„Boží Syn je totiž svým křížem a svým zmrtvýchvstáním jedinou nadějí každého člověka – jak v životě, tak ve smrti. A pouze v Ježíši Kristu může být církev svátostí spásy světa.“
Homilie kardinála Gerharda Ludwiga Müllera pronesená o slavnosti svaté Anežky roku 2026 v jeho titulárním kostele Sant’ Agnese in Agone v Římě.
Papež Lev XIV. klade ve všech svých kázáních a promluvách vždy do středu Ježíše Krista. Boží Syn je totiž svým křížem a svým zmrtvýchvstáním jedinou nadějí každého člověka – jak v životě, tak ve smrti. A pouze v Ježíši Kristu může být církev svátostí spásy světa. Jen v něm získává své vlastní, nezaměnitelné poslání na rozdíl od všech lidsky vymyšlených a vytvořených nauk o spáse, ideologií, programů a agend.
Náš Svatý otec však neprojevuje jen odhodlání k dogmatické pravdě, ale také odvahu k politické jednoznačnosti vůči mocným tohoto světa. Ve svém novoročním projevu diplomatickému sboru při Svatém stolci otevřeně řekl, že na celém světě je 380 milionů křesťanů vystaveno pronásledování, diskriminaci a násilí. Mezinárodní humanitární organizace Open Doors zjistila, že v roce 2024 bylo zavražděno téměř 5000 křesťanů.
A když nahlédneme do dějin posledních čtyř tisíciletí, zjistíme, že judaismus i křesťanství byly bez ustání napadány. Nejhlubší důvod této smrtící nenávisti vůči Božímu lidu staré i nové smlouvy spočívá v tom, že moudří a mocní tohoto světa nedokážou snést víru v jediného pravého Boha, Stvořitele nebe i země. Oni sami totiž chtějí být bohem, chtějí si hrát na pány života a smrti a opájet se kultem vlastní osoby. Křesťanský princip, že je třeba více poslouchat Boha než lidi (Sk 5,29), ale odhaluje jejich ambice na kvazi‑božskou vševědoucnost a všemohoucnost jako směšné domýšlivé rouhání smrtelných lidí. A v hodině smrti všech tyranů, autokratů a vůdců se ukazuje, jak ubohá stvoření to jsou.
Křesťané byli od samého počátku vystavováni podezírání, pohrdání a pronásledování také v Římské říši: ať už lůzou pohanských davů, nebo filozofy, pro které vtělení Boha a jeho krvavá smrt na kříži představovaly nerozumné převrácení jejich vysoce spekulativní představy Boha jako čistého ducha bez jakéhokoli kontaktu s hmotou a s člověkem připoutaným k zemi. Jejich ideálem bylo osvobození duše z vězení těla, nikoli vzkříšení těla. A nakonec ani nositelé absolutní politické moci nemohli a nemohou snést, že křesťané omezují roli císaře, respektive státu, pouze na časný blahobyt, zatímco ve svém svědomí a ve své víře uznávají za svého Pána a Krále jedině Krista.
Svatá Anežka, jejíž památku dnes slavíme na místě jejího mučednictví, byla křehké, sotva dvanáctileté děvče, které navzdory všem hrozbám i svodům zůstalo věrné Kristu – až do násilné smrti stětím, tak, jak se tehdy poráželi beránci. Tím nám stále poukazuje na Krista, který byl na oltáři kříže obětován jako Beránek Boží, který snímá hříchy světa. A kolik tisíc mladých lidí zůstalo během pronásledování pevně stát a nesklonilo hlavu ani kolena před Baálem, modlou tohoto světa (Oz 2,8–13), „pro své svědectví o Ježíši a pro Boží slovo“ (Zj 20,4). Ubozí lidé ze sebe dělají zachránce světa a nechávají se poblouzněnými masami oslavovat jako modly. Ale jak pronásledovatelé křesťanů umírali? Nero skončil sebevraždou, císař Valerián padl do rukou svých nepřátel a Partové poslali na potupu impéria do Říma jeho staženou kůži. Hitler kňoural v bunkru jako zbitý pes nad vlastním životem, protože nedokázal pochopit, že nyní přišla řada na něj – na toho, kdo bez milosti poslal na smrt miliony nevinných. A přesvědčený ateista Stalin zkoušel na své dače jako šarlatán všemožné léky, které mu měly zajistit pozemskou nesmrtelnost, o jaké dnes sní všichni oligarchové a autokraté, kteří se považují za nenahraditelné požehnání lidstva. Ve skutečnosti zemřel uboze, ve svých vlastních výkalech, s pohledem plným hrůzy, nenávisti a bezmocného vzteku – než si ho odnesl ďábel.
