí.
- 295C Kdo slovem nebo písemně, obrazovým znázorněním nebo jiným způsobem zneuctí svaté jméno svatého proroka (pokoj s ním), bude potrestán smrtí.
Zejména paragrafy 295B a 295C vytvořily v zemi prostředí, kde se pouhé obvinění rovná rozsudku a kde křesťané a další náboženské menšiny žijí v neustálém strachu.
Právní systém plodící bezpráví
Pákistánské zákony o rouhání jsou záměrně konstruovány tak, aby umožňovaly jejich zneužívání. Formulace jsou záměrně vágní a dávají pronásledovatelům obrovskou interpretační moc. Co přesně představuje „hanobení“ náboženských postav nebo textů? Záměrná nejednoznačnost se sama o sobě stává zbraní.
V roce 2015 Mezinárodní komise právníků zdokumentovala „systematické a rozsáhlé porušování spravedlivého procesu v řízeních týkajících se trestných činů rouhání v Pákistánu“.
Mezi zjištěná porušení patří:
– zastrašování a obtěžování soudců a obhájců, což podkopává právo na spravedlivý proces;
– zaujatost některých soudců, kteří otevřeně stojí na straně obžaloby nebo se nechávají ovlivňovat náboženským zápalem;
– časté odepření účinné obhajoby (právníci, kteří zastupují obviněné z rouhání, čelí výhrůžkám a někteří obvinění mají problém najít si advokáta);
– nelidské podmínky ve vazbě, včetně samovazby pro obviněné „v zájmu jejich vlastní bezpečnosti“.
Předběžná vazba se obvykle prodlužuje a propuštění na kauci je v případech rouhání mimořádně vzácné. Obvinění lidé živoří ve vězení celé roky, protože se soudní procesy neúnosně vlečou.
K zahájení řízení je zapotřebí jen minimum důkazů. Policie často registruje obvinění z rouhání (First Information Reports) i na základě oznámení od jediné osoby a bez konkrétních důkazů. To vytváří presumpci viny, která obviněné provází justičním systémem, jenž je vůči nim již předem zaujatý. Soudci a právníci, kteří se odváží obviněné z rouhání obhajovat, čelí výhrůžkám a zastrašování, což nabourává nezávislost soudů.
Nedávná eskalace násilí a pronásledování
Křesťané (přibližně 1,6 % obyvatel Pákistánu) jsou neúměrně zranitelní. Nečelí však neustálé hrozbě sami – obvinění směřují také na hinduisty, ahmadisty a muslimy.
V posledních pěti letech docházelo ke stále vážnějšímu pronásledování pákistánských křesťanských komunit. Incident v srpnu 2023 v Džaranwale je jedním z nejhorších útoků posledních let. Po obvinění, že dva křesťané znesvětili Korán, vypálil dav 26 kostelů a stovky křesťanských domů. Místní muslimští vůdci podněcovali k násilí z muezinských reproduktorů mešit a mezi útočníky byli identifikováni členové extremistické skupiny Tehreek-e-Labbaik Pákistán.
Rok po těchto ničivých nepokojích se spravedlnosti stále nedaří dosáhnout. Ačkoli se násilností zúčastnilo odhadem 5 000 lidí, zatčeno jich bylo méně než 400 a více než 225 z nich bylo následně propuštěno na kauci – včetně osob, které útoky přímo podněcovaly.
Jen v první polovině roku 2024 došlo k nejméně 70 násilným útokům na pákistánské křesťany, které se dotkly více než 140 rodin. Terčem útoků se křesťané stali právě kvůli své náboženské identitě. Jen v provincii Paňdžáb došlo během šesti měsíců k pěti násilným útokům, tři z nich byly zaměřeny na křesťanské rodiny a dva na kostely.
Zpráva z ledna 2025 odhalila znepokojivé důkazy o organizované snaze chytit lidi na základě falešných obvinění z rouhání do pasti. Právníci zabývající se lidskými právy Usman Warraich, Imaan Hazir-Mazari a Rana Abdul Hameed odhalili „islámský gang“, který v posledních letech polapil více než 450 lidí. Pět z nich zemřelo na následky mučení ve vazbě. Tato „podnikatelská skupina zabývající se rouháním“ působí za součinnosti federálních vyšetřovatelů. Vyděrači sdílejí rouhačský obsah na internetu, vznášejí falešná obvinění a poté vymáhají z rodiny obviněných vysoké finanční částky.
Falešná obvinění
Některé nedávné případy zdokumentované pracovníky CSI (Mezinárodní křesťanské solidarity) potvrzují ničivý dopad těchto zákonů i skutečnost, že jsou nadále zneužívány jako zbraň proti zranitelné pákistánské křesťanské komunitě.
V srpnu 2024 byli dospívající bratři-dvojčata Rahil a Sahil (16 let) křivě obviněni z vytrhávání stránek z Koránu během vesnické slavnosti. Obvinění mělo zřejmě kořeny v nevyřešeném školním sporu. Vyděšená dvojčata se začala skrývat, a tak policie místo nich zadržela jejich matku a donutila chlapce, aby se sami vzdali.
„Život ve vězení byl těžký,“ vzpomíná Rahil. „Říkali jsme si, že to Bůh dopustil a že nás také osvobodí.“ Pět vyčerpávajících měsíců snášeli drsné podmínky, spali na holé podlaze malé cely se třemi muslimskými spoluvězni a neměli soukromí ani při použití toalety.
