Nedávno jsem v Římě přednášel na téma Antikrist. Antikrist mě zajímá z několika důvodů, především proto, že o něm nikdo jiný nemluví – což by po většinu křesťanských dějin vypadalo jako jasné znamení jeho blížícího se příchodu (2. Petr 3:3–4). Očekával jsem, že církev mé přednášky ignoruje. Nejsem katolík, nevystupoval jsem na veřejnosti a téma se mi zdálo ležet daleko, daleko mimo Overtonovo okno.
Moje očekávání se nenaplnilo. Hlouček paparazzi před (teoreticky tajným) místem konání přednášky naznačoval, že mé přednášky možná nejsou tak soukromé, jak jsem doufal. Po první z nich mě moji spolupracovníci informovali, že italský tisk projevuje značný zájem. Jeden kněz, který se přednášky nezúčastnil, se veřejně zamyslel nad tím, zda bych neměl být upálen na hranici za kacířství (byť za politické „kacířství proti liberálnímu konsensu“).
Neříkám to proto, abych se vyvyšoval nebo litoval sám sebe, ale proto, že jsem díky tomu pocítil větší sympatie k papeži Benediktu XVI. Dovolte mi to vysvětlit. Do Říma jsem nepřijel s cílem být katoličtější než papež, ale doufal jsem, že i jako protestant budu katoličtější, než průměrný katolík. Aby člověk tuto laťku překonal, jak jsem vysvětlil ve svých přednáškách, stačí naslouchat papeži Benediktovi nejen tehdy, když mluvil ex cathedra, ale i tehdy, když mluvil sotto voce. Uslyšíte ho šeptat a pak křičet: Svět končí.
Benedikt věřil, že žije v časech konce světa. Toto tvrzení nás šokuje, protože Benedikt se rozhodl o tomto tématu otevřeně nemluvit až do posledních let svého života, kdy již odstoupil z papežského úřadu, jeho spojenci byli odstraněni z vedení Vatikánu a téměř nikdo ho neposlouchal. Nikdy se nedozvíme, proč čekal. Možná se obával, že ohrozí svou autoritu, která spočívala na jeho akademické brilantnosti, a nic nezní akademicky méně seriózně než kázání o konci světa. Při shovívavějším výkladu mohl Benedikt věřit, že jeho apokalyptické předpovědi se stanou samonaplňujícími se proroctvími, která vyvedou jeho stádo z míry a odvedou je od církve.
Je ironií, že upřímná diskuse o naší apokalyptické době by nejvíce rezonovala právě u mladých lidí. Oni chápou a obávají se existenciálních nebezpečí, jakými jsou klimatická změna, umělá inteligence, demografický kolaps a jaderné zbraně. Benedikt mohl mladé lidi poučit o specifikách biblické apokalypsy, včetně totalitního míru a bezpečí, které jí předcházejí. Taková diskuse by odhalila důvody k naději, zatímco hledáme odvahu, abychom „se nenechali znepokojit“ (Mt 24,6). Nelze si představit kvalifikovanější osobu než Benedikta, která by takovou diskusi vedla. Nyní si musíme vystačit bez něj.
Není na mně, abych církvi říkal, kolik je hodin. To již udělal Benedikt, jak se tento esej, který jsem napsal se svým přítelem Samem Wolfem, snaží ukázat. Skromně doufám, že jiní uspějí tam, kde Benedikt selhal, a zodpoví otázku: Jak můžeme tváří v tvář hodině temnoty znovu nabýt víru v budoucnost?
Eschatologie mladého Josepha Ratzingera uchvátila. Někdy se autobiografie maskuje jako biografie; toto pravidlo je třeba mít na paměti při čtení Ratzingerovy práce z roku 1957 Teologie dějin u sv. Bonaventury (jeho Habilitationsschrift, která ho opravňovala k jmenování profesorem v německém univerzitním systému). Napsal, že „Bonaventurova teologie dějin představuje snahu o dosažení správného chápání eschatologie. […] Teologie dějin nepředstavuje izolovanou oblast Bonaventurova myšlení. Naopak, souvisí se základními filozofickými a teologickými rozhodnutími, která tvořila základ pro jeho účast v hořkých sporech 60. a 70. let 13. století.“
Ratzinger tyto „spory“ vyzdvihl, protože se domníval, že „by nebylo obtížné vyvodit z nich aplikace pro současnost“, a to i o sedm století později. „Právě v tomto okamžiku,“ dodal, „má teologie všechny důvody zůstat v kontaktu se svou vlastní historií.“ Rozhodl se tyto aplikace a důvody neupřesnit, protože „úkolem historika je předložit své poznatky a nic než své poznatky (…) Toto omezení mě občas znepokojovalo.“
Ať už má jakékoli omezení, Ratzingerovo pojednání o Bonaventurovi potvrdilo jeho genialitu. Překládá Bonaventurovu středověkou hutnost do podoby srozumitelné pro moderního člověka. Jak Ratzinger pokračuje, zdá se, že se chystá rozhodnout o otázkách, které církev po staletí zanedbávala, otázkách sahajících až k tajemnému jádru křesťanství. V tomto jádru leží problém, jemuž Ratzinger věnoval závěrečnou část své práce: Jak a kdy skončí svět?