Nemůžeme ale mlčet ani o pronásledování křesťanů v dnešní Evropě, které provádějí potomci někdejších laicistů, fašistů a socialistů ve formě takzvané kultury woke. Jaké proticírkevní štvaní muselo předcházet těm 2300 protikřesťanským útokům na osoby a církevní objekty, které jsou hlášeny v zemích Evropské unie? K tomu je třeba připočíst v Anglii dalších 502 útoků na osoby jen proto, že jsou křesťany, a navíc i četné žhářské útoky na kostely.
V našich západních zemích se usadil nový, subtilní druh pohrdání křesťany, který pronikl až do mentality bruselských byrokratů a jejich zástupců v členských státech. Útočí se na ústřední pravdu křesťanského obrazu člověka. Člověk prý není korunou stvoření, stvořený k Božímu obrazu a ve svém svědomí přímo odpovědný Bohu. Je prý pouze produktem slepých přírodních procesů, nebo – řečeno marxisticky – konglomerátem svých společenských podmíněností. Proto mohou zeleno‑socialističtí ideologové nakládat s lidstvem jako se surovinou a tvořit „nového člověka“ podle svého obrazu a podoby. A proto jsou podle nich jejich ideologie, byrokracie, strany a vůdcové oprávněni řídit lidi, vychovávat je a předepisovat jim, co a jak mají myslet, mluvit, cítit, jíst a činit. Na rozdíl od klasických totalitních systémů je však dnešní propaganda natolik rafinovaná, že lidem vsugeruje, že se svobodně rozhodují, když zabíjejí vlastní děti v mateřském lůně nebo se v nemoci a stáří dávají usmrtit, aby „nikomu nebyli na obtíž“.
A skutečného ďábelského vrcholu antikřesťanství je dosaženo tam, kde miliardové farmaceutické koncerny namlouvají dětem a dospívajícím v bouřlivém období puberty, že mohou změnit své pohlaví, cítí‑li se „v nesprávném těle“. Ve skutečnosti ale Bůh od věčnosti, „před stvořením světa“ (Ef 1,4), povolal a vyvolil každého jedince v Kristu k tomu, aby byl právě tímto konkrétním historickým člověkem – jako muž či jako žena (Gn 1,27; Mt 19,4). Prvním nádherným úkolem každého z nás je plné přijetí sebe samých jako Božího stvoření, které Bůh povolal jménem a tím je učinil osobou (Iz 43,1). A nejvyšším úkolem našeho života je v Kristu s vírou vyznat, že jsme osvobozeni ke svobodě a slávě Božích synů a dcer (Řím 8,21). Oběma pohlavím Bůh svěřil pokračování lidstva v posloupnosti generací. Dvojpohlavnost, kterou Stvořitel vtiskl lidské přirozenosti, patří k dobrotě stvoření a není omylem, jehož následky bychom museli napravovat. Bůh žehná lásce muže a ženy a z jejich manželského svazku nechává vyrůstat děti jako plod jejich lásky.
Rozdíl mezi mužem a ženou hraje také zásadní roli v řádu milosti. Boží Syn sám se stal člověkem – a stal se mužem, novým Adamem, hlavou celého lidstva i církve. Ale lidství přijal skrze ženu, která se svou spolupůsobící svobodou stala novou Evou, matkou všech, kteří žijí z Boha, protože svým „ano“ dala souhlas k tomu, aby se Bůh stal člověkem z jejího těla a ducha.
V protikřesťanském kulturním boji v Evropě jde ve skutečnosti o kulturu lidskosti a křesťanskosti proti návratu k barbarství starého i nového pohanství. Nové pohanství je v jádru pohrdáním člověkem, kterého Bůh stvořil k svému obrazu a podobě a kterého ve svém Synu Ježíši povolal, aby se lidé stali jeho dcerami a syny, aby v Duchu Otce a Syna žilo jako Boží přátelé a jednou přijali v Otcově domě jeden z mnoha připravených příbytků.
Velký církevní otec Ambrož nám doporučil svatou Anežku jako vzor křesťanského života, protože se nedala odvrátit od Krista ani brutálními hrozbami, ani lichocením a sliby světského blahobytu (De virginibus 5–9).
A my křesťané dneška se řiďme jejím příkladem a svěřujme se její přímluvě: Svatá Anežko, přispívej nám svou modlitbou, abychom se nedali svést propagandou, ale vždy zůstali věrní Ježíši Kristu, našemu Pánu, jedinému a pravému Spasiteli lidí. Amen.
Zdroj: Kath.net
Katolické noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Katolické noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010 Děkujeme