Mezitím do jejich vesnice vtrhla násilnická horda čtyřiceti mladých mužů a hrozila, že vypálí jejich rodinný dům. Celá rodina uprchla jen s trochou věcí, kterou nesla na zádech. Rodičům a sourozencům se ze dne na den změnil život – přišli o živobytí dělníků v cihelně, vazby s příbuznými byly přerušeny, školáci přestali z bezpečnostních důvodů navštěvovat školu. Během této těžké zkoušky poskytla rodině zásadní podporu Křesťanská mezinárodní solidarita (CSI). Uprchlíkům zajistila bezpečné přístřeší, právní pomoc, a dokonce osvobodila rodinu z dluhového otroctví v cihelně. CSI koupila otci rodiny rikšu, aby mohl své syny každý týden navštěvovat ve vězení a mohl se účastnit soudních jednání. V lednu 2025 byli Rahil a Sahil zproštěni viny, což je v případech rouhání, které se obvykle táhnou roky, neobvykle rychlé vyústění. Případ osvobozených dvojčat se řadí spíše mezi vzácné úspěchy. V současnosti se bratři učí instalatérskému řemeslu.
Vdova terčem útoku
Saima Allah Dita je mladá vdova, která se od tragické smrti svého manžela sama snaží vychovávat dvě děti (8 a 11 let).
- srpna 2024 ji muslimští sousedé obvinili z rouhání a tvrdili, že v odpadcích před jejím domem byly nalezeny stránky vytržené z Koránu. Vesničané vtrhli do jejího domu s noži a vyhrožovali jí. Pak se do věci vložila policie.
„Chvíle, kdy do mého domu vstoupila policie a odvedla mě, byla hrozná,“ vypráví Saima. „Ale nebála jsem se, protože jsem věděla, že jsem neudělala nic špatného. V duchu jsem se modlila za své děti.“
Policie ji od dětí odtrhla ve dvě hodiny ráno. Jedenáctiletá dcera Aima maminku zoufale bránila, kousla policistu do ruky a křičela: „Pusťte moji maminku! Nic špatného neudělala!“
30 mučivých dní musela Saima snášet samovazbu v malé cele, a ani jednou jí nebylo dovoleno vyjít ven.
„Neměli jsme tušení, co dělat,“ říká její švagrová. „Bohudíky jsme se tři dny po zatčení Saimy dozvěděli o místním spolupracovníkovi CSI.“
Díky intervenci CSI získala rodina právní pomoc, bezpečný domov v jiném městě a finanční podporu, která dětem umožňuje navštěvovat bezpečnou křesťanskou školu.
„Dokonce i vězeňští dozorci mi řekli, že případy, podobné mému, se obvykle táhnou celé roky,“ dodává Saima.
Rodina ve vyhnanství
21. prosince 2024 Šazia Jounas (46) zametala a pálila odpadky před svým domem. Soused, který ji už dříve ukradl 11 krav, Šaziu křivě obvinil, že ve zjevném aktu pomsty spálila stránky Koránu.
Šaziin manžel Jounas Masih (48) vzpomíná na zoufalý útěk rodiny: „Ve chvíli, kdy přišla policie, jsem nebyl se syny doma. Sousedé nás včas varovali, a tak jsme raději první noc přečkali v polích a pak jsme odešli k blízkým příbuzným.“
O policejním zatčení Šazie informoval místní kněz partnera CSI. Ten se případu ujal a poskytl obviněné křesťance právní pomoc. Rychlá akce se ukázala jako účinná, protože Šazia byla po prvním soudním jednání propuštěna na kauci.
„Měsíc strávený ve vězení byl hrozný,“ vzpomíná Šazia. „Hodně jsem se modlila a četla Bibli, kterou mi dali vězeňští dozorci.“
Od nešťastné události se postižená rodina už domů nevrátila. „Lidé z naší vesnice nám vzkázali ať se nevracíme, jinak nás na místě zabijí,“ vysvětluje Jounas. Přišli o všechno – o domov, majetek i komunitu.
CSI rodině poskytla bezpečný domov, oblečení a obuv, protože uprchli jen s tím, co měli na sobě. Šestnáctiletému Daimovi umožnila přípravu na instalatérské řemeslo.
Společenský rozsudek smrti
Ze svědectví CSI vyplývá, že obvinění z rouhání se pro pákistánské křesťany rovná společenskému rozsudku smrti. Je-li obviněn jeden člověk, čelí s ním kolektivnímu trestu celé rodiny a někdy i celé komunity. Rychle se zformují davy, které vyhrožují nebo rovnou útočí na domy, kostely a jednotlivce. Křesťanské rodiny obviněné z rouhání se často ocitají v trvalém vyhnanství a musí znovu vybudovat svůj život na neznámém místě od nuly. Vzdělávání dětí je přerušeno. Rodinné vazby jsou narušené kvůli dlouhodobému odloučení během věznění. Ani po zproštění viny nebo propuštění na kauci se oběti nemohou vrátit do svých komunit. Psychologické trauma je bezmezné. Rodiče musí děti naučit autocenzuře, skrývat svou víru a mlčky přijímat diskriminaci.
Varování pro Západ
Příklad Pákistánu a dalších zemí s islámskou většinou je varující i pro Západ, který téměř nebrání masovému ilegálnímu přistěhovalectví muslimské populace. S rostoucím podílem muslimů ve společnosti sílí tlak na prosazování islámské nadřazenosti formou kriminalizace tzv. islamofobie.
Nezapomeňme, že na Západě už byly vykonány tresty za „rouhání“ z rukou radikálních muslimů. Sem spadá pokus o vraždu spisovatele Salmana Rushdieho, vražda nizozemského filmaře Theo van Gogha či vyvraždění pařížské redakce satirického časopisu Charlie Hebdo.
Julius Kahanec je dobrovolný spolupracovník Křesťanské mezinárodní solidarity CSI, která v Pákistánu ve spolupráci s místními partnery pomáhá obětem zákonů o rouhání
Foto: CSI
Katolické noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Katolické noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010 Děkujeme!