Apokalyptická proroctví opata Joachima z Fiore z 12. století rozdělila církev. Joachim prohlásil, že dějiny jsou zrcadlem trojjediného Boha a že Antikrist – poslední světový tyran – brzy zahájí třetí věk. (Jeho stoupenci upřesnili na rok 1260.) Předpověděl, že se tento Antikrist stane papežem. Při vyvracení joachimitů se Bonaventura bránil jejich jistotě ohledně dne a hodiny příchodu Antikrista. Bonaventura však odolal i opačnému pokušení: epistemické pokoře svého aristotelovského rivala Tomáše Akvinského, pro něhož „nelze určit žádné období, ať už dlouhé či krátké, v němž by se dalo očekávat konec světa“, a v jehož učení, podle Ratzingera, „eschatologické vědomí ustupuje do pozadí“.
Bonaventura šel ještě dále, když odsoudil averroistický aristotelismus, významný zdroj pro obnovu myšlenkového odkazu Aristotela na Západě, který učil o věčnosti světa, nutnosti osudu a jednotě intelektu. Bonaventura označil tyto tři doktríny za „666“ ze Zjevení 13,18 a Ratzinger poznamenává, že právě první z těchto doktrín, tedy představa, že čas trvá věčně a dějiny nikdy neskončí, považoval Bonaventura „za prapůvodní kacířství a samotnou podstatu apokalyptického netvora“.
V této velké debatě se Ratzinger postavil na stranu Bonaventury: Neznalost přesného dne a hodiny Pánova návratu není omluvou pro lhostejnost. Co se však týče důsledků pro dvacáté století a dále, Ratzinger mlčel. Vysvětluje proč v poznámce pod čarou, v níž cituje svého školitele Gottlieba Söhngena: „V případě Bonaventury vidíme, jak obtížné je úspěšně stanovit správné hranice [apokalyptickým] obrazům. Apokalyptické obrazy jsou jako proud vody, který se valí přes břehy a je těžké jej udržet v mezích. A navzdory veškerým snahám o zmírnění těchto obrazů převládá apokalyptický tón. Ani Mozart nedokáže přimět trubku, aby přestala znít jako trubka!“
Jinými slovy, dejte si pozor na šíření zvěstí o apokalypse. Kdyby se Ratzinger někdy odhodlal přejít od akademické eschatologie k pozemské politice a její roli v konci světa, činil by tak opatrně – tak opatrně, že i při pouhém nastolení tématu citoval svého školitele, který sám hovořil o jiném teologovi.
Filozofie se může jevit jako beznadějně vzdálená od politických a vědeckých poznatků. Ratzinger si to nemyslel. Chápal filozofii a teologii jako vzájemně se doplňující prostředky k pochopení Boha a celku, včetně politiky a vědy. S tímto chápáním pojmenoval Ratzinger v roce 1969 v rozhlasovém vysílání několik „krizí“, které sužovaly církev. Pozitivistická eroze „otázky o existenci Boha“ urychlila „krizi současnosti“, „krizi našeho pojetí reality“, „obecnou krizi myšlení“ a „krizi modernismu“. Tyto krize mysli a duše, jak předpovídal, brzy decimují církev:
Z dnešní krize vzejde církev zítřka – církev, která mnoho ztratila. Zmenší se a bude muset začít víceméně od začátku… Církev bude duchovnější a nebude si nárokovat politický mandát.
