Palacký již ve své době varoval před komunismem a liberalismem. Jedině společnost postavená na Bohu a náboženství může mravně obstát. Vzdělaností a osvětou zachováme a posílíme svůj národ. Tak uvažoval Otec národa.
Prožíváme jubilejní rok Františka Palackého. O jeho titulu Otec národa nedávno psal v Katolických novinách Jiří Urban. Při té příležitosti připomněl také stanovisko Masaryka a jeho realistů z roku 1887 k zásadním otázkám národního obrození a národní svébytnosti, které se od obrozeneckých snah Palackého odklánělo.
V přelomových dobách českého národního obrození, kulturního vzepětí a politického nástupu v polovině 19. století i v pozdějším období se Palacký stal vůdčí autoritou národního hnutí a Národní strany, která je známá také pod názvem staročeši.
Byť byl Palacký formálně protestant, uznával zásadní význam katolické církve pro život, vzdělanost a rozvoj českého národa. Za manželku měl Terezii Měchurovou, velkostatkářskou dceru a katoličku. Syna Jana a dceru Marii vychovávala v katolické víře, což byla podmínka sňatku, se kterou evangelík Palacký souhlasil. Ve svém domě, v MacNevenově paláci, dnešním Památníku Františka Palackého a Františka Ladislava Riegra, v Palackého ulici na Novém Městě pražském rodina uchovávala četné ostatky svatých, kříže, sošky a další tradiční předměty náboženské úcty, jakými se vyznačují interiéry katolických domů.
Palacký byl osobnost do značné míry prorocká. V jeho době se objevovaly zárodky komunismu, liberalismu a dalších bludných směrů. O významném českém historikovi a politikovi Palackém je známo, že spatřoval nebezpečí v komunismu. Podle Palackého socialistické a anarchistické teorie popírající soukromé vlastnictví a útočící na náboženství „vedou neodvratně ke komunismu jakožto svému poslednímu cíli. Kdyby pak komunismus měl vládnout jen jedné generaci, uvedl by ji nakonec zase neodvratně do zhovadilosti.“ (F. Palacký, z článku O demokracii z r. 1864, in: J. Fischer: Z Politického odkazu Frant. Palackého, Praha 1926, s. 173 – 174). A zhovadilý člověk nebo zhovadilý stav je takový, který vlastnostmi (surovostí, tupostí, hloupostí ap.) připomíná hovado, zvíře; zhovadilý jinak také zvířecký, surový, bestiální, zvrhlý, ukrutný, hloupý. Jak pregnantně Palacký definoval konečné důsledky komunismu: bestialita, ukrutnost, tupost… Za to ho soudruzi a jejich historiografie neměli rádi.
Na jednu stranu Palacký polemizoval s dogmatem o papežské neomylnosti a se Syllabem omylů – tedy s praktickým seznamem církevně odsouzených vět (v tomto postoji lze vysledovat Palackého protestantské kořeny a laicistický obrozenecký duch, pramenící z osvícenství; vedle Palackého však byla řada obrozenců pevně ukotvených v katolické nauce, např. P. František Sušil nebo vyšehradský probošt V. S. Štulc). Obával se, že tak kategorická a striktní rozhodnutí a dokumenty mohou církvi spíše uškodit.
Na druhou stranu však Palacký důsledně poukazoval na škodlivost tehdejšího liberalismu pro jeho nesmiřitelné nepřátelství vůči všemu katolickému a kněžskému. Palacký kritizoval protináboženskou agitaci liberálních novin. Pokud čtenář čte liberální tisk a uvěří jeho protikatolické rétorice, může podle Palackého snadno sklouznout k falešnému názoru, že církev a kněžstvo „jsou hlavním zlem naší doby, že není škodlivějšího povolání než povolání učitele náboženství vůbec, že evangelium Kristovo je jed, který musí být pečlivě vzdalován zejména od škol, aby nenakazil mladistvých duší.“ (F. Palacký, Doslov z r. 1874, tamtéž s. 253). Palacký se už ve své době pozastavoval nad absurdní záští liberálů vůči církvi a rozhodně odmítal jejich negativistický postoj.
Instituci církve Palacký přisuzoval ryze duchovní, pastýřskou, kulturní a vzdělávací úlohu. K možnosti světské vlády církve byl rezervovaný. Jeho odmítání tzv. ultramontanismu a politické vlády kněžstva vyznívá poněkud schematicky až stereotypně. Navíc se zdá být tento postoj neodůvodněný, protože státní útvary ovládané duchovní vrchností byly v té době již minulostí. A ještě za Palackého života došlo roku 1870 k zániku Papežského státu. Historicky církev od reformace a osvícenství neustále ztrácela svůj vliv a svoji svobodu, kterou má od Boha a kterou mnozí světští vládci opovážlivě omezovali.
Za naprosté zlo Palacký pokládal „úplnou nenáboženskost, která se šíří rychlým rozmachem a nyní se sice ještě kryje pohodlným štítem bezkonfesijnosti, ale zanedlouho se odhalí jako absolutní nevěra, atheismus, pantheismus nebo hrubý materialismus a povýší radikální sobectví /…/ na nejvyšší a obecně platné životní pravidlo. Každý rozumný člověk musí však uznat, že kde není Boha, není ani mravnosti, ctnosti ani hříchu, práva ani bezpráví, cti ani hanby, zde musí člověk pozbýt své největší přednosti, totiž svého mravního povolání, a musí klesnout na pouhé zvíře. A tomuto strašlivému nihilismu slouží liberalismus našich dnů vědomě i nevědomě. Může se však stát udržet a prospívat, odejme-li se lidské společnosti každý mravní základ? Mají snad hlavně sobecké žádosti a choutky v budoucnu určovat hranice dovoleného a nedovoleného chování? A není duchovenstvo každého křesťanského vyznání, nepravím jediný, ale přece nejpřednější a nejvydatnější strážce a ochránce mravního povolání člověka? Není tudíž tam, kde plní své povolání, pravou podporou státu a dobrodincem lidstva? Laciný vtip, který by to chtěl popírat, protože jsou také nemravní kněží, neuznávám za hodna povšimnutí.“ (F. Palacký, tamtéž s. 253 – 254).
Obrázek: redakce
Katolické noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Katolické noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2202574896 / 2010 Děkujeme