Znamenal by návrat ke kontemplativní, politicky zdrženlivé rané církvi návrat k milenaristickým očekáváním, či dokonce jejich naplnění? Jak Joachim, tak Bonaventura si to mysleli a prorokovali ústup církve ke kontemplaci v jejích posledních dnech. Stejně jako ve své Habilitationsschrift však Ratzinger nechal na ostatních, aby posoudili, jak vážně tuto možnost bral. Jeho kniha z roku 1977, Eschatologie, začíná poukazem na další „krizi“ („nastupující krizi evropské civilizace“) a potvrzuje dlouhodobou ortodoxní eschatologii, včetně případného příchodu konečného Antikrista, který bude ohlašován rozpoznatelnými znameními. Kniha Eschatologie se však pozemskými záležitostmi zabývá jen o málo více než Teologie dějin u sv. Bonaventury. Kniha kritizuje optimismus teologie osvobození, jinak se však zdržuje politických komentářů.
O jedenáct let později byl dav na Manhattanu svědkem méně zdrženlivého Ratzingera. Do New Yorku ho přivezl zakládající redaktor časopisu First Things Richard John Neuhaus, aby zde v roce 1988 přednesl Erasmovu přednášku. Svůj projev „Biblická interpretace v krizi“ zahájil těmito slovy: „V díle Vladimíra Solovjova Dějiny Antikrista se eschatologický nepřítel Vykupitele věřícím doporučil […] tím, že získal doktorát z teologie v Tübingenu a napsal exegetické dílo, které bylo v oboru uznáno jako průkopnické.“ Ratzinger poté přešel ke kritice exegetů Martina Dibeliuse a Rudolfa Bultmanna. Pokud Ratzinger doufal, že posluchači spojí krizi biblické interpretace se světověhistorickou, apokalyptickou krizí na obzoru, a tím pochopí Dibeliuse a Bultmanna jako zástupce Antikrista, museli by tuto náročnou práci vykonat sami. Ratzinger hodil ještě jednu stopu: V reduktivně historickém obrazu Ježíše, jak jej podávají Dibelius a Bultmann, „musí být všechny apokalyptické, sakramentální a mystické prvky odřezány.“
Když se Benedikt stal papežem, okruh posluchačů jeho narážek a náznaků se rozšířil z kardinálů a knihomilných teologů na celý svět. Benedikt dostal Antikrista na titulní stránky novin, když požádal kardinála Giacoma Biffiho, aby přednesl postní rozjímání pro vatikánské vedení v roce 2007. Biffi měl ve zvyku zmiňovat Antikrista během svého působení jako arcibiskup v Bologni a vyhověl žádosti soukromou přednáškou o Solovjovově pojetí Antikrista. Benediktova chvála je lákavá:
„Vy [Biffi] jste nám poskytl velmi bystrou a přesnou diagnózu naší dnešní situace a zejména jste nám ukázal, jak za tolika jevy naší doby, které se zdají být velmi vzdálené náboženství a Kristu, stojí otázka, očekávání, touha.“
Později téhož roku Benedikt opět zprostředkoval některé myšlenky o Antikristovi ve své encyklice Spe Salvi („Zachráněni nadějí“). Tentokrát citoval několik pro něj netypicky apokalyptických slov Immanuela Kanta: „Kdyby křesťanství jednoho dne přestalo být hodno lásky… pak by v lidském myšlení převládalo jeho odmítání a odpor; a Antikrist… by zahájil svou – byť krátkou – vládu.“ Ve stejné encyklice Benedikt napsal: „Víra v Krista se nikdy nedívala pouze zpět nebo pouze vzhůru, ale vždy také vpřed k hodině spravedlnosti, kterou Pán opakovaně ohlašoval. Právě tento pohled vpřed dal křesťanství jeho význam pro současnost“ (zdůraznění přidáno).
Tyto apokalyptické výlevy dělají z Benedikta postavu připomínající jižanského baptistu kázajícího o ohni a síře. Ačkoli se vyskytují jen zřídka, je podivné, že zůstávají zapomenuty mezi jeho šedesáti šesti knihami a četnými projevy. Ne všichni je však ignorovali. Filozof Giorgio Agamben rozuměl Benediktovi jako málokdo jiný a Benediktovu rezignaci vnímal jako předpověď konce a naplnění Benediktovy dlouholeté fascinace teologem Tyconiem.
Agambenova kniha z roku 2017, Tajemství zla, poukazuje na obdiv mladého Ratzingera k Tyconiově teorii „dvojí církve“, která v sobě zahrnuje jak Krista, tak Antikrista („fusca sum et decora“ [Píseň písní 1,5]), církve, která se na konci časů rozdělí na dvě části. Když se ho v roce 2018 jeho životopisec Peter Seewald zeptal, zda měl Agamben pravdu, že Benediktova rezignace představovala „výzvu k eschatologickému uvědomění“, emeritní papež to nepopřel.
V naší gerontokracii je osmdesátka novou osmnáctkou, věkem, ve kterém se člověk konečně může chovat jako nezodpovědný dospělý a říkat, co si myslí. A ve svém stáří začal Benedikt hovořit s jasností, kterou dosud odepíral všem kromě svých nejbližších čtenářů. V tom samém rozhovoru z roku 2018 řekl Seewaldovi: „Moderní společnost formuluje antikřesťanské vyznání a odpor proti němu je trestán společenskou exkomunikací. Je zcela přirozené se této duchovní moci Antikrista obávat a k tomu, aby jí bylo možné odolat, je skutečně zapotřebí pomoci v podobě modliteb celé diecéze a světové církve. “ O tři roky dříve obdržel slovenský politik Vladimír Palko zcela nečekaně dopis od Benedikta, v němž chválil jeho knihu Lvi přicházejí. V dopise stála tato slova: „Vidíme, jak se moc Antikrista rozšiřuje, a můžeme se jen modlit, aby nám Pán dal silné pastýře, kteří v této hodině nouze ochrání jeho církev před mocí zla.“
Každý, kdo o Antikristovi přemýšlí dostatečně dlouho, si určí konkrétního kandidáta. Benedikt odolal lacinému pokušení jmenovat svého podezřelého. Zanechal nám však stopy. Jednou z možností je samozřejmě liberalizující papež, který ho nahradil. Podle Joachima by se Antikrist ujal papežského úřadu po ctnostném papeži. Několik joachimitů věřilo, že tímto dobrým papežem byl papež Celestin V., který stejně jako Benedikt abdikoval ve věku osmdesáti pěti let, čímž se jeho nástupce Bonifác VIII. stal Antikristem. Benedikt to vše věděl, když v roce 2009 položil své papežské pallium na Celestinovu hrobku, týden poté, co přednášel o Tyconiově teorii dvojí církve.
Věřil Benedikt, že papež František je Antikrist?
Ačkoli je tato teorie lákavá, Benedikt podezříval někoho jiného. Solovjovův Antikrist je nietzscheovský liberální teolog, který, jak Benedikt zmínil ve své Erasmusově přednášce, svádí své stoupence mimo jiné díky čestnému titulu z teologie, který získal na univerzitě v Tübingenu. Tento poslední detail Benedikta pobavil – znovu na něj poukázal ve své knize z roku 2007, Ježíš z Nazaretu – možná proto, že sám v Tübingenu vyučoval v letech 1966 až 1969. Pokud se však zastavíme zde, unikne nám Benediktův jemnější záměr.
Hans Küng byl charismatický kněz a Ratzingerův kolega v Tübingenu (kde Küng vyučoval v letech 1960 až 1996). Ve věku třiceti čtyř let působil Küng jako jeden z nejmladších periti (odborníků) na Druhém vatikánském koncilu, který přijal mnoho z jeho doporučení. „Nikdy více nebude mít žádný teolog takový vliv,“ poznamenal vatikanolog Peter Hebblethwaite. Küng se později zasazoval o eutanázii, popíral papežskou neomylnost, byl vřele přivítán Johnem F. Kennedym v Bílém domě, provázel Tonyho Blaira při jeho konverzi ke katolicismu a papež Jan Pavel II. mu zakázal vyučovat katolickou teologii. Ovlivnil církev více než průměrný papež.
Küngův panreligiózní „světový étos“ určil program zasedání Parlamentu světových náboženství v Chicagu v roce 1993. Robert Spaemann, katolický filozof, který přednášel o Solovjovově příběhu o Antikristovi a byl blízkým přítelem Benedikta, v roce 1996 ostře kritizoval koncept „světového étosu“. „Nad tím vším se vznášelo,“ napsal Spaemann, „jméno profesora teologie z Tübingenu.“
Stejně jako Antikrist, jehož heslem je „mír a bezpečí“ (1 Tes 5,3), i Küngovo Weltethos směřovalo k světovému míru: „Žádný mír mezi národy bez míru mezi náboženstvími. Žádný mír mezi náboženstvími bez dialogu mezi náboženstvími.“ Posedlost mírem podobně odlišuje Solovjovova Antikrista od Krista: „Kristus přinesl meč,“ říká Antikrist. „Já přinesu mír.“ Vyčítá Kristu, že „rozděluje lidstvo pojmem dobra a zla“ a „ohrožuje zemi Soudným dnem“. Jak poznamenává Spaemann, podobným způsobem „Küngova mírná verze křesťanství“ odrazuje od jakýchkoli úvah o konci časů. „Ježíš jistě,“ píše Spaemann, „když hovořil o Posledním soudu… neočekával od svých posluchačů uvolněný úsměv.“ A Küng jde ještě dál, opouští nejen apokalypsu, ale i Kristovo varování, že „kdyby ty dny nebyly zkráceny, nikdo by nebyl zachráněn“ – to znamená, že Küng nás žádá, abychom zapomněli na Antikrista a Velké soužení. Tento svět je vše, co máme, a je na nás, abychom ho zachránili: Bez Weltethosu není přežití.
Solovjovův Antikrist šíří své učení prostřednictvím bestselleru Otevřená cesta k univerzálnímu míru a prosperitě. Toto dílo „zahrnovalo vše a řešilo každý problém. Spojovalo ušlechtilou úctu k starodávným tradicím a symbolům s širokým a odvážným radikalismem v sociálně-politických otázkách. Propojovalo neomezenou svobodu myšlení s nejhlubším oceněním všeho mystického.
Absolutní individualismus stál bok po boku s horlivou snahou o společné dobro a nejvyšší idealismus v řídících principech se plynule snoubil s dokonalou konkrétností v praktických řešeních životních potřeb.“ Spaemann popisuje Küngovo Weltethos podivuhodně podobným jazykem: „Každou námitku si promyslel předem. Jeho cestou je ‚rozumná střední cesta‘: ‚mezi libertinismem a legalismem‘, ‚mezi chamtivostí po majetku a pohrdáním majetkem‘, ‚mezi hedonismem a asketismem‘, ‚mezi smyslovým potěšením a nepřátelstvím vůči smyslům‘… ‚mezi světskostí a popřením světa‘, ‚mezi racionalismem a iracionalismem‘,“ a tak dále.
Pokud jde o Ratzingera, považoval tyto argumenty za natolik přesvědčivé, že v debatě s Jürgenem Habermasem z roku 2004, místo aby Künga vyvracel sám, jednoduše odkázal čtenáře na Spaemannův esej.
Benediktova tichá válka proti Küngovi, která začala v 60. letech v Tübingenu, představuje nejnovější frontu v bitvě, která zuří přinejmenším od 60. let 13. století. Na tomto bojišti kdysi stáli Solovjov a Nietzsche a před nimi Bonaventura a Akvinský, kteří diskutovali o otázkách týkajících se osudu světa. Nic by Ratzingera a Spaemanna nepřekvapilo méně než zjištění, že se Antikrist zjevil v podobě akademického kolegy, jako je Küng.
Dnes jsou všichni tři muži mrtví a představa, že by Antikrist někde na univerzitě něco čmáral, působí zastarale a směšně. Nikdo nepíše ani neuvažuje s takovou jemností a silou jako tito tři muži, a kdyby to někdo dělal, nikdo by si toho nevšiml. Benediktova chyba v domněnce, že myšlenky budou mít vždy význam, byla možná chybou velmistra – ale přesto to byla chyba. Ve svých méně zdrženlivých posledních letech si Benedikt možná uvědomil, že svět se posunul dál od akademických debat, na nichž spočívala jeho autorita a velikost, že mu porozuměl jen myslitel z „tiché generace“ jako Agamben, že akademická sféra už dávno přestala produkovat spojence jako Spaemanna a nepřátele jako Künga a že náš svět ztratil zájem o svou minulost a víru ve svou budoucnost.
Můžeme Benediktovi jako akademiku odpustit, že věřil, že jeho svět bude trvat věčně, ale pro Benedikta jako křesťana to byla velká chyba. Platon, Aristoteles a filozofové, kteří je následovali, psali mezi řádky o věčných otázkách. Psali nejen pro své brilantní současníky, ale pro lidi, kteří rádi přemýšlejí, v každé době a na každém místě. Potvrzovali věčnost světa a nepochybovali o tom, že budoucnost přinese nové studenty s inteligencí a časem, aby se oddali velmi dlouhé, nikdy snadné, ale vždy příjemné práci interpretace, která je vlastní filozofovi. Křesťan však ví, že nic netrvá věčně, neboť tento svět má svůj počátek i konec. Apokalypsa, odhalení všech tajemství a konec všech výkladů, nakonec přijde. Existuje čas a místo pro esoterismus, jehož antonymem je zjevení. Ale ne v záležitostech týkajících se osudu světa – a našich duší. Neboť když je času málo a hodina pokročilá, kdo může doufat ve spásu ve filozofické zdrženlivosti?
Zdroj: https://firstthings.com/the-pope-and-the-antichrist/
Katolické noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Katolické noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2202574896 / 2010 Děkujeme
